Nejen indické filmy jsou kapitolou samy o sobě. Jsou jí i kina jako taková. Kdo to nezažil, neuvěří. Samotný pobyt v kině totiž může přehlušit umělecký zážitek z filmu a člověk se často pobaví sledováním indických diváků víc, než profesionálními komiky laškujícími na stříbrném plátně.
Kina jsou v Indii samozřejmě mnoha kategorií. Těmi nejnižšími, nelegálními (pornografickými – ano, i něco takového v matičce Indii existuje) počínaje a superluxusními multiplexy, nacházejícími se zejména v Bombaji a v menší míře i v dalších hlavních městech, konče. Nejhorší kina, kterým (zejména, pokud jste ženského pohlaví) je rozhodně dobré se vyhnout, jsou ta nejlacinější, nejšpinavější a kromě směšných cen vstupenek (kolem 10 až 20 rupií) je poznáte zejména podle výmluvných plakátů. Ty většinou obsahují poloobnaženou blondýnu, nebo alespoň Indku, někdy nějakého zloducha, neidentifikovatelnou stvůru anebo všechno dohromady dělající spolu podivné věci. Druhým znakem těchto kin je, že do nich chodí téměř výhradně muži. Jedno takové stojí například na známém Main Bazaar V Paharganji v Novém Dillí. Pokud jste někdy byli v Indii, dost pravděpodobně jste kolem něj prošli. Ano, ta zamřížovaná garáž oblepená srandovními plakáty a mírně páchnoucí (nejen lidskou) močí, to je ono.
Pokud si přejete se z kina dostat živí, neokradení, neinfikovaní a neznásilnění, vyberte si raději kino „o třídu výš“. Poznáte je jednoduše – promítají se zde filmy z legální bollywoodské produkce ověnčené slavnými jmény. Lístky stojí kolem 30 až 50 rupií. Dívkám ale i tak rozhodně doporučujeme nejlépe urostlý, respekt budící pánský doprovod. Během sledování filmu se pobavíte opravdu dobře. Lidé se chovají, jako by byli u sebe doma v obýváku. Nerušeně se baví, konzumují, co je napadne, v některých koutech sálu mohou propukat přátelské diskuze nebo oslavy. Hovory mobilními telefony jsou samozřejmostí – vždyť se o kulturní zážitek musíte podělit i se svými početnými nejbližšími. Valná většina, sledující film, se tím ale nenechá nijak rušit a děj doslova prožívá se svými hrdiny. Což v praxi znamená, že se nejen divoce smějí při veselých scénkách (někdy i vstávají, ukazují prstem a plácají se do kolen nebo do čehokoliv v dosahu včetně sousedů a jejich osobních věcí), ale také svým hrdinům nahlas radí, co je kde schované nebo co mají zjistit anebo křičí nesouhlasem, když třeba záporák na plátně lže nebo koná ošklivosti. Naopak při heroických výkonech oblíbenců se běžně tleská, píská a povzbuzuje, jako v divadle nebo cirkuse. Samozřejmostí je, že publikum zpívá filmové písně, které se v Indii dostanou do éteru mnohem dříve, než film a které zná nazpaměť každé dítě.
Na podobné projevy, i když o něco umírněnější, narazíte i v luxusnějších kinech, kde se lístky mohou vyšplhat až na astronomických 200 rupií. Sem chodí zejména rodiny, manželské páry a panuje pohodová a příjemná atmosféra, i když trošku na úkor práve té nezaměnitelné indické divokosti a spontánnosti.
Například na představení Kabhi Alvida Naa Kehna jsem byla právě v takovém kině. Vedle mě seděly roztomilé indické dámy v náderných sárí vyšitých kamínky. Veškeré rekace obecenstva na film se omezovaly víceméně na tlumený smích při veselých okamžicích. Zlom ale nastal v polovině filmu, kdy se ve videoklipu v kratičkém cameu objevil na plátně miláček indických žen všech generací – John Abraham. Tehdy sál rozezněl ženský vřískot a pískot, bez váhání a ostychu se přidaly i tři důstojné dámy vedle mě. A já jsem samozřejmě nezůstala pozadu.
Nejveselejší zážitek, kterým jsem si v indických kinech prošla, se mi ale stal těsně před tímto představením. Předtím jsme totiž byli s kamarádem nakupovat u Gudžaráthců ty krásné svatební polosárí, co máme v obchodě. Sehnala jsem jedno, zato ale dokonalé – bílá sukně, svítivě růžová dhupatta (závoj), vše patřičně hustě vyšíváno zlatem – prostě úlovek, jak má být. Když jsem se ale pokoušela dostat do kina, přišla studená sprcha. Z bezpečnostních důvodů si totiž do kina můžete vzít jen malou dámskou kabelku. Úplně jsem na to zapomněla, v Dillí totiž došlo k bombovým útokům právě v kinech a při každém vstupu vás důkladně prošacují. No dobře, ale co teď? Má obří taška napěchovaná tou nádherou se rozhodně za kabelku považovat nedala. Prý, že si ji mám odložit v nějakém stánku s občerstvením. Nojo, ale to není žádná deka, vždyť je to poklad za tisíce! Strážní ale byli neoblomní a tak jsme s kamarádem bloumali kolem kina, nevědouce, co si počít.
Pak mi ale hlavou bleskl spásný nápad – situaci můžu vyřešit jedině tak, že si na sebe toto polosárí prostě obléknu. Proti tomu nikdo nic namítat nemůže. Projdu kontrolou, a pak šup s ním zpátky do tašky. A tak jsem také udělala. Přes svoje sárí jsem si navlékla tento královský svatební šat (k ohromnému pobavení davu stojícího před kinem) a šla jsem dovnitř.
Jenže jsem nepočítala s jednou věcí. Dovnitř mě sice bez problémů (i když hodně rozpačitě) pustili, ovšem taška, i když prázdná, mi byla zabavena. Takže jsem, k ještě většímu pobavení ještě většího davu uvnitř, musela v nádherném polosárí zůstat celou dobu. Opravdu jsem nemohla každému vysvětlovat, co dělá Evropanka oblečená ve zlatem přetékajících svatebních šatech v kině na Joharově filmu. Vyprávěla jsem to pouze právě těm třem indickým dámám, sedícím vedle mě. Smály se, až se za břicho popadaly a omlouvaly se, že je jim líto, že jako cizinka jsem se v Indii dostala do tak svízelné situace. Odpověděla jsem jim: No problem, I love my India 🙂
Pokud se Vám také přihodilo něco zajímavého, vtipného anebo snad hrůzostrašného v indických kinech, napište!
Jste-li fanynkou či fanouškem pestrobarevných indických sárí, vše podstatné naleznete na sarí.cz. Zde naleznete i překrásná sárí z nové kolekce, která právě dorazila z Indie.
