Články

Ani nevím, jak jsem dožila rána. V noci jsem téměř nespala, protože mi bylo hrozně zle. Ležela jsem na posteli a hlavou se mi honily všechny prohřešky, které jsem spáchala: málo jsem pila. Hned druhý den jsem si v Káhiře dala vajíčka a od té doby jsem je měla ještě asi třikrát. Ruce jsem si před jídlem umývala výjimečně. To se ale dalo omluvit, protože opravdu nebylo kde…

Z městečka AlQasr se mi odjíždělo velice těžko. Ráda bych tam ještě zůstala, ale vlak do Luxoru jezil pouze jednou týdně, což znamenalo, že bych musela zůstat dalších sedm dnů a to bylo moc.

Jak jsem si zjistila, z Kharga oáz jezdil do Luxoru pouze jeden spoj. Byl to pouštní vlak třetí třídy, který ještě ke všemu jezdil jednou týdně – v pátek. Autobusy byly častější, ale jezdily přes Assyut, což byla několika set kilometrová zajížďka.

Na cestě jsem byla téměř tři týdny a únava byla znát. Čím víc jsem se blížila k hranicím se Súdánem, tím větší problém bylo sehnat něco pořádného k jídlu. Víceméně jsem se živila už jen nedopečenými bílými rohlíky s jogurtem.

Nejnepříjemnější část výletu do chrámů blízko súdánské hranice bylo vstávání ve tři hodiny ráno. Z hotelu nás jelo víc a do Abu Simbelu jsme jeli s policejním doprovodem, ve kterém bylo dobrých dvacet autobusů a mikrobusů ještě víc. Zato policejních aut velmi poskrovnu.

Nedaleko od indonéské Jogyakarty se ve vesničce Imogiri nachází nejvýznamnější královské pohřebiště na Jávě. Od roku 1645 se zde pohřbívají příslušníci královských rodů z Jogyakarty a Surakarty.

Bylo to tu, cesta, kterou jsem poslední měsíc intenzivně plánovala. Zpočátku mě Jordánsko vůbec nelákalo, nevěděla jsem o něm zhola nic. Jenže mi končilo tříměsíční izraelské turistické vízum a já jsem potřebovala další. Neměla jsem na výběr, vycestovat jsem musela. Jediné dvě země na Blízkém východě, do kterých mi byl povolen vstup, bylo právě Jordánsko a Egypt. Měla jsem jenom týden volna a tak byla volba jasná – Jordánsko.