Články

Připomíná to peklo a také to je peklo. Přinášíme krátký fotočlánek o mužích, kteří do něj sestupují, aby vynesli trochu žhavé síry.

Dobrodruh, novinář a fotograf Martin Mykiska je jedním z mála Čechů, který cestoval Afghánistánem za Tálibánu. Jednu noc dokonce strávil na tálibánské základně v malém městečku Andchuj. Jak se spí se samopalem pod polštářem? Netlačí to?

Sledujeme úzkou pěšinku v hustém pralese. Luci tříská klackem do každého druhého kmene, protože někde vyčetla, že se tak nejlépe vyplaší zde velmi hojní sloni a buvoli a zabrání se tak případnému ataku z jejich strany. Vyčerpaní a splavení usedáme na břehu potůčku a ve vodě podivné barvy i konzistence vaříme čínské nudle. Před dvěma hodinami jsme utíkali pryč ze samburské vesnice před starcem s flintou na zádech, který nám u dřevěného kostelíku ukazoval cestu. Báli jsme se totiž, že si za to řekne o peníze. Před žebrajícími dětmi (nechápu, proč si malí Afričánci myslí, že bílí nosí v batozích jen bonbony a propisky), před starou polonahou čarodějnicí, kterou naše setkání k smrti vyděsilo, před dřevorubci s obrovskými sekerami. Co bychom teď dali za jakoukoliv živou bytost, která by nám alespoň teoreticky mohla poradit kudy kam. Na křižovatce sázíme na žlutou bahnitou stezku a po chvíli vycházíme z lesa na travnaté pláně s osamocenými osady. Přicházejí si nás od nich prohlédnout caparti v modrých přehozech i vážený pan učitel, který nás ubezpečuje, že tudy do městečka Poro skutečně dorazíme.

Slečna rozkládá jeden hedvábný šátek za druhým: „Tohle je 100% hedvábí, ruční práce. Jsou tkané tady v Burse – vidíte tu značku?“ Prohlížíme nádherné šátky, šály a pashmy z jemňoučkého hedvábí, v nepřeberném množství vzorů a barev. Obchůdky s nejlepším hedvábím dnes zabírají celý prostor Koza Han, starého bazaru s hedvábím.

Jedna z těch vzácných oblastí světa, kde i dnes můžete „objevovat“, je provincie Khorasan v severovýchodním Íránu. V historii byla součástí bohatých a mocných říší, ale dnes je to zapomenutá část i tak málo známé země. Skvostné mešity, tajemné hrobky, zapomenuté hrady a karavanseraje tu překvapí v každém městečku.

O izolovanosti Ladhackého regionu nejvíc svědčí počet jeho přístupových cest. Slovy jedna. Abych nebreptala, oficiálně existují tři. Sedlo první přístupové cesty (5329 m.n.m.) nám zasypal sníh (on nám vlastně teď v květnu ještě neroztál). Druhou přístupovou cestu přes Kašmír nám zasypali Pákistánští a Indičtí vojáci. A že ani na jednu tuhle haldu lopata nestačí, museli jsme se dolopotit do Ladhaku jinak. Nezbylo než bolavě nabourat rozpočet a vznést se přes hory.

Dál bhat je nejrozšířenějším nepálským jídlem, jež můžete ochutnat v desítkách podob. Toto je jedna z nich.