Články

Po dvou dnech v Dílí strávených čekáním na víza, se rozdělujeme. V Dílí zůstává bílá dvoustovka a s ní Honza Lásko, Filip Jančar a já. Ostatní se vydávají na cestu k Alaknandě. Nejprve do Srinagaru, kde se chce Petr Jindrák pokusit najít učitele Šástrího a poděkovat mu za pomoc, kterou poskytl české výpravě před dvaceti devíti lety a následně do Chamoli kde jsou potřeba vyřídit formality s instalací pamětní desky.

Policejní hlídka nás navádí na parkoviště luxusního hotelu v Multánu. Beru to jako odvetu za vzdor, který jsme projevili. Přichází první velká hádka s našim průvodcem. Po té co nám oznamuje, že nesmíme bez dohledu ani na večeři, je nad ní vynesen ortel smrti. Do konce společného putování v Lahore je podroben silné šikaně ze strany všech účastníků zájezdu. Tento incident vrcholí na policejní stanici asi padesát kilometrů za Multánem, kdy před zraky celého osazenstva osádky stanice odmítáme jakýkoliv postup dle jeho pokynů.

Parkoviště vedle správní budovy je plné pákistánských kamionů pověstných svoji výzdobou. Společně s jejich řidiči vstupujeme do budovy, abychom vyřídili formality. Jak dopadne další boj naší cesty bez všemocného karnetu? Na rozdíl od Íránců nás tu vítají příjemní a pohodoví strejdové. Je pravda, že se to tu hemží o poznání více knihami a formuláři, které se vyplní a na vždy zapadnou do zapomnění, ale než se vše vypíše a zaznamená, je čekatel obdarován čajem, sušenkami a vodou.

Myslíte, že je v lidských silách zlikvidovat čtvrté největší jezero světa? Odpověď zní bohužel ano. Přinášíme zde obraz pravdy o bývalém největším přístavu Aralského jezera – o Muynaku.

Ve městě je čilý obchodní ruch. Na bazar se navážejí hedvábné látky, koření, víno, čínský porcelán a nepřeberné množství zboží ze západu i z východu. Karavanseraj zrovna opustila skupina obchodníků směřující až do daleké Číny. Sám chán sleduje, jak západní branou právě přichází dlouho očekávaná karavana, která přivádí velmi cenné zboží: slovanské otroky – ti totiž patří mezi vůbec nejcennější…

Cestovali jsme s našimi dětmi od jejich útlého věku. Za nejméně problematický považuji kojenecký věk, kdy je dítko závislé jen na mateřském mléku, které je vždy po ruce. Většinu času prospí, hlavně na horském vzduchu. Mimina jsou „skladná“ – zaberou max. 1 pekáč nebo sáně, tašku, kočárek. Neutečou. Nevýhoda – potřebují nosiče nebo tahouna.

Začíná totiž Ramadán a jíst a pít se bude jen večer. Měl jsem se tedy dneska pořádně najíst, ale den jsem strávil především na cestě. Ovšem na Cestě s velkým C, na osmém divu světa, Karákoramské dálnici.

Sme v Amerike. Na sedem týždňov, s plánmi ako na desať. Dve noci nespíme na tom istom mieste, nezdržia nás problémy zdravotné ani bezpečnostné – meníme plány a cestujeme sami – výsledná spomienka je rozsiahla a delikátna – viac sa toho ozaj stihnúť nedalo.

Je málo míst na Zeměkouli, kde Vás od civilizace dělí desítky hodin klestění se džunglí k přistávací dráze a let posléze. Cesta žádná. Míst, kde dodnes žijí “headhunters” lovci lebek. Své trofeje již dnes neloví, vláda jejich koníčku nehoví, avšak tetování na stařecké kůži napoví… kolik hlaviček padlo touto rukou. Čím víc, tím lepší manžel! Cenila se odvaha! Protože bez kuráže ti tu z lesa nikdo cestu neukáže. Ten les si říká „PRA.“ PRApůvodní PRAles, PRApodivné PRAskání, PRAstará PRAstezka, na jejímž konci budete vypadat jako PRAchobyčejné PRAse obecné!