Články

Konecne vyrazim do vysnene prirody, sam, bez doprovodu, ktery by me branil v rozletu. Odjizdim do vesnicky Soroa, asi 80 km od Havany v provincii nesouci poeticky nazev Pinar del Rio (borovice nad rekou) a ubytovavam se v bungalovu hotylku Villa Soroa. Kupodivu, rezervaci, kterou jsem si pred par dny telefonicky udelal maji zaznamenanou, coz me pri mistnim chaotickem zpusobu administrativy nemalo prekvapuje.

V nedeli se valim na plazi a a rozmlouvam s Miguelem (kubanskym kamaradem z Akademie ved, kdyz tu se mi do mysli vkrade myslenka neco podniknout, co takhle vyrazit na vylet do Oriente (vychodnich provincii Kuby, vzdalenych od Havany asi 1000 km). Myslenku ihned realizujeme, hazime do batohu par tricek a plavky a vyrazime na nadrazi. Pokud cestuje cizinec sam, je to snadne, zaplati jizdne na vlak v dolarech, vzdy se pro nej najde volne misto a jede. Zato Kubanec, platici v narodni mene tu samou castku (takze cestuje dvacetkrat levneji), si musi jizdenku objednat tyden dopredu a opakovane vystat nekonecne fronty. Abychom to trochu popohnali, veze si Miguel velice uredne vyhlizejici dopis s mnoha razitky, ze me jako zahranicniho profesora doprovazi na konferenci, a to dela na nadrazi divy. Behem hodiny ma jizdenku vyrizenou a v pondeli odpoledne uz sedime ve vlaku a pred nami je patnact hodin drkocani.

V západní části Ferganské kotliny leží město Kokand (Qoqan), jehož jméno znamená v překladu „Město větrů“. Kdysi býval zastávkou na Hedvábné stezce, ale z její doby se žádné stavby nedochavaly.

Hedvábná stezka pokračovala ze Samarkandu přes území dnešního Tádžikistánu, přes města Pendžikent, Kir a Kodžand, až dospěla do Ferganské kotliny. Nepředstavujte si však kotlinu jako někde v Krkonoších, tahle má v průměru přes sto kilometrů! Dnes se o ni dělí Uzbekistán, Tádžikistán a Kyrgyzstán.

V Samarkandu můžeme navštívit dvě velmi významné mešity. Obří Bibi-Chanym bývala největší mešitou na světě, zatímco malinká Hazrat Hizr vždy ochraňovala cestující po Hedvábné stezce. Že v nejnavštěvovanějším historickém městě Uzbekistánu nestojí pouze památky, ale plyne zde i zajímavý všední život, jsme se přesvědčili na hlavním bazaru.

Mistr Zdeněk Burian 19. října 1976, tedy přesně před třiceti léty, osobně předal na bystřické radnici obraz. Namaloval ho na objednávku Vladimíra Kozáka, který je na plátně nakreslen jako sedící šedovlasý muž se zarostlou tváří.

Srinagar leží v otevřeném údolí. Díky tomu je zde spád řeky minimální, navíc se Alaknanda rozlévá do širokého a poměrně mělkého koryta a tím pádem i proud v řece se znatelně zpomaluje. Úsek z Rudraprayagu nebyl již nikterak obtížný. Snad jen několik vodních válců zpestřilo našim vodákům plavbu, ale jen proto, že se sami rozhodli do nich vplout. Navíc na této části řeky společně s nižším úsekem Srinagar – Deoprayag se hojně komerčně raftuje, proto se zde nedá očekávat nějaké zásadní překvapení. Konec konců v okamžiku, kdy ráno vjížděli do peřeje nad Mandakini river, se o několik set metrů níže připravoval k plavbě i raft, zajišťující klukům společnost na řece.

Jsem trochu pozadu se psaním našeho cestopisu. Teď když se pouštím do popisu událostí pod Kohoutkem jsou již Jana, Petr Jindrák, Hruzďa a Ňůmen doma. Vedle mne v autě sedí Martin Hubáček a u Zajdy Honza Moučka. Ale pojďme ještě na chvíli nahoru do hor, kde se řeka, po které jsme se plavili, hluboko zařezává do údolí a kde green hot chili peppers jsou součástí každého jídla a dokonce i zmrzlinových pohárů.