Články

Vybaveni teoretickými znalostmi a několika praktickými zkušenostmi z minulých, většinou cyklistických zájezdů, jsme se začátkem září roku 2001 vydali uskutečnit tento famózní přechod hlavního korsického hřebene. Vzhledem k časovým možnostem jsme si trasu zkrátili o první tři a jednu poslední etapu.

Ne, opravdu nejde o další ze seznamu moderních sportů, jak by se mohlo na první pohled zdát. Již před staletími se na kajacích s chatrnou dřevěnou konstrukcí potaženou tulení kůží plavili odvážní lovci za tuleni a velrybami. Jejich domovem byly vzdálené Aleutské ostrovy a také – téměř na druhé straně planety – Grónsko.

Pomalu končí první měsíc nového tisíciletí. Po dvou dnech cestování, čekání a vyřizování konečně ve středu večer přilétáme do Barmy, které se dnes stále častěji říká jejím oficiálním názvem Myanmar. Toto pojmenování přijal stát po revolučním převratu v roce 1948.

„Proč zrovna do Kambodže? Co tam chcete vidět?“ To byla nejčastější reakce na naši odpověď na otázku, kam se nyní chystáme. Většina lidí věděla pouze to, že Kambodža byla komunistickou zemí a že tam v sedmdesátých letech řádili Rudí Khmerové. Pouze pár nadšenců znalo hlavní důvod naší návštěvy – Angkor.

Po noci strávené v Bangkoku přilétáme do Laosu. Vízum se vydává teprve na hranicích za 30 USD a nebýt Číňanů, kteří neustále bezohledně prezentují, že oni přece nebudou stát ve frontě s ostatními a přitom nemají ani připraveny potřebné dokumenty a fotografie, probíhalo by všechno hladce.

Z historického pohledu byl Nepál dlouhá staletí rozdělen na spoustu malých království, dalo by se říct spíše knížectví. Jen v samotném Kathmandském údolí existovala tři – Kathmandu, Patan a Bhaktapur.

Hraniční čára mezi Čínou a Nepálem leží na Mostě přátelství (Friendship Bridge). K němu je to však ze Zhangmu ještě osm kilometrů prudkých serpentin. Jelikož cesta není ještě dostavěná a naši tibetští řidiči stejně dál jet nesmějí, nezbývá nám nic jiného, než si najmout nosiče a pár posledních kilometrů na čínském území absolvovat po svých.

Všude okolo nás jsou monumentální ledovce. Nejsme ale vysoko v horách – spíš naopak. Vlastně už o mnoho níž ani být nemůžeme, protože sedíme v mořských kajacích, které nás nesou na hladině ledově chladného moře aljašského zálivu Prince Williama.

Lucie Kinkorová a Petr Drbohlav Svižnými dlouhými kroky ukrajujeme prví metry z devíti kilometrů, které nás dnešní odpoledne čekají. Políčka domorodců přechází v les a zpoza stromu se na nás drze šklebí dřevěná cedule s nápisem „Park boundary“ (hranice parku).  Máme dojem, že tu stojí na špatném místě. Podle našeho názoru by se měla nacházet až za nějakých pět kilometrů – u parkové brány Ciremon. Bohužel není tomu tak a my debatujeme, co dál. Původně jsme chtěli dnes dojít až  ke zmíněné bráně, tam přespat, ráno oficiálně vstoupit do parku a vstupné platit až od zítřka. Buď můžeme zalézt někam do lesa, přespat tam a brzy ráno „dobýt“ bránu nebo zůstat u původního plánu a riskovat, že nám naúčtují vstupné za celý dnešní den a kempovné k tomu, ač jsme v parku zatím vůbec nebyli a ani nic zajímavého, co by za to stálo, neviděli.