Články

„Hindustán! Hindabád! Hindustán! Hindabád!“ (Indie! Indie! Ať žije! Ať žije!) burácí přeplněná tribuna na indické straně hranice, ve státě Puňdžáb. Z druhé strany se ozývá stejně naléhavá odpověď: „Pákistán! Hindabád! Pákistán! Hindabád!“ Před námi se odehrává slavnostní zavírání jediného hraničního přechodu mezi Indií a Pákistánem.

Potřebujete vyprat košili nebo kalhoty? Stačí v hotelu odevzdat prádlo a svěřit jej do rukou indických pradláků. Prádlo zde totiž perou muži. Je to ostatně poměrně fyzicky náročná práce. Celý den stojí ve vodě a pod parným bombajským sluncem vytloukají z prádla špínu. Pracují od 4:30 ráno do západu slunce.

Jeskynní chrámy Ajanta objevil téměř před dvěmi sty léty anglický voják, který byl v tu dobu na lovu tygrů. Do jednoho sloupu v jeskyni č. 10 vyryl: John Smith, 28. kavalérie, 28. dubna 1819. Tato obrovská jeskyně a čtyři další pocházejí z let 100 př. n. l. – 150 n. l. Byla to doba, kdy buddhismus právě rozkvétal po celé západní Indii.

Indie jee tak velká země, že se o ní často pojednává jako o subkontinentu. Tolerantní smýšlení Indů je velkým předpokladem pro polyteismus. V Dillí jsme se setkali s dalším náboženským směrem, vírou Bahá’í. Navštívili jsme totiž majestátní Lotosový chrám. Bahá’u’alláh sděluje světu: „Bože dej, aby světlo jednoty mohlo pokrýt celou Zemi a aby na ní mohla být opatřena čela všech lidí pečetí ‚království je Boží‘.“

V New Delhi na Main Bazaru jsme se pařili už dostatečně dlouho a nadešel čas přesunu do hor. Je konec července 2005 a monzunové období v Dillí není takové jako by mělo být. To nám potvrdila i jedna Česka v Aurangabadu, která se svým manželem žije v Indii už více než rok. Místo aby pršelo aspoň jednou denně, tak je polojasno, děsný vedro (noviny píšou 37°C ve stínu) a vysoká vzdušná vlhkost. Navíc není vidět ani oblohu ani sluníčko. Bílá deka smogu úspěšně všechno překrývá.

Bum, bum, bum! Už od rána se z dolní části Lehu ozývá hlasitá rytmická hudba. Copak se tam asi dějě? Vyrážíme na obhlídku. Obyvatelé Lehu a okolí jsou rozděleni na mnoho různých komunit. Každá skupina pořádá jednou ročně oslavu. Základem slavnosti jsou mužské lukostřelcké závody, veselá muzika, dobré jídlo a čang – domácí ječmenné pivo.

Malé městečko ve východním cípu indického státu Rádžasthán leží pár desítek kilometrů od pákistánských hranic. Zlatavou barvu najdete pár minut před setměním, když se žluté pískovcové hradby mohutné pevnosti ozáří zapadajícím sluncem. Pod pevností lákají k návštěvě detailně zdobená sídla „haveli“, která patřila bohatým obchodníkům na hedvábné stezce. Návštěvu města jsme zakončili velbloudím safari na blízkých dunách Thárské poušte.

Pulzující hlavní město Rádžasthánu nejvíce láká své návštěvníky svými dochovanými památkami uprostřed starého města. To je obehnáno mohutnými hradbami, které nechal natřít tehdejší mahárádža na červeno. Při západajícím slunci však dostávají růžový nádech, a tak se Džajpuru přezdívá růžové město. Pojďme vstoupit do dávné historie, do života bohatých mahárádžů v zdobeném palácovém komplexu.

Bílý skvost postavený z lásky k milované ženě se tyčí uprostřed ošklivého města Agra. Pravidelnost, symetrie a bohatá výzdoba přitahuje turisty z celého světa. Nenasytné vstupné 750 rupií (500 Kč) však symbolizuje indickou představu o tom, že všichni cizinci mají plné kapsy peněz.

Dárdžíling je proslaven především svými čajovými plantážemi. Horské město ležící v indickém státě Západní Bengálsko však skrývá i jiná lákadla, která na rozdíl od čajových plantáží neztrácí na své atraktivitě ani během chladných zimních měsíců. Jedná se především o unikátní úzkokolejnou dráhu, která je zařazena do seznamu památek UNESCO a malou zoologickou zahradu věnovanou živočichům, žijícím pouze v Himaláji.