Články

Muži jsou co do druhů jednodušší, méně vyhranění. Většinou si potrpí na „formální oblečení“ – bílou košili, obleček, vázanku. Pozoruhodné začasté jsou jejich rozměry: útlý hrudníček je obepjat sáčkem pro chlapečky, na nohou maketky bot ve zmenšených rozměrech.

Ostatně klasická japonská kultura – divadlo Kabuki. Říkají mu Kabuki-za. Tedy za čím to je, to jsem se nedozvěděl, ale chtějí to takhle slyšet, když vám to mají ukázat. Pro jistotu ještě ukážou na prospekt s obrázkem typického herce, aby nabyli jistoty, že je to to, co opravdu chcete. Nebylo.

A jak že jsme to v Tokyu vlastně bydleli? Ále, děkuju za optání, docela dobrý to bylo. Náš hotýlek byl v jednom z (asi mnoha) tokyjských center, hned poblíž vlakometrodráhového uzlu Ikebukuro. Drobného vzrůstu jako správný Japonec, ale zajímavý architektonicky. Ostatně, podívejte se sami : www.changtee.com je jeho internetová adresa. Obrázky to jsou pěkné, snímané oblíbenou metodou zespodu, takže všechno vypadá větší.

Jíte někdy smažené děti? Nechtějí vám přinést Colu? Oddáváte se ďábelským morálním praktikám? Možná o tom ani nevíte.

Procházíme se mezi pozůstatky Ani, bývalého hlavního města staré Arménské říše, které bývalo významným obchodním centrem na Hedvábné stezce. Ohromná katedrála téměř nepoznamenaná jedním tisícem let nás uvádí v úžas stejně jako mohutné hradby, kostelíky nebo říční kaňon, za kterým už leží Arménie.

Vedro, mráz, prázdné pláže i plné promenády, klid i ruch, Slunce i sníh, památky bez hord turistů, vítr a vlny, ale i úplně klidné moře. To vše je Řecko v zimě a my se jej letos vydali objevit.

Kdysi jsem někde četl, že Indii musí člověk buď milovat, nebo nenávidět. Nuže, pak jsem se tedy zamiloval. I přes všechna negativa, která zde na Evropana číhají, přes špinavé a zapáchající ulice, mizernou hygienu, znečištěné životní prostředí, byrokratickou a zkorumpovanou administrativu, i přes snahu některých obyvatel vydělat na „bohatých“ cizincích maximum peněz, přes to všechno a řadu dalších nemilých věcí je Indie úžasná a fascinující země, která mě doslova uchvátila.

Zhruba 450 kilometrů cyklostezky z Prahy do Vídně je opravdová lahůdka pro všechny milovníky jízdy na kole, které nebaví jezdit neustále jen na chatu a nechce se jim řešit problémy s přepravou kol na větší vzdálenosti. Zároveň to je ovšem cesta, kterou určitě zvládne každý, byť je to jeho první delší výlet na kole.

Do Rožňavy na východním Slovensku jsme dorazili asi v půl třetí v noci, když zde zrovna zavíraly diskotéky. Přišel k nám nějaký muž a nadšeně nám sděloval: „Vás já znám. Vy ste boli pred trema rokama v Popradu, nie?“ Bohužel nedokážu zachytit ten charakteristický přízvuk. Zní úplně jinak než ta slovenština, na kterou jsme zvyklí z televize.Místní dialekt je mnohem bližší staroslověnštině než „oficiální“ slovenština. Muž byl zřejmě opilý, ale když jsme mu neodpovídali, přestal si nás všímat a pokračoval dál autobusem do Košic.