Co lze stihnout za týden na Sumatře? Medan, Bukittingi, NP Gunung Leuser

V rámci našeho měsíčního putování po Indonésii jsme chvilku pobyli i na tropické Sumatře. Když jsme pozdě večer přiletěli z Jakarty do Medanu, asi dvou a půl milionového města na severovýchodě ostrova, na letišti už na nás čekal chlapík, od kterého jsme si půjčovali auto. Nebylo zrovna nejlevnější a pro dva drobet předimenzované (osmimístný minivan), menší jsme ale nesehnali a jinak než půjčeným autem bychom těžko objeli všechno, co jsme chtěli vidět. Panáček nás odvezl do laciného hotelu, kde nám při vyplňování formulářů zahráli českou hymnu. Nakonec jsme ale zjistili, že to nebylo na přivítanou významných hostů, že jen personál hotelu sledoval Euro08, právě když jsme hráli proti Švýcarům.

Poznáváme kvalitu silnic…

V Medanu jsme se ani pořádně nerozhlédli, neboť nás čekala dlouhá míle přes Berastagi, příjemné horské městečko ve vysočině Kalo, k Danau Toba, obrovskému jezeru, které vzniklo před statisíci lety výbuchem obří sopky (je to vlastně obří kráter; délka více než 100 km z něj dělá největší jezero vulkanického původu na světě). Z prostředka jezera vykukuje turisty prakticky nedotčený ostrov Samosir, plný krásných batackých vesnic. Bataci jsou známí svou přímostí a divokou povahou. Údajně přišli z Himaláje a Burmy a až do konce 18. století s chutí pojídali nepřátele. Pak ale přišli holandští misionáři, takže je potkal osud mnoha jiných divochů – dnes jsou z nich ortodoxní křesťané. Jejich dřívější bojovnost vystřídala pohostinnost, i stravu změnili od základu. Zajímavé jsou batacké příbytky – stojí na kůlech, vchází se do nich po schůdcích a střecha (původně došková, dneska bohužel vesměs plechová) má tvar buvolích rohů.

My jsme ale u jezera moc nepobyli a kvaltovali dál. Naivně jsme si mysleli, že stihneme do večera dorazit do 750 kilometrů vzdáleného Bukittingi. Cesty jsou ale na  Sumatře skutečně divoké – pohybovali jsme se průměrnou rychlostí 40 kilometrů v hodině a i tak to bylo o „ústa“. Chvíli celkem pěkná cesta s relativně novým asfaltem, za zatáčkou dva metry hluboký kráter přes celou silnici, který se dá objet jen cestou v poli, proklestěnou těmi před námi. Sem tam roste uprostřed cesty strom, nebo se na ní aspoň válí vodní buvol, kterých je všude spousty. Sjet z cesty obvykle znamená okamžitě zapadnout – okolo silnic jsou povětšinou bažiny (z jedné jsme autíčko notnou chvíli dolovali, za přihlížení mnoha místních – nikdo nepomohl, neboť jsme jim předtím odmítli dát almužnu).

…a životní styl domorodců

Když už nebylo vidět na krok a Bukittingi stále na stovky mil daleko (v noci se skutečně jet nedá), „rozbili jsme tábor“ v přístavním městečku Sibolze. Ráno jsme se cestou nejednou zastavili v okolí, kochajíce se spoustou příbytků vystavěných na kůlech přímo na moři nebo u ústí řeky. Všude kolem neuvěřitelně bují džungle  – máte pocit, že vám roste přímo před očima. Opuštěné domky se stanou během pár chvil součástí pralesa a člověk se skoro bojí zastavit, aby ho nepotkalo to samé. Půda je tu výjimečně úrodná, vyrvat jí džungli je ale často nad síly místních, takže rýžových políček  je okolo cest k vidění jen poskrovnu.

Příbytky domorodců vypadají na Sumatře ještě nuzněji než ve zbytku námi prozkoumané Indonésie – malinké, zchátralé domečky velikosti i vzezření chlívku, s plechovou stříškou, zbouchané z čehokoliv, do čeho se dá zatlouci hřebík. Ani na té nejmenší „kůlničce“ ale nechybí satelit – i když podomácku vyráběný (jak nám vysvětlil jeden místní, většina vesele chytá signál načerno). Párkrát jsme nahlédli dovnitř: žádný nábytek, jenom pár rohoží na spaní – a uprostřed místnosti velká televize. Kolem ní sedí 10 dětí a čučí na seriály (mimochodem, indonéské telenovely jsou ještě „výživnější“ než Esmeralda).

Za stmívání, při projíždění vesničkami, jsme obvykle pozorovali pravidelný rituál – hromadnou večerní hygienu v místní říčce – celá vesnice stojí frontu na „obecní umývárnu“ – plentu v meandru říčky nebo potůčku (kromě dětí, které se v říčce ráchají celý den). Večer, když teplota klesne z třiceti stupňů, na pouhopouhých dvacet šest, navlečou se domorodci do vaťáků, viděli jsme dokonce čepice a rukavice! Vzhledem ke stálým celoročním teplotám jsou nejspíš trošku zhýčkaní – české Vánoce by asi jen těžko erozdýchali… Lidi na Sumatře vypadají chudší a línější, než všude jinde. Pracovat jsme neviděli jediného chlapa. Měli jsme pocit, že prostě všichni jen tak postávají nebo posedávají – celé dny…

„Transsumaterská magistrála“

Po pár hodinách jsme se napojili na tzv. transsumaterskou magistrálu, hlavní dopravní tepnu ostrova a těšili se, jak se nám konečně posviští… Ani náhodou! Cesta je úplně stejná, místy horší – sem tam asfaltová, povětšinou prašná. Potkají-li se dva náklaďáky proti sobě, zablokují dopravu na deset minut, nedej bože, když má některý nehodu, což je mimochodem celkem častý jev – pod tíhou plně naloženého vehiklu se každou chvíli zřítí krajnice a už se náklaďák válí na střeše, do poloviny zapadlý v bahně… To se pak seběhne celá vesnice, všichni běhají kolem a bezradně lomí rukama… V jednu chvíli se před námi objevil neskutečný úkaz – pravá, nefalšovaná dálnice! Spadla jak z nebe, až po kilometru jsme uvěřili, že nejde o fata morganu. A po dalším kilometru skončila v poli. Bez varování, bez jediné cedule a bez alespoň provizorní silničky – zkrátka najednou louka. Nu, ubrzdili jsme to, otočili se a vesele svištěli zpátky k nejbližší odbočce. Asi došly peníze (ale na spoustu značek s piktogramem dálnice jich bylo dost).

K polednímu jsme se zastavili na rovníku vyzkoušet známý trik s trychtýřem a vírem (na jižní polokouli se točí na jinou stravu než na severní). Po zvědavých dotazech překvapených místních prodavačů cetek jsme fintu vysvětlili a demonstrovali, aby mohli vydělávat na turistech (jistě pak hned mazali nakoupit trychtýře).

Bukittinggi samotné je krásně upravené horské městečko se spoustou zajímavých atypických staveb, příjemných kavárniček a ještě příjemnějších hotýlků. Večer jsme ochutnali v místní hospůdce nejlepší dezert na světě! Dadih campur je rýže se třtinovým cukrem, tropickým ovocem a hlavně buvolím jogurtem. Druhý den jsme začali procházku po městě a okolí přes krásnou lávku do smutného zoo s malými špinavými klecemi a krokodýly zapadanými odpadky. Dál cesta vedla do muzea ve stylu Minangkabau se strašidelnými vycpanými tříhlavými telaty a osminohými psy… Hned za městem je výhled na úžasný kaňon, z parku plného drzých makaků (s jedním jsme se hodnou chvíli tahali o našeho průvodce).

Odpoledne jsme bloudili po okolí a usilovně hledali Rumah Gadang Payarugung, palác vládců oblasti. Po několika hodinách se snaha konečně vyplatila a my se jali dobývat dovnitř zajímavého sídla ve slohu Minangkabau – podlouhlé stavení připomínající palubu lodi, se střechou tvaru buvolích rohů. Paní domácí uměla pramálo anglicky, ale celkem ochotně nás provedla. Místní králové si nežili nad poměry – palác byl nevelký a tmavý. Ložnice vládce (resp. vládkyně) byla velká asi jako spíž, pár dalších, menších kójí pro rodinu a ve středu jedna podlouhlá společná místnost přes celou „palubu“. Kromě oken v předsíni měl palác už jen dvě okénka velikosti střílen románských hradů.

Večer, zpátky v Bukittinggi, nám byl nabídnut šestidenní track na nedalekém ostrově Siberut. Trpěli jsme nedostatkem času (a Bára javánskou chřipkou, kterou si přivezla z Yogyakarty), tak jsme museli odmítnout, doteď si ale kvůli tomu drbeme hlavy. Ostrůvek Siberut, vzdálený jen asi 100 kilometrů od západního pobřeží Sumatry, je totiž zajímavý spoustou endemických druhů rostlin v místní neprostupné džungli, zcela ojedinělý je ale svými obyvateli, zvanými Mentawaji. Ještě před čtyřiceti lety byli obávanými lidožrouty. Během posledních let vyměnili v jídelníčku lidi za opice, dodnes ale žijí v džungli stejným způsobem jako jejich předkové. Kromě opic, které loví oštěpy nebo šípy z ebenového dřeva, se ládují jen moukou z kmene ságové palmy. Tetují si komplet celé tělo a na sobě mají jen bederní roušky (ženy sukýnky z palmového listí). Všechny zuby si brousí do špiček, což jim dodává celkem strašidelné vzezření. Dodneška si zdobí vchody domů lebkami bývalých obětí jejich hladu. V turistech ale poznali užitečné lidi, kteří jim přinášejí magické dárky typu tužka, zapalovač apod. Bohužel tohle asi povede k jejich rychlému „zcivilizování“.

A ráno hurá k Danau Minanjau – dalšímu jezeru sopečného původu. Je menší než Danau Toba, ale o to hezčí! Kráter okolo se zvedá prudce nahoru, díky čemuž jezero působí skutečně sopkovitě. Sestup serpentinami k vodě je skutečně jedinečný zážitek, který ještě umocňuje obrovské množství zvědavých makaků, pozorujících na patnících a telegrafních sloupech projíždějící auta místo televize. Dole u jezera na nás čekalo neuvěřitelné množství mešit a přátelských lidí. Jedním muslimským knězem, který se mě snažil získat pro islám (křesťan je prý jen málo poučený muslim) jsem byl pověřen úkolem šířit v Čechách intenzivně jeho víru. Takže – abych učinil povinnosti za dost: konvertujte k islámu, nebo Vás Alláh ztrestá!

Nejširší nabídku průvodců a map Indonésie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Směr Medan

Druhý den jsme vstávali v pět, jelikož nás čekala šílená cesta zpátky do Medanu. Po cestě se začalo hlásit o slovo ložisko. Když auto začalo hopsat ještě víc, než mohly způsobit krátery v silnici, nastal čas hledat servis. Nejbližší větší město bylo pár set kilometrů daleko a hrozba upadnutí kola zatraceně blízko, jali jsme se tedy lovit opravnu v nejbližší vesnici. Cedulek okolo moc nebylo a náš anglicko-indonéský slovník na téma autoservis trapně mlčel – nezbylo než se ptát. Po mnoha neúspěších najít anglicky mluvícího domorodce nakonec pomohla pantomima a my byli nasměrováni k „servisu“ – kůlničce na dříví, kolem které stálo dvacet vraků a parta podivných individuí. Zkusili jsme poprosit o pomoc. Anglickou gramotnost autoopravářů asi netřeba rozebírat – po dlouhých peripetiích nás zavezli ke kolegovi (podstatně větší servis – 40 vraků), který nám pantomimicky zahrál, že opravu bez problémů provede, musíme mu ale půjčit nářadí, on že žádné nemá. Během několika minut se postupně přidalo asi tak 16 jeho kolegů, každý přišel se svou troškou do mlýna – jeden dělal, sedm okounělo a zbylých osm se s námi snažilo navázat družný hovor. Bylo kolem poledního, krásně jasno a vesnička ležela jen pár kilometrů od rovníku, takže nás trošku udivovalo odění místních – lacláče se slušivou bundou a holinky po kolena. Při pohledu na jejich způsob práce jsme ani v nejmenším nevěřili, že by kdy mohli dát disk zase dohromady, přesto se po zhruba dvou hodinách dílo podařilo a my vyrazili dál.

Tentokrát jsme to vzali zkratkou – vnitrozemím po transsumaterské magistrále… Cesta místy vedla polem a my museli co chvíli zastavovat a plánovat, jak a kudy jet, abychom nadobro nezapadli. Na pár kilometrech se místní říčka rozhodla změnit své původní koryto a téct si naší „silnicí“ (původně prašnou, teď bažinou). Jen zázrakem jsme projeli bez úhony – až k místu, kde jsme píchli. Začala se dělat tma, tak jsme se rychle pustili do výměny kola. Trochu nám to ale zkazil fakt, že klíč si (snad omylem) nechali chlapíci při měnění ložiska. Kolem rovníku se setmí během pár minut, tak jsme po chvíli, za úplné tmy, začali propadat beznaději.

Najednou se ale odkudsi vynořilo auto, úplně stejné jako naše, vyskákalo z něj deset lidí, začali nám nabízet pomoc a upozorňovat nás, že zdejší oblast je dost nebezpečná a obzvlášť po setmění by se tu neměl žádný turista zdržovat. Starší dáma, která měla očividně ve skupině hlavní slovo, nám nabídla, že nám půjčí svojí rezervu, dovezou nás do jejich guesthouse, nechají nás tam přespat a ráno celou situaci nějak vyřešíme. Když jsem našel v píchlé pneumatice zabodnutý deseticentimetrový hřebík, pojal jsem podezření, že půjde o nějakou kulišárnu – nejednou jsme četli o partičkách, co nabízejí pomoc s výměnou kola, poté, co sami strčí hřebík pod pneumatiku. Moc jiných možností jsme ale neměli, vděčně jsme teda přijali a svištěli za nimi, s jejich rezervou, do sto kilometrů vzdáleného města, kde byla plánovaná zastávka na večeři.

Posadili nám do auta jednu sister, kterou jsme začali zpovídat, co jsou vlastně zač. Dozvěděli jsme se, že jde o křesťanskou charitu, která jezdí pomáhat do tamní oblasti, postižené před třemi týdny silným zemětřesením. Konečně jsme si začali dávat do souvislostí příšerný stav místních vozovek a obydlí (posledních padesát kilometrů bylo vážně šílených, i na sumaterské poměry).  Řádová sestra mluvila celkem dobře anglicky, tak jsme vyzvěděli spoustu podrobností o té pohromě – měla prý dvě vlny – první byla slabší, takže všichni utekli do bezpečí, druhá silnější už tedy naštěstí nepřinesla žádné oběti na životech, škoda na majetku ale byla prý obrovská, i přes nuzné příbytky domorodců.

U večeře v nedalekém Balige, na kterou nás pozvali, jsme se zaujetím pozorovali, jak všichni dlabou polévku rukama (do té doby bych nevěřil, že je to technicky možné), a také jak se prohání pod našima nohama hejno tučných, dobře živených potkanů – hosty v hospodě se vůbec nedali rušit – a naopak.

Naše podezření na zločinnou bandu se ale definitivně rozplynulo teprve ve chvíli, kdy nás přivezli do svého působiště – křesťanské školy s kostelem. Ubytovali nás v parádním pokoji s tekoucí teplou sprchou a čistým povlečením. Ráno nás čekala opulentní snídaně evropského stylu a pak dlouhá anabáze s jejich řidičem, po místních opravnách za účelem a opravy pneumatiky. Zastyděli jsme se a přispěli přes organizaci nějaký ten krejcar na pomoc místním. Nu, dneska to všude líčíme tak, že jak jsme zaslechli o zemětřesení na Sumatře, neváhali jsme, sedli na letadlo, uháněli přímo do epicentra toho neštěstí, spojili se s místní křesťanskou organizací a přispěli na pomoc v řádu statisíců,že to bylo v rupiích s kurzem ke koruně jedna ku pěti stu, to už není důležité. A pak zase dále směr Medan.

V národním parku Gunung Leuser

Po výborném ženšenovém kafi v kavárničce s luxusním výhledem na Danau Toba, jsme se uhnuli směrem k východnímu pobřeží a projížděli nekonečnými palmovými háji. V Medanu jsme zažili drobnou kolizi –  řidič auta vpravo se znenadála rozhodl navštívit náš pruh, proto jsem prudce strhl volant a lehce škrtl dodávku vlevo. Tím jsem si vysloužil takovou nevoli všech jejích cestujících, že na nás začali z okýnek házet všechno, co měli po ruce až do doby, než se nám podařilo jim ujet.  Museli jsme se uklidnit návštěvou místní mešity Mesjid Raya a sultánovým palácem Istana Maimoon a pak pospíchali dál na severozápad, po bezkonkurenčně nejhorší cestě světa. Měli jsme namířeno do Bukit Lawang, vesnice ležící na samém okraji obrovského národního parku Gunung Leuser, což je největší národní park Sumatry. Má rozlohu čtvrtiny Čech a pokrývá ho  panenský deštný prales. Je domovem spousty vzácných a ohrožených druhů zvířat, žije tu bezmála 400 druhů ptáků, přes 100 druhů plazů a ještě víc savců. Hlavní zajímavostí jsou ale orangutáni, kteří se volně v přírodě vyskytují kromě místní džungle už jenom na malajském Borneu. Sumaterští orangutani jsou oproti bornejským menší a světlejší. Pohybují se skoro výhradně po liánách, kdežto bornejští chodí po zemi.

Ubytovali jsme se v krásném pokoji v bambusové chýši, s džunglí rostoucí přímo na záchodě (jako když si dojdete v přírodě), večer jsme domluvili průvodce a ráno vyrazili na celodenní trek džunglí. Naše cesta vedla nejdříve chatrnou předpotopní lodičkou přes rozbouřenou říčku ke krmící plošině, kam pravidelně chodí z džungle orangutáni. Potkali jsme se tam hned se dvěma dospělými a dvěma mláďátky, víc nás ale potěšilo setkání s opičáky o pár kilometrů dál, přímo uprostřed džungle. Mladí orangutáni jsou naštěstí velmi zvědaví, takže když vás zmerčí, obvykle k vám přiručkují po liánách jen na pár metrů a zaujatě vás zkoumají (až skoro nevíte, kdo je pozorovatel a kdo pozorovaný). Měli jsme štěstí na další čtyři kousky. Průvodce je uměl volat „jejich nářečím“, takže nás snadno zaregistrovali. Dva z nich se usadili na liáně vyloženě na dosah a jedna samička předvedla parádní cirkusové číslo na liánové houpačce. Náš průvodce byl zásadový a nedovolil je krmit, aby si moc nezvykli na lidi a neodnaučili se hledat si sami potravu – což je fajn.

Cesta byla místy celkem divoká – neprostupná hustá džungle, kde byl problém se přes vlhkost vzduchu nadechnout, stezička široká sotva pro místní (Evropan si vyslouží nejeden šrám), obří mravenci vám lezou všude, okolo běhají gigantické stonožky a jiné potvůrky, ze všech stran na vás doléhají strašidelné zvuky pralesa. Měli jsme co dělat ve vysokých pohorkách, náš průvodce si ale kráčel v žabkách jakoby nic. Jednu botku si pak v prudkém kopci utrhl, tak ťapkal polobosky. Uprostřed nejhlubšího pralesa, mimo veškerou civilizaci, začal najednou někdo zpívat. Udiveně jsme se rozhlíželi, kdo vyluzuje takové zvuky – takhle si tu s chutí notují gibboni. Jeden z nich se pak kole i mihnul. Taky byli k vidění obrovští tukani, orel i zoborožec, ani jeden z nich ale netoužil postát modelem pro naše fotky. Jednu chvíli náš bušmen značně znervózněl – už zdálky poznal (podle velké jizvy nad okem) Minu – starší agresivní orangutaní samici, která vyrostla mezi lidmi a tady si příliš zvykla na turisty a jejich pochoutky v batohu. Dali jsme si sprint do zatraceně prudkého kopce, což na vrcholku Bára, stále bojující s jávskou chřipkou, dlouho rozdýchávala. Průvodce se omlouval a vysvětloval, že s Minou nejsou špásy. Obvykle prý přihopská po stromech nad vás, sáhne si seshora pro batoh, zvedne ho i s vámi a začne vás z něj „vytřásat“… Údajně taky nejednoho turistu pokousala, takže obavy asi byly na místě…

Odpoledne jsme „rozbili tábor“ u říčky Bohorok, pojedli specialitky, se kterými se průvodce vytasil a pokoupali se v průzračné vodě (po několikahodinovém treku se vzdouškem jak v horké páře jsme po ničem jiném netoužili). Odpolední cesta zpátky do vesnice vedla kolem kaučukovníkového háje a kakaovníků, políčka s hřebíčkem, stromů se smradlavým ovocem durianem, citrónové trávy a jiných tady běžných rostlin.  Pár metrů od hotelu se na nás chechtala další opice, nepodařilo se nám ale najít její český název (anglicky prý handsome monkey nebo punky monkey – podle jejího číra). V pralese bývá údajně taky sem tam k vidění sumaterský tygr, na setkání s ním jsme ale neměli to štěstí (nebo spíš smůlu).

V hotelové restauraci jsme si ještě dali pár výtečných ovocných koktejlů a litovali, že na úžasný národní park a jeho džungli nemáme víc času – večer bylo třeba svištět zpátky do Medanu, na letišti vrátit vozítko (naštěstí v noci, takže nebylo poznat pár nových šliců), skočit na letadlo a opustit Sumatru i Indonésii – čekalo nás malajské Kuala Lumpur….