Články

  V himalájské vesničce Kargyak (4200 m n.m.) začala pokusná stavba skleníku. Má otestovat konstrukci, kterou pak čeští dobrovolníci použijí při stavbě školy. „Sluneční škola“ vytápěná solární energií dá šanci místním dětem naučit se číst a psát.

Jak to vypadá v ráji? Tyrkysově průhledná vodička v mořské laguně, sněhobílý písek, palmy a motu, nebo-li malé ostrůvky. Jeden takový jsme si obešli kolem dokola. Nikde ani živáčka.

Z řady samarkandských památek jednoznačně vyniká náměstí Registan (UNESCO), které musí nadchnout i úplného ignoranta historie a architektury. Od 15. st. bývalo středobodem celého Samarkandu. Byla zde oznamována rozhodnutí panovníka a soudu, stály tu největší mešity, sídlily islámské školy a díky velkému bazaru sloužilo také jako obchodní centrum.

Měli jsme na Borneu nehorázné štěstí – vidět a nafotit nejvíce ohrožené veleopičáky naší planety v živé přírodě. Jak na to a kdo to jsou?

Je pátek a já s Tobim se pomalu zabydlujeme v Masuku. Cesta sem byla celkem dobrodružná a trvala týden. Doletěli jsme do Dar es Salaamu v Tanzánii, tam přespali a pak nasedli na vlak, kterým jsme jeli 2 dny do Kapiri Mposhi – místo ležící severně od hlavního města Zambie – Lusaky.

Po úspěšném vyřízení všech formalit jsem se poprvé ocitla na egyptském území. Pocit to byl nepopsatelný. Můj sen z dětských let se stal skutečností, čekaly mě ne dny, ale celé týdny v Egyptě!

Saládinovu citadelu jsem původně neměla vůbec v plánu, ale když jsem ji viděla z venku, musela jsem ji vidět i zevnitř.

Ráno jsem musela vstávat po páté hodině a doopravdy se mi nechtělo. Nakonec jsem měla tak málo času, že mi nezbylo nic jiného, než jet na vlakové nádraží metrem a šlo mi doslova o vteřiny. Neuvědomila jsem si totiž, že na nádraží pravděpodobně nebudou žádné nápisy v angličtině a podcenila jsem také jeho organizaci. Všude byl zmatek a nikdo pořádně nevěděl, odkud můj vlak jede.

Brzy ráno jsem se snídaní na střeše hotelu rozloučila s milou oázou Siwa a vydala se na cestu zpět do Káhiry. Když jsem dorazila do Alexandrie, byla jsem polomrtvá hladem. Ihned jsem se vydala hledat „koshari shop“, což bylo místo, kde prodávali jedinou věc, která se dala v celém Egyptě jíst, a myslím, že byla celkem i bezriziková.