Články

Tahle cesta byla už od první myšlenky na podzim 2002 jiná, než všechny předchozí. Především jsem se hodlal přestat honit za památkama a za chimérou “stihnout objet co nejvíc míst”, jak jsem to ve větší či menší míře dělal do teď. Přestože na tom stále nevidím nic špatného, jsem už na konci “honícího se” období a doufám, že začíná období jiné. Období, kdy budu mít možnost trochu hlouběji proniknout pod povrch věci, což se mi při honbě za místy mohlo dařit jen těžko. Ne náhodou jsem si jako začátek vybral Afghánistán – k turistické destinaci má snad nejdál ze všech zemí světa.

Při snídani není veselo. Médicins Sans Frontičres se stahuje ze země, což je hodně špatná zpráva – především pro Afghánce, ale i pro všechny bělochy. MSF působí v Afghánistánu od roku 1979 a za tu dobu se jich nikdo ani nedotkl. Všichni věděli, že bez jejich pomoci by statisíce Afghánců neměli přístup ke zdravotní péči – provozují několik desítek nemocnic a zdravotnických zařízení. Poslední útok však vše změnil. Změnil i klima v celém Afghánistánu – to se prostě ještě nikdy nestalo.

Nad Tatrou sa blýská, hromy divo bijů” – zpívají Slováci ve své hymně. Když seshora vidím přibližující se Emiráty, odhaduju, že místní hymna bude znít nějak jako “Nad pouštíííí je prach a nic neníííí viiiidět”. Kvůli prachu pod námi skoro nevidím ani Perský záliv, od kterého se přibližujeme k pevnině. Dost vybledlý odstín modré přechází ve stejně vybledlou hnědou. Ta hnědá jsou Emiráty. Jakmile překračujeme hranici pobřeží, začínám matně rozeznávat budovy.

Dodávka suzuki, jež jsou v Pákistánu konvertované na pidi-nano-autobusy pro 10 lidí – plus někdy několik pasažérů na střeše, avšak vždy pár dalších lidí visících na zadní stupačce – mě veze ztichlým městem na Radža (Raja) bazar, propletený konglomerát ulic a uliček, z velké části sloužících jako bazar pro všechno možné.

Sprcha moc nepomáhá, protože v Péšávaru je vedro a vlhko jako v tropech, tak se jdu radši najíst. V krámku za rohem přes ulici dostávám to, po čem celou dobu toužím – kabuli.

Péšávar je od afghánské hranice vzdálen necelých 60 km, takže hory jsou vidět už z okraje města. Několik kilometrů za Péšávarem míjíme bývalý Pašerácký bazar a zastavujeme u cedule “Khyber Agency

Hajatulláh mě zve k sobě domu. Takovému pozvání se nedá odolat. Abych pravdu řekl, tak se mi splnila další představa, kterou jsem si už dlouho před odletem vytvářel – že mě první večer v Afghánistánu někdo pozve k sobě domů. Nejedeme do centra, ale vystupujeme na jednom z mnoha kruhových objezdů. Hajatulláh vzápětí zastavuje taxík a už jsme na cestě dál. Zatím ještě ne domů, nýbrž nejdřív za přáteli.

Janin film je o lásce a Afghánistánu, což je docela zajímavé téma samo o sobě. S Tomášem tady natáčí už měsíc. Většinou si domluví schůzky, najme auto a tlumočníka a jedou natáčet.

Na dnešek jsem domluven s Katarínou, že s ní pojedu do provincie Kapisa severně od Kábulu. Její Človek v ohrozeni se v Afghánistánu teprve registruje a ona mezitím hledá místa, kde by mohli pomáhat s opravami škol.

Ahoj všem, zdravím Vás z deštných pralesů Kameronské vysočiny. Naše cesta je sice ještě v plenkách, přesto již řadu podnětů a nových zjištění přinesla. Třeba že ten, kdo má alergii na sluníčko má sedět doma a nejezdit do tropů. Nebo že bloudění pralesem bez mačety je kravina, která vysiluje chatrné tělesné schránky – aplikace skautské poučky o tom, že se má jít v případě bloudění po potoku, který nás zavede k lidem, se neosvědčila a je třeba ji naprosto zásadně přepracovat na „vylez Jeníčku na strom a rozhlídni se….“. V pralese by zabloudili i Rychlé šípy.