Články

4.8. Tozeur – 08.00 jdeme na snídani – klasika – kafe, fíkovej jam, domlouváme večerní tour do Ong Jemal a pak šlapeme splašit kola (nakonec jsem Alču ukecal), kola jsou v hodně slušným stavu, ale taky si za to pořádně připlatíme, je vedro k padnutí, frčíme do palmérie – banánovníky, datlovníky, fíkovníky, hroznový víno, různě to tu projíždíme a jednou zase odbočíme prozkoumat hájky důkladně – ooops, najednou kolem nás psi

13.8. Sousse – vstáváme v 07.00 abysme stihli vlak, jsme bez snídaně, protože ty tady podávaj od 8 do 11h, na vlakovým nádraží kupujeme rovnou zpáteční jízdenku do El-Jemu ve 2. třídě, vlak samozřejmě plnej, takže celou cestu stojíme v uličce, někdo furt musí lozit, takže pořád uhybáme, paní s děckem si bere dítě na klín a pouští Alču sednout, za hodinu jsme na místě

Otvorem ve zdi sledují každý náš krok desítky dětských očí. Ten nejmenší v šedých roztrhaných kalhotách si potichu opakuje: „Ale tam se nesmí…“ Dovnitř se také kluci, kteří až do našeho příchodu hráli před hřbitovem fotbal, neodvažují. Ohromný hřbitov již dávno zcela pohltil zelený koberec popínavých rostlin.

Tahle cesta byla už od první myšlenky na podzim 2002 jiná, než všechny předchozí. Především jsem se hodlal přestat honit za památkama a za chimérou “stihnout objet co nejvíc míst”, jak jsem to ve větší či menší míře dělal do teď. Přestože na tom stále nevidím nic špatného, jsem už na konci “honícího se” období a doufám, že začíná období jiné. Období, kdy budu mít možnost trochu hlouběji proniknout pod povrch věci, což se mi při honbě za místy mohlo dařit jen těžko. Ne náhodou jsem si jako začátek vybral Afghánistán – k turistické destinaci má snad nejdál ze všech zemí světa.

Při snídani není veselo. Médicins Sans Frontičres se stahuje ze země, což je hodně špatná zpráva – především pro Afghánce, ale i pro všechny bělochy. MSF působí v Afghánistánu od roku 1979 a za tu dobu se jich nikdo ani nedotkl. Všichni věděli, že bez jejich pomoci by statisíce Afghánců neměli přístup ke zdravotní péči – provozují několik desítek nemocnic a zdravotnických zařízení. Poslední útok však vše změnil. Změnil i klima v celém Afghánistánu – to se prostě ještě nikdy nestalo.

Nad Tatrou sa blýská, hromy divo bijů” – zpívají Slováci ve své hymně. Když seshora vidím přibližující se Emiráty, odhaduju, že místní hymna bude znít nějak jako “Nad pouštíííí je prach a nic neníííí viiiidět”. Kvůli prachu pod námi skoro nevidím ani Perský záliv, od kterého se přibližujeme k pevnině. Dost vybledlý odstín modré přechází ve stejně vybledlou hnědou. Ta hnědá jsou Emiráty. Jakmile překračujeme hranici pobřeží, začínám matně rozeznávat budovy.

Dodávka suzuki, jež jsou v Pákistánu konvertované na pidi-nano-autobusy pro 10 lidí – plus někdy několik pasažérů na střeše, avšak vždy pár dalších lidí visících na zadní stupačce – mě veze ztichlým městem na Radža (Raja) bazar, propletený konglomerát ulic a uliček, z velké části sloužících jako bazar pro všechno možné.

Sprcha moc nepomáhá, protože v Péšávaru je vedro a vlhko jako v tropech, tak se jdu radši najíst. V krámku za rohem přes ulici dostávám to, po čem celou dobu toužím – kabuli.

Péšávar je od afghánské hranice vzdálen necelých 60 km, takže hory jsou vidět už z okraje města. Několik kilometrů za Péšávarem míjíme bývalý Pašerácký bazar a zastavujeme u cedule “Khyber Agency

Hajatulláh mě zve k sobě domu. Takovému pozvání se nedá odolat. Abych pravdu řekl, tak se mi splnila další představa, kterou jsem si už dlouho před odletem vytvářel – že mě první večer v Afghánistánu někdo pozve k sobě domů. Nejedeme do centra, ale vystupujeme na jednom z mnoha kruhových objezdů. Hajatulláh vzápětí zastavuje taxík a už jsme na cestě dál. Zatím ještě ne domů, nýbrž nejdřív za přáteli.