Články

Za tři týdny jsme měli projetý celý Írán a otázka „kam teď?“ se přímo nabízela. Po chvilce přemýšlení jsme se jednomyslně shodli na tom, že se vrátíme zpět do Esfahánu. Plán byl předem jasný – utratit poslední zbylé peníze.

„… „Kumurušačiba“ v jazyce Pataxó znamená „příliv a odliv“. U zahrady mého domku je pláž a při maximálním přílivu nám moře šplouchá až na trávník. Mám k dispozici i báječný rezavý stroj, který byl kdysi bicyklem …“  

Přepadla nás fantastická myšlenka. Postavíme si vor! Dva dny budeme mačetou kácet stromy, osekávat větve a přepravovat holé kmeny do vody. Tam je svážeme k sobě a vyplujeme na vlny río Beni.

Po několikaměsíčním pobytu v indonéské Jogyakartě jsem došla k překvapujícímu objevu, totiž k tomu, že jedním z nejlínějších národů jsou Indonésané. O Indonésanech lze totiž bez nadsázky tvrdit, že pěšky neudělají ani krok.

Togianské ostrovy nejsou na mapě od Bunakenu daleko. Leží v zálivu, kolem něhož pak zleva nahoru vybíhá severní část ostrova Sulawesi. Holandská dvojice potápěčů nám je doporučila s tím, že se tam dostaneme za 30 hodin. Nám to ale trvalo pět dní.

V této oblasti plné zejména krásných hor se nachází pro nás jakožto Čechy pravý skvost českých krajanských komunit. Samozřejmě že Češi v Americe, Kanadě a různě po světě mají pro nás určité kouzlo a byť pouto mezi nimi a pravlastí jejich předků někde více, někde méně existuje, české vesnice v Rumunsku, to je úplně jiná písnička.

V odpoledních hodinách dorazila naše výprava do již zmíněných Herkulových lázní, které prý byly ve své době velmi populární a hojně navštěvované v důsledku přítomnosti teplých a léčivých pramenů. Skutečnost ukázala, že v průvodci zmiňovaná věta v uvozovkách „ve své době“, opravdu nelhala.

Naše první cyklo-vyjížďka, kterou upekli kluci ještě večer u mapy, začala po ránu netradičně – losováním. Šlo o to, kdo vyrazí dolů do údolí na kole a kdo bude nucen řídit naše vozidlo, protože padlo rozhodnutí dojet do 20 km vzdálené vesnice a odtud pak vyrazit na kolech do hor.

Než se ráno vymotáme z Garniku, je skoro 11 hodin. Sedám po včerejším nášupu na nohy raději do auta, zatímco kluci přeskakují hřebeny z Garniku do údolí na kole. Největší prču zažíváme v Supotu Now, kde se různými způsoby snažíme sehnat jídlo. Je až s podivem, že v rumunských vesnicích a menších městech sice existují hospody, na jídlo ale můžete zapomenout. Dostanete vždy jen pivo, kořalku nebo špiritus.