Články

Večer odjíždím v autobuse plném výletníků do Čolpon Ata. Moc jsem se na posledním sedadle nevyspal, ale ráno mám po půlhodině přípoj na autobus – “osobák” do Karakolu. Jenom prohazuji pár slov s naší známou Zulajkou. Autobus se postupně slušně plní – všichni jedou na karakolský trh, který je zejména v sobotu a v neděli vyhledávaným místem. Na něm také kapituluji a kupuji ak-kalpak za 60 somů (asi 55 Kč). Odpoledne trávím u Issyk-Kulu a v nevelkém muzeu Převalského, po kterém se v době SSSR také Karakol jmenoval. Celá oblast byla ještě donedávna pro cizince uzavřena, protože právě zde, v zálivu Michajlovka, se údajně zkoušely sovětské jaderné ponorky a torpéda. Kromě muzea se mohu podívat i na zahrádkářskou kolonii na břehu jezera, kam jezdí zejména Rusové. Zahrádka tady pro ně, ale i pro Kyrgyzy často znamená obživu, protože práce je málo a peněz za ní ještě méně.

Ještě poslední procházka po Biškeku, zavolat naposledy domů a po obědě sedím jako druhý cestující minibusu, který mě má zavést přes hory do jižní části Kyrgyzstánu. Vyrážíme okolo šesté hodiny a ve starém vojenském minibusu se sešla zajímavá společnost.

Ráno se jdu naposledy projít po Kyrgyzstánu – potřebuji si vyměnit peníze a ošský trh je pro tento účel zcela ideální – zde se dá vyměnit jakoukoliv valutu za měnu okolních států, a to za nejlepší ceny. Pro Uzbekistán je zvlášť důležité, protože ceny na černém trhu se od oficiálního kursu liší v více jak třikrát.

Střední Asie – Samarkand očima Slavomíra Horáka.

Slavomír Horák Příjezd do Taškentu se neobejde bez formalit na místní policii a hned poté končím v náručí místních obchodníků na černém trhu. Turista je pro ně nejlepší oběť, ale není to zcela zdarma. Nakonec usmlouvávám postel v soukromém bytě na 4 dolary za noc – koneckonců pouze na jednu.

Ráno přijíždí vlak do Buchary, avšak jsme teprve na předměstí Kagan. Do Buchary sice vede železnice, ale ta dnes není využívaná.

Slavomír Horák Po noční jízdě strávené na chodbičce autobusu, jsem nepřijel do Urgenče příliš vyspalý. Rychle však nacházím jeden z mála hotelů, který v Urgenči je. Cena je trochu vyšší, než bych byl ochoten zaplatit, ale to se nedá nic dělat, levnější hotel zde skutečně není. Za to má pokoj s dosud nevídaným luxusem – klimatizace a televize, více si snad ani nemohu přát.

První stránky časopisu už jsou téměř v tiskárně, když si s Vláďou Líbou, naším externím spolupracovníkem a kamarádem, jenž se včera vrátil z Chile, povídáme o jeho měsíčním pobytu na české polární stanici na ostrově Nelson v Antarktidě.

Hned první zastávka příměstského vláčku, který spojuje letiště Monastir s přímořským letoviskem Sousse, se jmenuje Průmyslová zóna. Je to obrovská továrna na zpracování fosfátů, které sem navážejí těžkotonážní nákladní vlaky: do tmy svítí stovky světel, přepravníky rachotí nocí, z komínů stoupá různobarevný dým, jeřáby nakládají do lodí zpracovanou surovinu.

Jako průvodce zájezdů na Nový Zéland jsem v této zemi viděl už téměř všechno. Dosud mi ale unikal symbol Nového Zélandu – nelétavý pták kiwi. Viděli jsme ho sice mnohokrát – ale pokaždé jen v jakési miniaturní zoo, nikdy ve volné přírodě.