Články

Írán pro mě byl jako sen. Byla to jedna ze zemí Blízkého Východu, o kterých jsem pramálo věděla. Uzavřená, nesvobodná a tajemná země, v jejímž sousedství zuří válka. S mojí kamarádkou Katkou jsme v Izraeli o Íránu často diskutovaly, a i když jsme cestu do této země plánovaly, ani jedna z nás v realizaci našeho plánu moc nevěřila.

Sobotní plán byl jasný. Vstát brzy ráno a přesunout se na terminál Jay, odkud měly jet minibusy doYazdu. Večer jsem si nastavila budík a šly jsme spát. Jenže budík patrně věděl, že jsem unavená, a tak jednoduše nezvonil.

Do Shírázu jsme dorazili ve čtyři hodiny ráno. Jen co jsme vystoupily z autobusu, už jsme měly ustláno na pásu trávy, který obklopoval autobusové nádraží a na kterém spaly desítky lidí. Tohle jsem měla na Íránu opravdu ráda. Na trávníku spaly celé rodiny s dětmi, některé byly vybaveny dokonce i stany. Bylo to úplně normální a nikdo se nad tím nepozastavoval.

Cesta byla víc než hrozná. Sjížděli jsme z hor do údolí, vlhkost vzduchu se prudce zvyšovala a teplota rostla. Bylo mi čím dál větší horko a neustále jsem měla zalehnuté uši. Řidič jel jak blázen a my jsme lítaly z jedné strany autobusu na druhou. Tentokrát nespal nikdo. Po pěti hodinách utrpení jsme byli na místě – vysněný Perský záliv. Byly asi tři hodiny ráno. Tolik jsem přemýšlela jaké to tu asi bude, vzpomněla jsem si jak jsme se na základní škole učili o ropě, která se tu těží. Bylo to jako sen. Nemohla jsem se dočkat, až vystoupím z autobusu a konečně se dotknu země…

Do Kermansháhu jsme dorazily v pět hodin ráno. Řidič zastavil někde na okraji města a vzhledem k tomu, že vystupovali všichni, nezbylo nám nic jiného než vystoupit také. Stály jsme s batohy na velkém kruhovém objezdu a rozhlížely se. Během chvíle už jsme seděly v taxíku a mířily na autobusové nádraží. Přidal se k nám nějaký mladík z autobusu a tak jsme jeli ve třech. Po příjezdu na nádraží jsme daly taxikáři dvě třetiny částky kterou požadoval a odcházely jsme pryč. Jenže mladík, který se k nám přidal, platit za cestu nechtěl. Prý že taxikáře navigoval a tak bychom měly zaplatit i za něj. Po menší potyčce s taxikářem ale zaplatil a pak utíkal za námi.

Ačkoliv jsme v Íránu strávily téměř tři týdny, po tradiční íránské keramice jakoby se slehla zem. Katka se večer dala v Tabrízu na ulici do řeči s mužem, který slíbil že nás do nějakého obchodu s keramikou vezme a my jsme jeho nabídku nadšeně přijaly. Obchod byl vzdálený asi čtvrt hodiny jízdy taxíkem od našeho hotelu. Prodávali zde keramiku malovanou malými dětmi, různé koberce, lýkové tašky a spoustu dalších věcí. Hodně dlouho jsem přemýšlela a vybírala. Nakonec jsme si koupila malý modrý hrneček se dvěma panáčky a k němu modro-žluto-oranžový talířek.

Za tři týdny jsme měli projetý celý Írán a otázka „kam teď?“ se přímo nabízela. Po chvilce přemýšlení jsme se jednomyslně shodli na tom, že se vrátíme zpět do Esfahánu. Plán byl předem jasný – utratit poslední zbylé peníze.