Články

Když jsme si chtěli koupit jízdenky na trajekt na Santorini, byli jsme překvapeni, že tam žádný spoj nejede. Pak nám došlo, že řecký název tohoto ostrova je Thira. A že tam trajekty jedou – bodejť by ne, když je to hlavní turistická atrakce Egejského moře!

Notně vyžilej makedonskej šiptar s americkým občanstvím, co si říkal Jimmy, mě vzal do svého oprýskaného opla na křižovatce mezi Ochridem a Strugou, kde se docela slušně rozpršelo. Kopce kolem se halily do shluků mlhavých mračen a okolní džamije na okamžik vypadaly jako kosmický lodě prolétávající Mléčnou drahou.

Teď sedím v podniku Пивница Благаjа a jest mi milým úkolem popsat včerejšek, den třináct. Pěna na Nikšičku vlídně klesá a moje dupla čorba telecí s chlebem už se také jistě ohřívá. Den je slunečný a plný optimismu. Jsem ve městě Požega, do kterého jsem se dostal stopem z osady Kladnica, a to asi s vůbec nejpomalejším autem z celé trasy. Do Kladnice jsem dorazil s bosenským taxikářem ze Sjenice, do té zase nadvakrát z Nového Pazaru. Tam jsem se dostal na jedno auto z Račuje, kam jsem z Kosova přijel autobusem.

Lidé jsou tu strašně milí a příjemní. Při setkání se zdraví jíž z dálky „bula, bula“ a bez povšimnutí jsem nedokázal projít kolem nikoho …

Doprava po La Pazu, to je další kapitola sama pro sebe. Existuje zde pět druhů dopravních prostředků, kterými se lze přemisťovat po městě podle pravidla, čím menší, tím dražší. Největší jsou autobusy amerického typu, takové ty žluté školní.

Před dvaceti lety trvala cesta z Phnompenhu do horské provincie Mondulkiri týden. Nyní sem vede prašná, hrbolatá silnice. Cesta se zkrátila na pouhých osm hodin. Za pár let sem povede asfaltka a kouzlo zapomenuté provincie navždy zmizí.

Při pobytu na Kameronské vysočině se nám dostalo neobvyklého pozvání. Razali, se kterým jsme se tu seznámili, nás požádal o účast na svatbě jeho sestry.