Články

V Indii jsme strávili čtyři měsíce. Pobyt v horských oblastech Ladakhu (1,5 měsíce) a Sikkimu (1 měsíc) byl opravdu „za babku“. Bez jakéhokoliv omezování jsme v pohodě vystačili s pěti dolary na osobu a den. Brouzdání po památkách v Radžastánu a přesuny z jednoho konce Indie na druhý (1,5 měsíce) náš rozpočet zdvojnásobily na deset či jedenáct dolarů na osobu a den. Podtrženo a sečteno: za čtyři měsíce v Indii jsme každý zaplatili zhruba 900 USD. Výdaje jsou poněkud vyšší, protože jsme Indii navštívili poprvé v životě a chtěli jsme proto vidět hlavní kulturní památky severní Indie.

Když Lukes psal někdy v říjnu, že by se chtěl podívat na Aralské jezero dříve, než vyschne, zřejmě vůbec netušil, že se z jeho snu vygeneruje taková monstrózní cesta na východ a že se pojede až do Mongolska. [cut] Po několika vtipných příspěvcích na fóru se začalo v dálce rozsvěcet světýlko naděje, to když se vyhlášený cestovatel van Berrock vytasil se svým plánem, který zahrnoval mimo jiné i Lukesův vysněný Aral. Během měsíce se k stejnému snu přiznali další členové. Berrockův starý známý z cest Milan alias Zob, se kterým už Berrock podnikl několik cest včetně návštěvy Jordánska a Sýrie, Paťas známý jako papírový Brezovar, který měl na pažbě, mimo několika evropských zemí, také Nordkapp. Cyril jenž najede na motorce 40 tisíc kilometrů ročně, ale na východ od slovenských hranic ještě nikdy nebyl, neboť žil s utkvělou představou, že ho minimálně v Mukačevě někdo sežere a Pavel, stejně jako Lukes do té doby nijaký velký cestovatel, pouze snílek.      První schůzku zorganizoval Berrock u sebe doma, abychom naplánovali trasu celého zájezdu. Během chvíle bylo všem jasné, kdo je tady hlavní vedoucí… Berrock měl v malíčku státy bývalého Sovětského svazu a za pomocí Paťase určil směr a hlavní body naší cesty. Základní itinerář ale vypadal hrůzostrašně. Start z České Republiky přes Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, do Bulharska, protrpět Turecko, přes Arménii do Ázerbájdžánu, trajektem přes Kaspické moře do Turkmenistánu, pak Uzbekistán, Tádžikistán, Kyrgyzstán, Kazachstán kolem Aralského jezera směr Rusko, Ukrajina, Slovensko a domů.       Za takovou expedici by se nemuseli stydět ani Zikmund s Hanzelkou. Na mapách všechno vypadalo kousek, ale bylo jasné že bude potřeba minimálně 45 dnů volna a všichni účastníci uvažovali jak to co nejšetrněji sdělí v práci, ať už svým nadřízeným či spolumajitelům. Ještě jeden aspekt naše cestovatele děsil. A to kvalita cest v asijských zemích, která byla ze shlédnutých cestopisů otřesná. Nicméně nás všechny uklidnil van Berrock svým prohlášením: „Já se s tím svým operovaným hřbetem do žádného off-roadu pouštět nebudu!“ Bylo rozhodnuto, chystáme se na opravděnskou dovolenou na východ. Ještě v prosinci spouští Berrock s Milošem Pinkavou fórum, přístupné pouze účastníkům akce, kde jsme si mohli vyřizovat vzkazy a podávat různé informace k cestě. Datum startu bylo stanoveno na pátek 9.6.2006.      V mezičase první schůzky a startem se uskutečnilo několik setkání u piva, kde se probírali většinou nepodstatné věci, až na jednu a tou je vhodnost BMW 1200 GS pro tuhle cestu. Jediným člověkem, odhodlaným jet na tomto nejnovějším modelu BMW, byl Lukes a dlouho odolával tlaku. Nakonec se nechal přesvědčit, když slyšel zasvěcené řeči Cyrila a Paťase, kteří 1150 znají do posledního šroubku, a také argument o použití jednotných náhradních dílů ho nakonec udolal a pořídil si taktéž 1150 GS.      Koncem března přišla nepříjemná informace o cenách za víza do zemí, které jsme hodlali navštívit. Cena se vyšplhala na čtyřnásobek odhadované částky. Během jediného sezení jsme se rozhodli změnit trasu na finančně méně náročnější směr a to přes Slovensko, Ukrajinu, Rusko, do Kazachstánu, Kyrgyzstánu, pak přes Kazachstán a Rusko projet Mongolsko.  Zpáteční cestu přes Rusko kolem Bajkalu dostat se do Irkutska a transsibiřskou magistrálou do Moskvy a nejkratší cestou domů. Pořád to ale bylo jen cestování prstem po mapách, co naplat, když ještě v březnu panovaly teploty kolem -20 stupňů Celsia. Jen co slezl sníh a začalo se jezdit nastal problém, resp. porucha na Pavlově géesu. Při jízdě zpět mu vystřelila zátka na dolévání oleje, než to zjistil totálně zadřel motor a motorka byla vyřazena. Zde se ukázala jeho odhodlanost k uskutečnění této cesty. Sáhl do měšce a do týdne si pořídil 1150 Adventure, kterou ještě vyšperkoval již dříve zakoupenou 40 litrovou nádrží. Všichni byli už připraveni, takže se čekalo pouze na víza. Na poslední schůzce si ověřili zda všichni zajistili vše co měli na starost. Od Berrocka dostali OKO, což je hmota do bezdušových gum, která v případě defektu díru zacelí. A na konci všechny nás Cyril uklidnil prohlášením, že s sebou nabalil míč, což je lék na trudomyslnost a na tu jak známo, už minimálně 17 výprav dojelo….     Půlrok příprav strašně rychle utekl, je 8.6.2006 předvečer startu CAR 2006. Lukes se přesunul ze Služovic k Berrockovi, kde čekají na zprávu od Pavla z Brna, který zařídil převoz víz z Prahy. Kolem osmé večer volá. Strnulý Berrockův obličej nenapovídá nic dobrého. Jo, je to přesně tak…. průser…. Víza jsou kompletně zmrvená. Pavel má ve svém ruském vízu jinou RZ i barvu motorky než ve skutečnosti, Berrocka byl přejmenován z Marka na Martina, M jako M. Největším problémem ale bylo doba trvání dvouvstupového víza do Kazachstánu. To jsme dostali pouze na 7 dní.       Za tak krátkou dobu není šance projet Kazachstánem do Kyrgystánu, a znovu projet Kazachstánem do Ruska. Vynechat bezvízový Kyrgyzstán opravdu nikdo nechtěl… Narychlo se schází Cyril, Berrock, Paťas a Lukes, snaží se řešit nastalou situaci. Padají návrhy odložit odjezd do doby než se víza uvedou do požadovaného stavu, ale většina je pro operativní řešení problému. Proto se Berrock s Lukesem ještě ten večer vydávali za Pavlem do Brna, odkud spolu zamířili směr Praha, kde se chtějí pokusit ovlivnit osud. Cyril s Paťasem zůstali doma, aby druhý den vysvětlili situaci kamarádům, kteří by se přijeli rozloučit.      Brzy ráno ihned po probuzení se jde na ruské velvyslanectví. Paní Sízová, která vyřizovala víza, okamžitě řeší problém Pavlova a Berrockova ruského víza, chyba je odstraněna během hodiny, což je na Ruskou byrokratickou mašinu úctyhodný výkon. Problém nastává u Kazachů, ale i ten paní Sízová řeší. Dostali jsme ještě jedno, tentokrát tranzitní vízum přes Kazachstán. Teď je jasné, že se nebude muset opět měnit směr, a že všemi očekávané hory Kyrgyzstánu BUDOU! Bude to sice natěsnané, ale při troše štěstí se to dá zvládnout.      Slavnostní odjezd se posunul o 24 hodin, tedy na sobotu 10.6.2006. Ten den nezačínal nijak příznivě, mírně pršelo. Ale než se všichni slezli na dohodnuté pumpě, bylo nebe bez mráčku. Na benzínce v Olomouci proběhlo focení a rozlučka.   Odjezd      Vedoucí zájezdu Berrock určil time odjezdu na –1 cigaretu, nervozita v týmu byla vysoká asi tak, jako když vytáčíš sportovní vůz do červeného. Odjezd byl opravdu efektní, 6 nabalených bavorů a několik dalších doprovázejících kamarádů na dálnici budilo respekt. Po ujetí prvních třiceti kilometrů od Olomouce naše kolona na sebe upozornila tak, jak si to nikdo nepřál… Ve 120 kilometrové rychlosti přehlídl Berrock brzdění vedoucího Zoba a v plné rychlosti do něj zezadu narazil… Kotrmelce dvou členů výpravy mezi bezmála půl tunovými mastodonty a projíždějícími auty nejvíc odnesl Zob. Hrůzostrašně vypadající havárie znamenala konec. Takže Zob s Berrockem  odjeli sanitkou do hranické nemocnice. Zbytek výpravy naložil rozbité motorky na odtahovku, která se náhodou připletla k havárii. Ochotný řidič bezplatně odváží motorky za našeho doprovodu do Olomouce k Lužným. Nálada u všech byla fakt mizerná a blbá.     Zadumanou a stísněnou atmosféru přerušila až Zuzka, která přinesla kávičku. Ta nám hned vlila sílu do žil a začalo se řešit co dál. První zpráva od Berrocka byla, že Zob má zlomené „jen“ 3 žebra a že máme počkat, že se určitě zvencne a pojedeme dál všichni… to jsme přikládali zažitému šoku, vždyť vůbec neviděl jak vypadá Zobova motorka… Takže bylo nutné rozhodnout v jakém složení se pojede dál. Přivolaný klubový servisní mechanik Petr Vavroch se nabídl, že Berrockovu dokáže dát do kupy přes noc. Ovšem problém byl s náhradními díly, jediná možnost napadla Pavla. Nabídl k dispozici díly ze svého  nepojízdného GS a tím byl určen taky další postup. Zbytek výpravy, tedy Cyril, Lukes, Paťas a Pavel pojedou dál, Petr oživí Berrockovu motorku a ve chvíli, kdy bude jisté, že Berrock a jeho BMW jsou schopní pokračovat, tak zavolá a zbytek na něj počká na cestě.       S takovým plánem jsme začaly probírat věci obou kolegů, protože podle počáteční domluvy, že každý poveze a zařídí něco, náhradní díly, lepení na defekty, velká lékárnička, bylo nutné rozdělit Zobovy even. Berrockovy věci. Během hodiny bylo vše připraveno a chystáme se vyrazit potřetí. Petr Lužný se nabídl, že vyzvedne Berrocka z nemocnice a odveze jej domů. Jedeme tedy společně do nemocnice zjistit aktuální stav. Zob má zlomených 6 žeber, pochromanou ruku a modřiny na celém těle. Berrock vyvázl absolutně bez jakéhokoli zranění. Nakonec měníme plán ještě jednou, Lukes zůstane s Berrokem a pomůže zorganizovat opravu motorky a pak společně dojedou ostatní – ve dvou se to lépe táhne. Takže jsme se opravdu rozdělili.      Další den kolem třetí hodiny ráno přišla sms od Petra, že motorka je připravena k cestě. Hned ráno vyráží Berrock s Lukesem do nemocnice přivést Zobovi nějaké čtení a oznámili mu, že se pokračujeme bez něj za předpokladu že nemá námitek. Pochroumaný Zob ležel opět na nemocniční posteli tak, že mu čouhaly z postele ven nohy, ale už měl dobrou náladu. Na otázku Berrocka, zda mu nebude vadit že pojede dál, když už mu tak zkurvil dovolenou, odpověděl: „Jen jeď strejdo, tady mi stejně nepomůžeš a v motorce mám zašité nějaké dolary, tak si je vezměte s sebou! Pro strýčka příhodu!“ Tím začala stíhací jízda zbytku výpravy, který přespal pod Tatrami a po překročení ukrajinské hranice zůstal stát kousek za Mukačevem v penzionu U gazdy. Kolem poledne dorazili Berrock s Lukesem konečně na česko-slovenské hranicích. Nálada je dobrá, žel jen do chvíle, než Berrock hlásí Lukesovi do vysílačky: „Teď strejdo uslyšíš nejlegračnější větu jakou jsi kdy slyšel…. Nemám pas!“ Osud znovu zasáhl… Po kompletní rozborce kufrů motocyklu a několika telefonátech domů Berrock rezignovaně konstatoval: „Nedá se nic dělat Lukesi, jedeš dál sám“.       Ještě ten den Lukes dojel zbytek výpravy a padl do postele totálně vyčerpán prožitými zvraty ve výpravě.  Nikdo z nás opravdu nečekal takový pitomý začátek. A to jsme vůbec netušili, že to ještě není konec!  ….byli jsme čtyři        Po projetí nádherného Zakarpatí začalo nudná ukrajinská pláň, kdy je vidět kolem sebe na vzdálenost 50km, pole, louky, tráva, rovina bez stromů, prostě obilnice Savjetskovo sajuza. Jediným zpestřením jinak nudné cesty bylo časté postávání a tlachání s místními četníky o nejrůznějších dopravních přestupcích. Procvičovali jsme si ruštině několika málo slov, štraf, skoľko, u nas nět, prostě slov, které používáš normálně při smlouvání. Dokonce ani naše družba s autobusáky v motelu, těm strážcům zákona neunikla, jsou to profíci, z dechu Lukese poznali pivo se šampaňským, jaká náhoda že zrovna projížděli…..      Prostě příjemní lidé, škoda jen, že jsme je večer nepozvali ke stolu. Mohla být větší sranda, pro jistotu, aby jim to nebylo tak líto, tak je obdarovali několika hřivnami na pivo. Ještě fotka na rozloučenou a jede se dál. Cestování po jižní Ukrajině dokáže trochu zevšednit také déšť, ukrajinští řidiči zásadně jezdí bez světel…      I když ještě před krátkou dobou toto nebylo samozřejmé ani u nás, je svícení i ve dne jednou z mála dobrých věcí v novelizovaném zákonu o silniční dopravě. Takový uchcaný den čekal i na naše dobrodruhy a ten den byl uchcaný celý, od rána do večera proudy vody. Tak hurá do Ruska. Na hranicích ještě naši nejlepší kamarádi-policajti (máme velký štěstí, natrefili jsme na opravdu dobrou směnu na což nás upozorňuje i kšeftař se strachovkama což je pojištění vozidla v Rusku), testují zda bychom jim nedali 100 USD, za to že nám nebudou kontrolovat kufry a projedeme hranicí bez zastavení, s omluvou jejich šlechetnou nabídku odmítáme, s vysvětlením že my nikam nespěcháme a darujeme jim pouze nějakých 10 USD za přehlédnutí nějaké chyby v pasu Cyrila.      Ukrajinci si řekli, že když tady ty jezdící peněženky mají času dost, tak nám to trochu zpříjemní a dovolí jim setrvat v jejich společnosti nějakou tu hodinku. Ruská celnice už odsýpala o poznání lépe, alespoň jsme mohli vyplňovat spoustu bumážek a mohli jsme se seznámit se všema pracujícíma na této celnici, kdy jsme postupně obcházeli okýnka pasové kontroly, kontroly zavazadel, kontroly počtu čistého a špinavého spodního prádla, kontroly vůně a smradu, celní deklarace, vždy to jsou dvě okýnka, kdy v jednom vypíšeš bumážku a dají ti štempl a v druhém to přepíšou do počítače. Nakonec ještě je kontrola kontroly, ta má za úkol zkontrolovat, zda ti dali štempl, po ní už můžeš zcela svobodně vstoupit do země krále Vladimíra a jen tak si  zpívat. Celkově to trvalo něco málo pod 4 hodiny.       Nádherné rovné Rusko jedeš, jedeš, jedeš, po 500km zahneš a projedeš obchvatem Volgograd, a opět se opakuje až dorazíš do Astrachaně. Co všechny v Rusku překvapilo, je ohromné množství malinkatých mušek, kterým tady říkají „mašky“. Jakmile si sundáš přilbu, vrhnou se na tebe, nekoušou, neštípou, jen lezou do všech tělesných otvorů. Cyril se rozhodl že prostě v Rusku na velkou nepůjde. Je to pro něj trest, neboť už ke konci Ukrajiny mu ti hajzli komunističtí vždy vytrhli mísu ze země a on do díry srát nebude. V Astracháni je posun oproti našemu času 2 hodiny, takže nám trochu dělalo problém ráno vstát a užívali jsme si  nádherného tepla a vlhka.      Do  této doby jsme tankovali pouze 93 a více oktanový benzín, při příjezdu na kazašskou hranice jsme zkusili 92 oktanů a Lukes poprvé použil tzv. kodierštekr, který měli přeprogramovat naše vstřiky na použití méně oktanového benzínu. Jenže Hrošík s touto vychytávkou bohužel nechce jet, takže to byl současně i pokus poslední. Později jsme tankovali i 80-ti oktanový benzín a jezdili v bezmála 4000 m.n.m a problém nebyl. V Astrachani jsme si pořídili na bleším trhu apartní kloboučky s moskytiérou, na kazašských hranicích se hodila, protože čím víc jsme se přibližovali Volze, tím bylo i mušek víc. Domorodci nám vysvětlili, že jsme zrovna trefili období jejich kulminace. Mušky se v okolí Volhy vyskytují jen 25 dní v roce, a jejich rozmnožení je zapříčiněno klesnutou hladinou Volhy a tím odkrytými zabahněnými břehy, kde se líhnou.      Do Kazachstánu se vstupuje trajektem a příjezd k trajektu je po šotolině. Po týdnu úmorného cestování po ukrajinsko-ruských rovinách alespoň malý advenčr…., kdybychom tušili co bude dál… Po celý čas co jsme byli v Rusku a Ukrajině měli místní sem tam pár otázek, co nás však čekalo na týdenním pobytu v Kazachstánu, jsme měli možnost v malém poznat už na hranicích…. Miliony otázek: „Kolik ta motorka stojí? Odkud jste? Jaký to žere benzín? Kolik to žere? Kam chodíte čurat? Kam na velkou? Jak to děláte? Co jíte? Kolik to má koní? Kolik to má cylindrů? Kolik to váží? Kam jedete? Proč tam jedete? Jste normální? Jste ženatí? Jaké je vaše zaměstnání? Jak spíte? Kolik máte dětí? Dáte mi dárek?…“ přitom probíhalo zkoušení klaksonu, přilby, zapalovače Zippo, rukavic, brýlí….. takové zastavení na cigárko či na nákup potravin znamenalo obrnit se trpělivostí, nebo, což jsme pochopili později, prostě rozumět jen když potřebujete, nebo když si náhodou chcete pokecat. Takže nakonec se naše odpovědi skládaly z jediného slova: „Mnogo“… s patřičně dramatický výrazem ve tváři…       Po bumážkové proceduře, která byla stejná jak na Ruské tamožni tak na Kazašské, vjíždíme do Kazachstánu. Čučíme jako malé děti… Kolem cest velbloudi, cesty rovné a s asfaltem.Bylo nám jasné, že všechny dokumenty cestovatelů, kteří tam byli před námi, jsou sestříhané jen z těch adventure záběrů… není přece možné, že komunikace v mapě označené červeně, jako main road, můžou být ve stavu jak to podávali ostatní. První den jsme měli nájezd bezmála 400 km, sem tam po stepi, ale jen proto, že silničáři opravovali main road a museli jsme objížďkou ve stepi. Celí natěšení jsme to projížděli ve stupačkách, a po opětovném najetí na cestu jsme se smáli a byli rádi za takovéto vložky. Na Ukrajině i v Rusku jsme spali pořád v motelech či v penzionech a nyní jsme měli možnost zalehnout ve stepi do stanu, jůůůů jak dobrodružné… Zcela bezelstně jsme poodjeli z hlavní cesty, asi hodinu jsme hledali nějakou terénní nerovnost, abychom se alespoň schovali, kdyby náhodou nějakého kamazistu napadlo udělat si zkratku.         Byli jsme šťastni, že máme dvě džípíesky, jsme jim vděčni že nám vždy poradily. Jednou za informaci, že za 30 minut zapadá slunce, i když bylo tuto chvíli pěkně vysoko nad obzorem (asi neumí přepočítávat aktuální časové pásma), nebo že cca 100km vzdušnou čarou od nás spal loni Petr a jeho parta.     Další udivující zprávu dala džípíeska v době kdy nám sluníčko v šest odpoledne pralo do zátylku a Cyril volal do vysílaček, že podle jeho Garmina jedeme stoprocentně na západ. Takže první noc ve stanu se všichni vyspali skvěle až na Paťase. Tomu při poctivém studování trasy v mapě ruplo v zádech…. Pavlovy masáže a Fastum gel zabral do 10 min a mohli jsme ráno vyrazit dál po cestě, která v průběhu minulého dne přestávala být cestou a byly dvě varianty přesunu.       Buď ve stepi ve vyjetých kolejích nebo po zbytcích asfaltu, kdy bylo nutné se vyhýbat dírám velkým tak, že se do nich dá schovat Kamaz, jak už někdo jednou vtipně napsal. Teď už nám to nepřipadalo vtipné… bylo to tak. A nebyly to jenom nějaké krátké úseky, taková cesta je od Atyrau po Aralsk skoro 1500 km, z toho asfaltová cesta jak ji známe z Evropy, jen nějakých 300km. Před Aktjube potkáváme 2 páry, Čechy na Bigu a GS. Sice jsme se nějak nestihli přestavit, ale zato jsme dostali spoustu cestovatelských rad, které jsme stejně víceméně ignorovali.      Při tankování v Aktöbe padl Paťas jako medvěd střelený na komoru  – ruplo mu v zádech. Rupnutí v zádech díl druhý. Daleko dramatičtější…. Paťas ležel na benzínce minimálně 4 hodiny, neschopný jakéhokoliv pohybu. Rozhodli jsme se, že dojedeme za město do prvního kafe, kde se najíme a odpočinem. Snad se to Paťasovi rozleží….       Lukesovi se podařilo domluvit s místním bossem, že nám prodlouží v Aktöbe víza o dva dny, které nám kvůli tomuto problému chyběly. Maličkost za 200 USD…. Nejdražší razítko v životě, všech…. Alespoň, že ho máme… Čekání na Paťasův verdikt, zda pojede dál nebo se vrátí, a s ním ještě někdo ze zbylých cestovatelů, nám zkrátil místní boss, který koupil berana na rozloučenou se svými pracovníky, kteří tam pod jeho vedením stavěli kirpičnyj závod. Velká megamonstrózní družba, která se protáhla až do rána, znamenala pro Lukese ztrátu mobilu a čelovky…      Po masáží místní zaříkávačky se to Paťasovi rozleželo…. bohužel jen v hlavě…. Rozhodl se vrátit domů…. Obětavý Cyril nabízí svoje tělo (mozek však zůstává na cestě vpřed) jako doprovod Paťasovi, ten se slzou v oku tuto kamarádskou nabídku přijímá…. Takže je jasno. Cyril s Paťasem domů, do Podolí, do lékárny a Pavel s Lukesem jako dva pitbulové co se zakousli do kořisti, budou pokračovat dál.       Takže další kontrola a přebalování důležitých věcí, vesměs náhradních dílů. Cyril s Paťasem ještě slibují, že jako servisáci výpravy prohlídnou alespoň zběžně klukům motorky, na to už ale nebyl čas. Cyril pokud se rozhodl že pojede domů, tak to musí být hned. Po dlouhém objímání ti dva vyrážejí směr západ. Lukes s Pavlem zůstávají sami…  Poprvé na cestách. O technice motocyklu naštěstí něco vědí… znají místo, kde se dolévá olej a benzín. Lukes je tak zmožen předešlou družbou, že přesvědčí Pavla o nutnosti zůstat ještě jednu noc ve společnosti bosse Ertereka. Nyní už bez jakéhokoliv alkoholu, prostě takový detox 4000 km od domova ve stepi. Ráno po focení s Erterekem a jeho dělníky, vyrážíme směr Aralsk.  Už jen dva      Cesta zase jako každá jiná v Kazachstánu, buď myšky mezi dírami nebo písčité koleje ve stepi. Ve 40-ti stupňovém horku to bylo velice úmorné. Náladu nám zvedlo až setkání s prvním opravdovým cestovatelem na naší cestě. 150km před Aralem jsme potkali Edwarda, cyklistu z Londýna. Během hodinového rozhovoru zjišťujeme, že jede z Číny, už je 2 roky na cestě a nyní jede domů. Příjemný, vysmátý člověk, který z nás shodil veškerou nechuť po prožitých problémech. Jak my si můžeme stěžovat…. Od Edwarda jsme dostali zásadní informaci, že po 250km začne normální asfalt. Jupíííí, už aby to bylo…       Byla středa 21.6.06 celkem najeto 4758. Poprvé a naposled jsme bivakovali u místního kafe, v rámci bezpečnosti, vždyť je to nějakých 150km od města banditů Šalkar. Jenže místní byli opět dotěrní, nejsme nijak komunikativní typy a navíc chceme klid, je to jasné, toto je poprvé a naposled. Ať už je banditů s kalašnikovama kolik chce, od teď raději step a klid. V noci navíc přišla bouřka a prudký déšť, ráno vypadá že je opět sucho. Jo, ale jenom 50km, pak bláto, bláto a bláto.   Jak praví staré slovenské pořekadlo: Keď to poznáš, tak je to brnkačka, keď nie pak jebačka. My to neznali tak jsme v blátě padali jako přezrálé hrušky. Pavel tam rozmlátil kufr a přitom co se ho Lukes pokouší opravit, zastavují u nás samí zajímaví cestovatelé.       Nejdříve to byl Nicolas. Frantík, který jede sám malým Renoltkem 4 do Číny, nemá víza, vůbec netuší, že jej tam s vlastním autem nepustí, pokud si neopatří jejich espézetku a neudělá si čínský techničák a řidičák. Prostě je mu to fuk. Ono to nějak dopadne.. Uvidíme.. Toto je nejlepší vlastnost pro člověka, který se chce podívat do Asie- být prostě flegmatik, sednout na jakékoliv přibližovalo a jet, neřešit nepohodlí, zkurvené cesty, hic….          Šroubujeme kufry a přitom kecáme a pokuřujeme s Nicolasem, když vidíme v dálce nabaleného teréňáka, to by taky mohl být někdo na cestách. Ano, a už si to šine k nám. Jasně je vidět česká značka. Krajani! Představují se nám jako Martin a Drahoš.      Oprava nám šla od ruky a tak pouze prohodili pár slov, odkud kam, vyměnili kontakty a loučíme se. Celý servis trval něco kolem 4 hodin, mezitím bláto vyschlo a my mohli zase uhánět svých průměrných 150 km/hod po polňačce. Po necelé hodině přijíždíme k Lukesovu vysněnému Aralu, respektive k městu Aralsk. Po natankování Pavel pokládá otázku: „Ty Lukes, a fakt chceš vidět to moře?“ Na odpověď nečeká dlouho. “Ne, mrknem na něj příští rok z Uzbekistánu, letos na to serem, ať je na co se těšit.” Bivakujeme jak jinak než ve stepi.      Pořád jsme se snažili zajet co nejdál od cesty ať nás není vidět, dneškem se to ale mění, prostě jen poodjedem a jde se na kutě. Před Šimkentem potkáváme dalšího cyklistu, Alana, opět Francouze. Jede z Vietnamu, cestou se stavil v Číně, kde si našel nevěstu a jakmile se dostane domů, tak má v úmyslu ji poslat zvací dopis a udělat pořádnou svatbu pod širým nebem. Celkem normální turista… až na to, že mu je 65 let.      Přespali jsme v Šimkentu v luxusním hotelu a sprcha po 10 dnech, a pár pivek na baru jistí náš klidný spánek. Druhý den po dopolední prohlídce města jsme se zase ujistili, že cestování vidíme oba stejně – pryč z města!!      Na kazašsko-kyrgyzských hranicích, kam jsme přijeli kolem 4 hodiny odpoledne, zjišťujeme, že razítko, které nám zařídil Erterek, bylo na hovno. Náčelník nás posílá na ambasádu do Alma-Aty. Chvíli se dohadujeme, pak nám navrhuje obchod. On pomůže nám a my pomůžeme jemu. Jakože všimné. Není z levného kraje, za to aby nás pustil ven z Kazachstánu požaduje 250 USD…. Hajzl jeden! Jelikož chceme vidět pohoří Tian Shan, nezbývá nám nic jiného než cálovat. Ale vjezd do Kyrgyzstánu nahrazuje veškeré peníze. Hned po pár kilometrech projíždíme kolem obrovské přehrady zasazené ve skalách, které vévodí zhruba 7 metrová hlava pana Uljanova.      Protože je Kyrgyzstán doslova přecpán horami, v nížině, která je mimochodem něco kolem 2000 m.n.m., je to zase přecpáno vesnicemi. A ke všemu nás kazašský celník a lidi v Kazachstánu a v Rusku pěkně vystrašili, že Kyrgyzstán je nestabilní země s nebezpečnými lidmi, začali jsme hledat místo na stanování krapet mimo civilizaci. Vzhledem k množství vesnic v okolí Talasu je to nemožné. Zkusili jsme teda zastavit u Kafé a poptat se jestli můžeme u nich na zahradě postavit stan. Okamžitě se nás ujali, brambory nám dali pod zámek do kurníku a nakonec jsme spali v jejich ložnici, i když jen na prkenné posteli, ale pro nás to bylo překvapující, po skazkách Rusů, normální přívětiví lidé.      Po výborné beranině, kumysu a pár stakanech vodky nám ještě ukázali na mapě pár zajímavých věcí, které stojí za shlédnutí v okolí Talasu. Za tmy jsme se ještě šli podívat na Kubovy překážkové koně – jeho chloubu. Padla dokonce nabídka na vyjížďku v jiném sedle než motocyklu. Museli jsme s lítostí odmítnout, neboť nás opět omezovaly špatně vyřízená víza do Kazachstánu. Jedním z tipů bývalého vojáka z povolání a nyní majitele kafe Byketa byl průsmyk Besh-Tash.       Po příjezdu k chráněné rezervaci jsme zjistili od strážného, že vstup je pouze na povolení, které je možné získat pouze u gubernátora Talasského kraje. A ten je bohužel v Talasu…. Rozhodně jsme nechtěli strávit den běháním po úřadech, kdy nebylo vůbec jasné zda to povolení získáme. Jak praví jedno staré přísloví: Když nechce Mohamed k hoře, tak musí hora k Mohamedovi. Zrovna, když jsme se otáčeli, že jedeme pryč, dorazil v džípu nějaký velmi důležitý člověk. To jsme pochopili ze strnutého postoje vrátného. Ano, byl to ten ctihodný pan gubernátor, jel do průsmyku na piknik se svým pohůnkem a syny. I zželelo se hory Mohameda, a pokynul vrátnému pravicí, že když už ti kluci vážili tak dlouhou cestu, tak je tam pusť bez povolení, pouze na jeho slovo. A to je víc než bumážka!!       Pomalu jsme stoupali kozími stezkami, sem tam to bylo skoro jako na stupačky, kameny velké jako balíky slámy, akorát ty brambory nevážily 60 kilo. Ale pomalu nám začínalo být jasné, že máme strašně málo času užít si veškerou tu krásu Kyrgyzstánu. Jde tam jezdit nádherné ofíky minimálně měsíc, v nadmořské výšce kolem 4 000m.n.m. a to ještě neuvidíte všechno.        Nádherné cestičky točící se do kopců, kolem řek s vodou průzračnou jako křišťál, hustě zalesněné hvozdy přecházející do strmých skalních stěn sahajících do nebes. Kolem pouze pár pohostinných pastevců, žijících v jurtách v těsné blízkosti svého stáda. Přesně to, co oba dva pokládali za nejkrásnější scenérii co jde na motorce vidět. Už tady nám bylo naprosto jasné, že se sem ještě vrátíme a že už to nebude jen na několik dnů. Škoda jen, že cesta přes Kazachstán je tak jednotvárná, samá step, step, step a step. Nic jiného….      Po výjezdu k prvnímu z jezer ve výšce 3600 jsme se nemohli nabažit té krásy… zatracené ambasády, úřady, povolení a víza. Kdoví jak by dnes pan Willy Fog cestoval kolem světa za 80 dní. Nic naplat musíme pokračovat, gubernátor nás taky posílá do některých míst které stojí za to vidět, dává nám ještě přímý telefon do jeho kanceláře, s tím že pokud přijedeme znovu do Kyrgyzstánu, tak určitě máme zavolat, že nás provede jeho nádherným krajem. Doporučuje nám výjezd do míst, kde těží Kanaďané zlato, a cestu kolem jezera Issyk- Kul z jižní strany. Sice je tam údajně o pět stupňů chladnější voda, ale za to je to pořád v těsné blízkosti hor, a co nás nejvíc přesvědčuje, bez turistů. Večer jsme vyjeli do průsmyku Otmok. 3330m.n.m. V této výšce je západ slunce naprosto famózní tak jsme se rozhodli tady zabivakovat. Hned vedle sněžné návěje… Ráno jsme ve stanu naměřili 3oC a tak nás pěkná zima vytáhla brzo ze spacáků a pádíme dolů do tepla. Odbočili jsme podél řeky Koko Meren do překrásného údolí Suusamyr.       Po jeho projetí jsme se konečně dostali k jezeru Issyk Kul a hledáme místo na spaní. Náhodou jsme našli jurtový kemp Jaychy v nádherné soutěsce Kok-Sai.       Místní si strašně chtěli s námi povídat, bohužel neovládají z ruštiny ani to minimum co my. Proto nám přivedli sousedku, která nám pomalu tlumočí spoustu informací, například, proč zde na jižní straně nemluví nikdo rusky pouze jejich národním jazykem.     Údajně školství v Kyrgyzstánu funguje tak, že od dob kdy patřili pod SSSR (všechno zapříčinila kolonizace strýčka Stalina, kdy rozděloval země hranicemi, jak se mu zrovna hodilo) tak na severní straně obyvatele hromadně porušťovali, kdežto zde na jižní straně děti učí a lidé hovoří pouze Kyrgyzsky, a proto si vlastně v jedné zemi, jedni občané, skoro nerozumí. Po vydatné snídani vyrážíme zase směr Issyk Kul. kde jsme se krátce zastavili a vykoupali. Voda měla 20 stupňů Celsia a byla průzračně čistá.      Po krátkém oddechu jsme narazili místní turisticko-informační centrum „Kadjisay, kde nám Alan, který se shodou okolností narodil ve stejný den jako Lukes, doporučil mrknout na „Skažky“.  Jsou to vlastně kopce tvořené nádherně zbarvenou hlínou, rozrušené povětrnostními vlivy do nádherných pohádkových tvarů. Tam jedeme korytem občasného potoka, který teče z těchto kopců zřejmě jen při deštích či při tání, jeho dno je jako pískoviště z červenožlutozeleného písku. Už to není úmorné jako v Kazachstánu, je to nádherný ofík mezi horami.      Alan nás upozorňuje stejně jako předtím gubernátor na místo v horách, kde těží Kanaďané zlato. Po nádherné cestě kolem jezera hledáme tu správnou odbočku. Pomohl nám až místní zemědělec, který nám ukazuje správný směr. Tuto cestu znají všichni místní, jakby ne, vždyť je to skoro čtyřproudovka ze šotoliny do výšky 4000 m.n.m. Stoupáme po serpentinách do 3600 a před námi se otevřela náhorní plošina obklopená zasněženými vrcholky hor. Lukes plný nadšení pořád táhne dopředu, i když Pavel upozorňuje na prudce se měnící počasí, ale ještě chceme co nejblíže k čínské hranici. Podle mapy jsme později zjistili, že od Číny jsme byli vzdáleni tak maximálně 30 km. Po asi hodinové jízdě přijíždíme k místům, kde už je vidět, jak novodobí zlatokopové s moderní technikou ukusují části z obrovské hory a totálně mění ráz krajiny. Asi bych se obešel bez zlatých pozlátek, které jsou získávány za cenu totální devastace přírody. Původně chtěli projet celý průsmyk, nicméně ve výšce 3880 nás zastavuje závora s ozbrojenou stráží.      Dál nás nepustí. Lukes doplnil palivo z kanystrů a letíme zpět, abychom ujeli dešti. Pršet opravdu začalo, ale to už jsme byli dole na silnici. V prudkém dešti tak jedeme 80km do města Karakol, kde nalézáme horolezecký hotel Alpin-lager. Motocykly parkujeme v garáži. Ráno vyrážíme na zpět do Kazachstánu a není nám nijak veselo z toho, že opouštíme Kyrgyzstán. Po cestě si sami otevíráme závory v pohraničním pásmu… pohraničník spí… pohodová země… Na kyrgyzské celnici naprostá pohoda. Příjemný nevtíravý celník dostává nějaký ten doutník a pouští nás do Kazachstánu. Tam na celnici opět papírování, kontrola zavazadel. Navíc vůbec netuší, jestli nám můžou otevřít druhé tranzitní vízum nebo ne. Po několika minutách otázek jim přímo přikazujeme, na kterou stránku nám mají to razítko dát. Nakonec vyrážíme do vnitrozemí, sjíždíme ze zhruba 2000 do 150 m.n.m.       Začátek Kazachstánu byl velmi nečekaný, projeli jsme krásnými kaňony národního parku Altyn Emel. Pak začal klasický Kazachstán, horko, step, step, step, step, miliony otázek. Ve městě Balrug Bí nám policajti poradili zkratku přes Lepsi, že je tam údajně nový asfalt a cestu do Agtoghay si zkrátíme o víc než 200km. Zase jsme naletěli, už to vícekrát neuděláme… byla zkratka, která byla kratší, zato však časově a fyzicky náročnější… Po 20km skončil asfalt a začala cesta v kamení a písku.      Projeli jsme pouští Karakum, kde taky stanujeme, jsme 30km před Agtoghayi. Ráno vyrážíme do míst, které nám předešlý večer popisoval místní pasák dobytka slovy: „Tam kluci nejezděte, raději se vraťte zpět. Po včerejším dešti je tam místo cesty jen rozbředlé oraniště. Budete pořád padat, auta mají problémy projet, včera jsem viděl kamaz, jak ho tahali stalincem. A to už je co říct, když kamaz neujede.“ Měli jsme na výběr. Ale jednou jsme si řekli, že zpátky ni krok, po vzoru soudruhů komsomolců, jedeme dál. Problém nedá na sebe dlouho čekat.        Po 20km je místo kamenité cesty opravdu oraniště, s hlínou lepící se jako plastelína. Nepomáhají ani off-roadové blatníky, prostě blátíčko jedna báseň. Není jiné cesty než jet po rozorané cestě, protože mimo cestu je písek na povrchu pokryt tím samým materiálem a po chvíli tlačíte přední kolo před sebou jako lyži v písku. Dalších 20km v tomto terénu nám trvá víc jak 4 hodiny. Ke vší smůle jsme věřili že je to opravdu zkratka, tak jsme se ani nějak extrémně nezásobovali. Lukes veze svůj Camel bag se dvěma litry vody a Pavel jednu 1,5 litrovou petku. Jenže při častém padání je žízeň daleko větší, a vody začíná být úzkostně málo. Ještě ke všemu se Lukesovi při pádu vylil celý Camel-bag do kapsy a zničil foťák. V 40 stupňovém vedru jsme byli rádi že jsme dojeli k asfaltové cestě. Průser z vodou se nám už nikdy na cestě neopakoval. Voda a cigarety byly vždy v množství větším než velkém. Po úmorném ofíku v plastelíně přijíždíme k pumpě natankovat a Lukes zjišťuje že má defekt na zadním kole. Oko zvládlo zalepit menší díry, ale tuto lochnu už nezvládlo. Nasazujeme duši, v tom horku nám to trvá neskutečné 3 hodiny, bodejť by ne, když se většinu času jen tak povalujeme a zevlujeme…. Ve 40 stupňovém hicu na asfaltu….       Ten den ještě zvládneme ujet 150 km a bivakujeme zase ve stepi. Ráno vstáváme neobvykle brzy a vyrážíme směr Semipalatinsk, kde se ubytováváme v kamioňáckém depu. Konečně zase koupel a praní věcí, smrdíme už jako skunkové…  po šašliku a pár pivech, které zajídáme darovaným melounem (střeva už máme vycvičené) jdeme spát. Ze Semeje (Semipalatinsk kazašsky) pádíme na hranici s Ruskem, kde už nás čeká naprostá rutina…. Bumážky, kontroly kontrol atd. Jedeme ukrutnou bouřkou do Barnaulu, voda padá vodorovně a nárazový vítr nás strhává z cesty, auta zůstávají stát, jen dva bavoráci jedou dál. V Barnaulu máme naplánovaný servisní den. Přezutí gum, posvařování všeho co je třeba, už nenecháváme nic náhodě a na mongolsko se připravujeme důkladně, např. třetinkami Plzeňského. Zůstáváme navíc jeden den.      Po nutném servisu vyrážíme směr mongolské hranice, po cestě která je až před svazovou republiku Gornyj Altaj, zase nudně rovná. Zpestřujeme si ji předjížděním policejních kolon, které bezmocně jen zapínají majáky a něco na nás řvou z ampliónů… později se od místních dovídáme že zakázané to není, ale nikdy by ji nepředjížděli…. No co už, stalo se…. Republika Gornyj Altaj je turistické centrum se vším všudy, jízdou na raftu, paraglidingem nebo jen pouhým focení u obrovského mamuta. Přesto je to nádherná krajina plná lesů dravých řek a úžasných hor.      Naposledy tankujeme 93 oktanový benzín a krátíme si čas diskuzí s kamioňáky. Jeden z nich si pamatuje na dva Čechy na KTM a Hondě. Tímto je pozdravuje. Strašně se nám diví co nás vede do Mongolska, vždyť tam nejsou cesty, lidé jsou hloupí, špinaví a vlci tam jsou velcí jako kolo z Kamazu. Konečně přijíždíme k závoře, obvyklé kolečko byrokracie na ruské hranici a přesně po 20km, jak nám řekli kamioňáci, končí asfalt a začíná šotolinka. To už ale stojíme před plotem do Mongolska. Tam probíhá všechno velmi rychle, platíme 50 Rub za vstup a 10 Rub za motorky a můžeme v klidu vjet. Místní vekslák nám ještě radí že do Olgii máme jet doprava, ne rovně, že údajně zkratka…. Jelikož jsme poučení z Kazachstánu, tak na zkratky sereme, jedeme po hlavní a čekáme na ukazatel směr Olgii.       Až k večeru zjišťujeme že jedeme úplně jiným směrem. Proto rozbíjíme tábor kousek od jurty pastevců. A ráno budeme pokračovat dál, poté co se poptáme jestli se dostaneme do Olgii i touto cestou necestou. Jelikož se držíme hesla: půjdeme kamkoli, jen když to bude dopředu, pokračujeme ráno po radě dvou pastevců dál. Ukazuje se další pravda kamioňáků… V Mongolsku nejsou žádné ukazatele na křižovatkách, vlastně tam nejsou ani ty křižovatky. Prostě jedeme směrem, kde tušíme, že by mohlo být město. Nacházíme vysušené hlavy jaků, později zjišťujeme že místní mají ve zvyku odnést hlavy zabitých zvířat mimo své sídliště, nevíme proč, že by nějaká pověra? Po celém dni ve stepi potkáváme prvního auto – Kamaz s vlnou, který nám potvrzuje, že jedeme správným směrem.       V Olgii jsme banku nenašli, tak měníme peníze s místním občanem 150 USD, při Mongolském ročním platu 300-500, celkem dost peněz. Je dost nervózní a peníze shání víc jak půl hodiny. Ještě má připomínku, že všechny dvacetidolarovky mají rok výroby 2004, až na dvě, ty jsou moc staré, z roku 1996, pro jistotu mu je vyměňujeme za bankovky se stejným datem. Podání ruky stvrdilo náš obchod, a my se pokoušíme vymotat ze sevření 50 lidí, kteří se sešli mezitím kolem nás. Nejsou tak dotěrní jako v Kazachstánu. Celkem příjemně na nás beze slov čučí…. Rychle odjíždíme z města neboť se žene déšť. Z bedekru jsme načetli, že Mongolsko je země z nejmenšími srážkami, déšť nás pronásleduje další dva dny. Že bychom se trefili zrovna do období dešťů?     Naše putování vypadalo následovně. Lukes vždy po 15km, pokud jej ztratil z dohledu v zrcátkách, čekal na Pavla tak, že si zapálil cigaretu a Pavel jej vždy v té době dojel. Tentokrát si Lukes zapálil i druhou… Po vykouření druhé cigarety značně znervózněl a za prosení: “Ať se mu nic nestalo“ Obrací motorku a jede Pavlovi naproti… Ujíždí 10km a Pavel je min. 2km od motorky…. Teď už fungují i vysílačky, které mají maximální dosah 3km na otevřeném prostranství. Na otázku Lukese: „Co tam hledáš, negře?“, mu Pavel odpovídá: „Koukni na zadní kolo, někde jsem vytratil dva šrouby….“ Lukes odpovídá: „Vrať se tady v tom kamení je stejně nenajdeš.“  Je to jasné, průser jako prase na dvou šroubech v tomto terénu pokračovat nejde. Pavel navrhuje, že počkáme na nějaký náklaďák a vrátíme se zpět do Olgii a tam se to pokusíme nějak spravit. Lukese napadá spásná myšlenka: „Hele kámo ty máš dva šrouby, já ti dám jeden a pojedeme, každý na třech“ Přece zpátky ni krok…. Jak řekli tak také udělali… Ještě jeden malý problémek, zjistili jsme, že jeden šroub se ztratil ale druhý ulomil…. Třetí je seklý přes závit, proto jej Pavel násilím dorval, a jedeme dál…. Jupííííí      Nezáleží na jaké motorce jedeš, ale jak si dokážeš v případě problému poradit. Cestou do Hovdu jedeme přes sedlo ve výšce asi 3000 m.n.m potkáváme dva Francouze v džípu, všude je plno bláta po dešti a potoky jsou taky pěkně rozvodněné… Samozřejmě bez mostů, takže zejména Lukes si užívá nádherné brody.      Přespáváme pár kilometrů od města, ráno jen natankujeme, nakoupíme vodu, cigarety, něco k jídlu a jdeme hledat výjezd z města. Jelikož Mongolové mají tak velkou zemi, vůbec jim nevadí, že několik měst má stejný název, proto domluvit se s nimi na tom správném směru je celkem obtížné. Ale většinou jsou ochotní a nasměrují nás správně, i když jsme byli ze začátku nedůvěřiví, vždyť main road, jak jí popisují v mapě vypadá jinak. Stav main road je o 126% horší než v Kazachstánu.  Toto už se nedá nazvat cestou, myšlenou v evropském měřítku….  20km za Hovdem potkáváme opět ty dva frantíky v džípu, vracejí se zpět kvůli poruše na motoru… Vytekl jim olej, tisknou Lukesovi do ruky email, ať napíše z Ulan-baataru jejich dceři domů, že jsou v pořádku.      Potkáváme ve stepi Rakušáka, který má mongolskou manželku a jezdí sem vždy na dva měsíce na dovolenou. Dává nám pár užitečných rad a hlavně pořádnou mapu. Sice nejde poznat jestli projíždíme tou správnou osadou nebo ne, ale už můžeme mongolům ukázat do kterého to Hovdu či jiného města stejného názvu máte namířeno.  Po 200 kilometrech nás Francouzi dohonili. Prý se jim jen vyšrouboval olejový filtr, a oni to nepoznali….. Konečně pochopili, že nejsme Kazachstánci, ale Češi. Usuzovali, podle jediné naši espézetky, že jsme motky někomu ukradli. Už je nám to jasné proč celou dobu nevystoupili z auta. Měli strach…. Bodejť by ne, když jsme se od Barnaulu ještě nekoupali…      Cestou ještě potkáváme členy expedice z Vladivostoku, kteří nás taky obdarovali mapou a několika drobnostmi z logem jejich expedice. Zaznívá ještě pozvání do Vladivostoku, jenže máme ještě v živé paměti vyprávění Huskyho…. No uvidíme příště….       Po cestě necestě do města Altayi se opakuje situace kdy Lukes kouří jednu za druhou při čekání na Pavla. Když to obrátí potkává po 10km zdeptaného Pavla. Ten opět spadl, ale tentokrát tak nešťastně že ohnul řídítka a kompletně rozbil oba kufry. Jenže Pavel chasník se po cigaretě otřepe a jede se dál. Do Altaje jsme dorazili až něco kolem 6 večer, veškeré dvě  banky byly zavřené a my pomalu bez peněz, tak jsme jen natankovali, koupili vodu a jedeme se utábořit do stepi za město. Po postavení stanu děláme kontrolu Pavlových věcí a vyčleňujeme příliš těžké a pro nás nedůležité věci, abychom alespoň trochu odlehčili Pavlovým pochroumaným kufrům. Ráno vyrážíme směr Bayahongor, cesta se pomalu mění na písčitou a chce to pořádný kus odvahy jet pořád pod plynem.      Lehce se to řekne, když jezdíš kolem komína, ale nějakých 13.000 od baráku v polopoušti jsi trochu opatrnější, není to o tom že vyhraješ první cenu, ale že dojedeš do cíle. Přijíždíme k řece, kde podle mapy měl být most, jo měl být, stejně jako main road měla být s povrchem. Čeká nás 20 metrový brod celkem hlubokou řekou. Voda je nad kolena, navíc se strhává písečná bouře, okamžitě je úplně šedo a vítr smíchaný s pískem bodá do tváře jako špendlíky. Pavel zkouší hloubku řeky, ale vypadá to všude stejně. Dva místní Mongolové jen dřepí a čekají co se bude dít, jakékoliv naše podněty a otázky kudy se to dá projet, zůstávají bez jakékoliv odezvy.       No nic musí se dál, přes spáleniště přes krvavé řeky….. Lukes sedá na Hrošíka a vrhá se do proudu nezkrotné řeky. Má však smůlu, uprostřed nabírá sáním vodu a Hrošík toto nesnáší a vypíná motor, na vodu nepojede. Vytlačili jsme Hrošíka na břeh, vypustili kompletně plný air box vody. Najednou se ti dva Mongolští pozorovatelé rozpomenou a Pavel už přejíždí o pouhých 30 metrů dál úplně v pohodě…. Jaký pech, nervózní Lukes bere kameny do rukou a vrhá se na ně, Pavel ho musí uklidňovat slovy: „Vyser se na ně Lukes, vždyť sledovat lidi jak si zde počnou je jejich jediná zábava.”        Lukes rozebírá motorku, vyndává kompletně mokrý filtr, svíčky a startérem vypumpovává vodu z válců. Mongolci si nejspíš začínají uvědomovat, že to už není žádná sranda a snaží se všelijak pomoci. Dokonce přinášejí baterku ze svého Iže, to když si Lukes myslí, že tu svoji už úplně vybil. Jenže ani to nepomáhá, Lukes se rozhodl, že demontuje i startér, Pavel mezitím zjišťuje, kde se dá sehnat nějaký gruzavik. Už je to jasné, při oživování došlo k tomu že startér vylámal zuby na věnci. Tohle už spravit nepůjde…. Zkoušíme poslední pokus za pomocí dvou našich sledovatelů se snažíme Hrošíka roztlačit. V řečišti, kde jsou jen valounky a písek, je to však nemožné. Brambora nemá dostatečnou rychlost, aby překonala kompresi válců. Ti dva nás pořád nutili Hrošíka roztáhnout Pavlovou motorkou. Zdálo se nám to nemožné, ale tonoucí se stébla chytá….       Lukes vzal lano, které Pavel označil den předtím jako zbytečně těžké a nedůležité. Rozjíždíme se, lano se napíná a jedem. Po několika metrech jde Lukes i s Hrošíkem k zemi. Tak to je konec naší výpravy…. Jenže jakmile Pavel vypne motor, aby pomohl Lukesovi vylézt zpod motorky, slyší najednou oba ten nádherný zvuk boxeru!!!! ON ŠLAPE!!!! Nedokážete si představit tu radost a veselí co se rozpoutala!!!! Dokonce se zapojili i dva strůjci tohoto problému a všichni skákali kolem Hrošíka jako malé děti. Bylo nám jasné že teď už vypínat motor nebudeme, rychle jsme se sbalili a po rozloučení s těmi hajzlíky (nyní v euforii, už to byli naši kamarádi) jeli dál. S tímto handicapem bylo cestování složitější, ale bylo jasné, že nás to spojilo daleko víc. Teď bylo jasné, že jsme odkázáni jenom sami na sebe. Stanujeme 50km před Bayahongorem, po útrapách u řeky poprvé vaříme večeři…. Slavnostní. Ráno se pokoušíme roztlačit Hrošíka z kopce, ale nakonec jako nejjednodušší a nejlehčí se ukázalo roztahování lanem.      Cestou jsme narazili na mongolský Klondike. Tady se těží zlato ručně, pánve, přesývání písku, žádná mechanizace jak v Kyrgystánu.       V Bayahongoru musíme směnit tygříky (Mng měna Tugrik), hned na hlavní třídě nalézáme banku. Ta je ale totálně nacpaná lidmi, kteří se tlačí jeden na druhého. Neexistuje žádné přepážky ani diskrétní zóny, prostě jeden pult za ním čtyři úřednice, mumraj a dusno. Jelikož jsme nebyli schopní najít jinou směnárnu, musel se Lukes obětovat a vybojovat si místo k vyjednání transakce. To opomíjení diskrétního odstupu mělo i své pozitiva a to Lukes ihned odhadl, když si cestu ke svému útoku k přepážce vybral přes navoněné Mongolky. Po několika denní absenci mýdla a vody na těle si myslel, že svým odérem prorazí rychleji… ne, nezafungovalo, ti lidé jsou zřejmě dostatečně otrlí..      Původně jsme nechtěli vůbec Hrošíka vypínat, ale hodinové čekání v bance by mu v 40 stupňovém horku mohlo ublížit. Naštěstí vypracovaný způsob startování ve stepi se ukázal ve městě jako hračka, Hrošík naskočil po pár metrech. Měli by jste vidět pohledy místních, jak koukali co budeme s tím lanem dělat… V Bayahongoru jsme se setkali také s věcí pro Evropana normální, ale zde to bylo naprosto neočekávané. Při tankování jsme dostali od pumpaře plnou, aniž by jsme ho nějak přemlouvali. V celém Rusku, Kazachstánu i v části Ukrajiny musíte vždy u okýnka nahlásit kolik přesně chcete tankovat a taky hned zaplatit, a to se celkem blbě odhaduje.      Z Bayanhongoru už jsme sem tam potkávali náznaky asfaltu a začali jsme si uvědomovat že se blížíme civilizaci. Výrazně se změnil ráz krajiny ze stepi a pouště se najednou začali objevovat nádherně zelené kopečky se spoustou zvěři a nám se najednou začalo stýskat po adventure. Tak jsme si to nahradili alespoň výjezdy na okolní kopce. Při jednom takovém endurku Pavel padá tak nešťastně že ulomí řadičku, po chvíli však zjišťuje že to jde i bez ní. Projíždíme Arvayheerem a kousek za ním stanujeme i když do soumraku zbývá ještě nějaký ten čas a my bychom mohli kousat kilometry dál, chceme si užít té krásné přírody. Už máme před sebou milník naší Cesty. Ulaanbaatar.        Máme štěstí v neštěstí v Mongolsku se tyto dny slaví osmisté výročí narození Čingischána a všude kolem je plno lidí, kteří mávají vlaječkami a spoustu turistů, ti mají možnost podniknout adventure zájezdy do vnitrozemí třeba na koních či na zde nejrozšířenějších motocyklech značka IŽ. Trochu se bavíme jízdou v koloně francouzských turistů na Ižích, určitě to je pro ně nevšední zážitek, když jedou v koloně kterou vpředu a vzadu jistí servisní jeepy. V tomhle doprovodu vjíždíme do přecpaného Ulaanu a hledáme nějaké ubytování. Po pár minutách vidíme na baráku nápis „Pilsner Urqel Centre“, je to jasné název českého piva na nás působí jako červená na býka. Po ujištění od personálu že opravdu mají plzeňské, a dohodnutí přiměřené ceny za nocleh se snídaní, se ubytováváme a po důkladné očistě vyrážíme do baru na pivíčko. Jaká pohoda!!       Jelikož nám místní tvrdili, že vzhledem k probíhajícím oslavám jsou zavřené i přechody, zůstáváme i následující den ve městě. Ten věnujeme prohlídce města a Národního muzea. Pro oba jsou procházky po městě plném turistů zdrcující, proto se po druhé noci v Ulmanu raději vydáváme dál na cestu, i když není jisté projedeme hranicemi do Ruska. Civilizace s sebou přináší věci, kvůli kterým někteří radši jezdí mimo turistické centra. Jednou z nich je taky placení mýtného. U nás se připravuje placení za dálnice formou mýtného, v Mongolsku už taky pochopili že se dá takhle vydělávat. Je ovšem trochu k smíchu, když se celková kilometráž asfaltu pohybuje v tří místné hodnotě. Pak vás celkem nasere když po padesáti kilometrech narazíte na dvě stanice kde vybírají. Za použití komunikace vybírají 500 Tygříků, což je asi deset korun. U druhého výběrčího však Lukes zarputile vysvětluje policistovi, že už platil a že po druhé ho už nikdo nedonutí platit. Je to sice deset kaček, ale princip je princip. Po půlhodině to vrátný vzdává a s úsměvem otevírá bránu

Milí čtenáři, protože naši cestu napříč pobřežím Západní Austrálie považuji doposud za nejúžasnější cestovatelský zážitek, rozhodla jsem se s Vámi o podrobnosti naší 11-ti denní cesty podělit a snad i cestovatelům, kteří mají namířeno na druhou stranu světa, něco málo doporučit. Vraťme se tedy časově do doby před pár lety, konkrétně do období Velikonoc, kdy jsme (můj manžel, já a náš dvouletý syn Daniel) zmíněnou cestu podnikli.

Den šestý nás čekala opět dlouhá cesta a mnoho míst k zastavení, takže jsme nezaháleli vyspáváním a vstali časně ráno. Krátce na to jsme ale zjistili, že banánové plantáže, kde jsme si plánovali dopřát pravou banánovou snídani, otevírají až v 10 hodin.

Městečko Tom Price, kde jsme se toho rána probudili, bylo založeno v roce 1960 na základě velkého naleziště železa, které se zde od té doby těží.

Po ženách oblečených do pestrobarevných sárí pokukujeme už skoro pět měsíců. Je to zázrak, jakou parádu dokáží Indky i Nepálky udělat s obyčejným pěti či šestimetrovým pruhem látky. Bez jehly, bez niti, bez špendlíků. Zamotané do lehkého hadříku sebevědomě vykračují ulicemi. A já chci také sárí.

6.8.2001, pondělí Po celonoční jízdě přistáváme na bus terminálu v Shirazu. Taxíkem objíždíme tři hotely. Zakotvujeme v Daria hotelu, nic moc, taková pohodka jako v Kabiru už to asi nikde nebude (po zkušenostech z Darie doporučujeme brát pokoje bez toalet a sprch – lepší když smrdí na chodbě, kam si člověk může v pohodě odskočit). Do 12 chrupkáme a vyrážíme na jídlo. Skopový kebab je dobrý, ale na můj rozdrážděný žaludek je to bez piva velká bomba a ještě dlouho ho cítím v žaludku.

9.8.2001, čtvrtek V Kermanu bez problémů přesedláváme na bus do Bamu. V Bamu na terminálu se spolu s nevím kolika lidmi soukáme do shared taxi. Musí nás být asi dost, neboť jen vepředu sedíme čtyři J. Vždycky když chce taximen přeřadit, musí se maník vedle mě nadzvednout (sedí na řadící páce). Kolik jich sedí vzadu, nevím, protože se nemůžu ani otočit J. Taxíkář je pěkný démon a fičí si to takhle Bamem asi 110 km/hod starým vychrochtaným Peykanem (značka super íránských vozítek). Ubytováváme se v hostelu Ali Amiry (je skvělý) a vyrážíme k pevnosti.

14.8.2001, úterý Den začíná celkem slibně, daří se nám (teda hlavně mně) vstát opravdu v 6 hodin, jak jsme si předsevzali. Krátce po 7. jsme na yazdském bus terminálu. Bohužel nám těsně ujíždí autobus do Kashanu v 7 hodin. Hledáme další bus, u jedné přepážky nám jeden slizoun (jinak jsou Íránci sympatičtí lidé) nabízí lístek za 40 000IRR na 7:30!