Články

Naší poslední cyklistickou etapou byla pondělní vyjížďka po červené do Garniku a zpět do Sv. Heleny po státní silnici. V nedalekém okolí Sv. Heleny jsme ukryli kola do kukuřice a v nevábné strouze prošli asi 2 km do sevřeného údolí.

Navzdory technologickému pokroku, víra v nadpřirozené síly v Indonésii stále přetrvává. Je to příběh o dukunech, kteří praktikují černou magii.

Po mnoha výletech do Egypta pořádaných cestovní kanceláří jsem se jednou rozhodla, že nebude na škodu věci zkusit to na vlastní pěst. Nějaké zkušenosti se sólo cestováním jsem už měla, několik dobrých známých v Egyptě také, takže zbývalo jen sehnat partu lidiček, kteří se nebojí trochy dobrodružství…

Myslely jsme, že ráno bude problém se vzbudit, ale auta na ulici byla lepší jak budík. Bola s Andrzejem ale měli pokoj do dvora, tak se jim pěkně spalo.. Musely jsme jít zaklepat na dveře. Omluvou bylo, že šli spát o hodně později než my.

Už jsme si ani nemusely natahovat budíka, auta z ulice byla stoprocentní. Jen Bola s Andrzejem opět v pokoji do dvora vesele vyspávali a spali by možná až do večera, kdybychom je po hodině čekání nešly krutě vzbudit. Při cestě na Tahrir jsme přemýšleli, jak pojedeme do Gízy, jestli metrem a pak taxi, nebo busem, nakonec zvítězil busík.

Za svítání nás ve vlaku na cestě do Asuánu probudila obsluha, která přinesla snídani. No to se moc nepředali, ale kafe docela bodlo. Vlak pomalu projížděl nám neznámou krajinou, musím se přiznat, že pocity z bídy místních obyvatel mě trochu uváděly do rozpaků.

Přestože nás čekaly další kouzelné památky, moc se nám z Asuánu nechtělo. Být tady moře, tak už nikam jinam nejezdím, ale možná s mořem a přímořským letoviskem by toto město ztratilo své kouzlo.