Co jste zažili na cestách? Pravda má mnoho podob

Pravda naštěstí může nabývat nekonečně mnoha podob. Často záleží na tom, kdo se ptá. Nazval bych tento princip selektivní pravdou a myslím, že ho z vlastní zkušenosti jistě znáte: nelžeme, jen neříkáme úplně celou pravdu, a k tomu nám dopomáhej Bůh! Vybíráme zážitky, které se do celkového obrazu našeho vyprávění hodí. Tím nechci samozřejmě nikoho nabádat k zatajování důležitých informací, zvlášť ne před orgány (úředními). Abych myšlenku osvětlil, uvedu ji na příkladu svého cestovatelského roku 2011.

Poslyšte tedy tři vyprávění: pro kamaráda-cestovatele, rodiče a mého malého synka Kryštofa Synka. Nenechte se mýlit, následující zážitky ze tří kontinentů pocházejí vždy z těch samých cest.

Lvem salónu

„Jó, kamaráde, hustý to bylo! Loňské cesty byly hodně divoké. Napřed jsem v únoru vedl zájezd do Jemenu. Jen pár dní před odletem tam unesli ty čtyři Čechy, tak šéf radši zajistil přes inkriminované místo do pohoří Bura a pak zpět policejní doprovod – dvě auta i s kulometem. Během cesty navíc vypuklo Arabské jaro. Musel jsem sledovat, jestli a na kdy jsou hlášené demonstrace v hlavním městě Saná. Poslední dva dny už bylo ústřední náměstí Tahrír plné lidí, průvod nesl rakev s nápisem ‚prezident Saleh‘, všude kolem armáda, střílelo se.

Podnikaví Jemenci prodávali přímo na kraji náměstí široký sortiment zbraní improvizovaně rozložený na krabicích, od pistolí po al-kalaš. Ostatně přece tam nebudou prodávat banány, když se schyluje k zásahu armády. Celkem to připomínalo stánky s vodou pro turisty v horkém létě pod Karlštejnem – taky praktické. Byl jsem rád, že už máme na programu jen cestu na letiště. O pár dní později už Jemen nevydával víza. Ovšem původně jsem v půlce února měl v plánu jet s Davidem G. k pouštním jezerům do Libye. To nevím, jestli bysme si tu teď vůbec povídali.

Týden před odletem na Nový Zéland udeřilo tsunami v Japonsku. Letěli jsme přes Soul, proto nás dost znepokojoval radioaktivní mrak postupující z Fukušimy zvolna na západ. V Soulu opravdu všechny pasažéry z Japonska proměřovali dozimetry. Letiště v Christchurch na Zélandu naštěstí nebylo nijak postižené zemětřesením, které tam pro změnu proběhlo už před pár měsíci. (To jsme tehdy akorát koupili výhodné nevratné letenky několik dní před katastrofou.) Na Zélandu jsme pak podnikli první horský vícedenní trek s naším rok a půl starým Kryštůfkem. Zrovna během přechodu nejvyšších partiích pohoří nám ale celý den pršelo, a zvlášť na skalnatých úsecích to chtělo velkou pozornost. Taky některé lanové mostíky se zatraceně houpaly. Na celém Zélandu jsme převážně kempovali, přestože na jihu byla takhle v březnu už po ránu jinovatka. Kryštůfek měl proto do spacáku svoje malinké termoprádlo i teplou čepici.

V červnu jsem se po skočení jedné americké konference vypravil do Chicaga. První den bylo neskutečné horko a dusno, takže navečer přišla pořádná bouřka. Bohužel jsem při ní ještě stál na vyhlídce v 94. patře 4. nejvyššího mrakodrapu Chicaga. Byl to mazec, než mi do ramene udeřil šéf ochranky a vyvedl mě za fotografování se stavivem zpět k výtahové šachtě nejrychlejšího výtahu USA. Aspoň mohli někde napsat malou cedulku, že se to nesmí…

V září v Uzbekistánu jsem přežil vnitrostátní let z Taškentu do Urgenče starým Iljušinem 114. To jsem se poprvé v letadle bál. Srovnal jsem si vypadlý sedák sedačky, ale stejně jsem musel jinam, protože chyběl pás. Vrtulák se při vzletu nemohl odlepit od země a děsně pomalu nabíral výšku. Hlavou mi proběhlo neštěstí hokejistů v Rusku. Uklidňovalo mě jen, že záložní pilot si sedl za mě a popíjel vodku. Doufám, že ten první v kokpitu flašku neměl. Při trhavém manévrování během přistávání roznesla klimatizace vůni benzínu.

Uprostřed pouště Kyzylkum se pak dvakrát za sebou rozbil autobus na cestě z Urgenče do Buchary. Nebylo divu. Tato hlavní tepna je nyní vinou těžké techniky stavějící paralelně novou silnici rozmlácená do podoby tankodromu. Všechna auta i autobusy vyjíždějí na tuhle dlouhou trasu plně obsazené, těžko se vmáčknout do jiného vozu. Oprava zadřeného ložiska trvala čtyři hodiny, kdy jsme přežívali v blahodárném stínu bagru. Autobus nakonec ten den do Buchary stejně nedorazil, protože to nestihl do 22 h, kdy už autobusy jezdit nesmějí. Cestující museli přespat polní v čajovně.“

Co říkám na nedělním obědě u rodičů

„Jemen v únoru byl v pohodě. Ve městech sice začínaly demonstrace, ale my jsme stejně chodili po horách, kde je úplně bezpečno. Když jsme dvakrát potřebovali přes Saná, spolehlivý informátor po telefonu hlásil, kdy a kde se co koná. Jemenci ale vždycky odpoledne kátují, takže se mohlo demonstrovat prakticky jen dopoledne. V historickém centru Saná byl naprostý klid – úžasný Solný trh, vynikající vařené ovčí hlavy, večer ve starém hammamu – tak mě naposledy umyli, když jsem chodil do školky. Cesta na letiště byla poslední dny preventivně zabezpečená policií. Nejhorší střety s armádou vypukly, až když jsme byli už dávno doma. Teď už zas normálně vydávají víza.

Po cestě na Nový Zéland jsme měli jednodenní zastávku v Soulu. Prohlédli jsme si krásné dřevěné budovy královského paláce (Kryštůfek to mylně považoval za výstavu hasicích přístrojů). Ochutnali jsme pár vynikajících jídel. Já se zamiloval do kimči – to není žádná Korejka, ale ostré naložené zelí s chilli. Má to říz. Na Zélandu jsme si hned na (nejmenovaném) letišti vyzvedli auto a pohodlně jsme cestovali. Podnikli jsme první vícedenní trek i s Kryštůfkem. Skoro pořád to byla široká, perfektně upravená stezka, nové mostíky a vynikající chaty na nocleh. Na severu bylo příjemné klima, i v noci. Občas jsme si zaplatili i nějaký pěkný pokojík v (nejlevnějším) hostelu. Kryštůfek nám tam všude krásně spal.

V červnu jsem se po skočení konference vypravil do Chicaga. První den bylo horko a dusno, takže navečer sprchlo. Než se spustil déšť, stihl jsem z vyhlídky na 4. nejvyšším mrakodrapu Chicaga udělal pár solidních snímků svítícího velkoměsta. …a pak nejrychlejším výtahem v USA bleskově dolů.

V září v Uzbekistánu jsem letěl z Taškentu do Urgenče Iljušinem 114. Letadlo se trochu klepalo, ale Rusové vždycky stavěli letadla poctivě. Samozřejmě tam byli dva piloti jako u nás. Letos dokonce žádný Uzbek nevezl krabici se slepicemi, ani jiné zvířectvo. Ještě před přistáním letuška roznesla voňavou pomerančovou šťávu. Po cestě z Urgenče do Buchary se nám rozbil autobus. Řidiči v polních (pouštních) podmínkách dokázali bravurně vyměnit ložisko. Pomohly jim i posádky projíždějících autobusů. Měli jsme tak dost času prohlédnout si poušť a dá řeč s domorodci. Autobus zastavil na noc v první zájezdní čajovně, protože od 22 h do 6 h už nesmějí jezdit pro zvýšení bezpečnosti. Cestující tam přespali, ovšem my jsme si na zbývající hodinu a půl do Buchary zaplatili sdílený taxík do milého hotýlku.“

Při hře na velbloudy

„No, Kryštůfku, na Zélandu byli ptáčci kea, kiwi a moa, viď? Na Fidži jsi se naučil zdravit: ‚Bula!‘ Já jsem pak letěl párkrát i sám, velkým letadlem, daleko.“

Mým národům!

Jedna věc by ale byla pro všechny posluchače společná: „Jsem rád, že jsem se z každé cesty vrátil ve zdraví. Jsem rád, že se mám kam vrátit domů a že se na to vyprávění někdo těší.“

Řada lidí třeba ve zmíněném Jemenu nebo Japonsku totiž zdraví nebo domov loni ztratila. Miliony dalších rozhodně nemůžou jen tak pro radost a poznávání cestovat. Naše země je bohatá a otevřená a i přes neutěšenou politickou náladu, nám tady, na rozdíl od řady jiných zemí, teče voda z kohoutku, jezdí záchranky a děti bez rodiny na ulicích nežebrají. Tak vybírejte zážitky, vyprávějte a srovnávejte.

Mgr. Lukáš Synek, PhD. (*1979) je biolog, cestovatel a fotograf. Na svých cestách se soustředí především na přírodní krásy. Rád navštěvuje takzvané „země, kam se nejezdí“. V poslední době propaguje též cestování s dětmi. Příležitostně provází zájezdy do Střední Asie a Jemenu. Na řadě míst ČR můžete shlédnout jeho cestopisné přednášky a diashow, které již získaly několik festivalových ocenění. Napsal úspěšnou knihu „Hedvábnou stezkou po stopách dávných karavan“ na základě půlroční expedice po této legendární trase. Kniha se v anketě časopisu GEO a webu www.HedvabnaStezka.cz o nejlepší český cestopis všech dob umístila v TOP 30.