Články

Z Meknesu jedeme busem do Azrou, městečka obklopeného cedrovými lesy. Vzduch je zde čistý, ale chladný, přestože slunce svítí a na nebi ani mráček. Je to příjemné a klidné město, vhodné jako výchozí bod pro menší treky po okolí.

Casablanca se nám moc nelíbila, je to veliké špinavé město evropského ražení, navíc plné lidí. Koloniální architektura je však krásná a odsvěcený křesťanský kostel nedaleko velkého francouzského parku stojí za návštěvu.

V Maroku jsme strávili ve dvou přes pět týdnů a nic, co by nás nějak ohrožovalo, se nepřihodilo. Drobné problémy a nesnáze jsme řešili snad denně, ale to už k podobným cestám patří a to je právě to, proč mám takové výpravy nejraději.

Dneska něco o učení. Hlavní rys je, že pořád něco odpadá. Snad ještě nebyl týden, kdy by aspoň půlka vyučování neodpadla. Mě to sice nevadí, protože si vždycky najdu něco, co dělat, minimálně polovině dětí to taky nevadí – to je samozřejmé, komu by vadilo, že odpadá škola. Ale projevuje se to na jejich znalostech.

Ráno jsem dostal nabídku, že můžu pokračovat dál po řece loďkou do vesnice Marraganti za 30 dolarů, ale rozhodl jsem se jít pěšky. Ptal jsem se na stezku a indiáni mě zrazovali od úmyslu jít pěšky do Puerto Obaldía, že se o to asi před 4 lety pokoušel nějakej Mexikánec, ale že se po 4 dnech vrátil. Vysvětlili mně, že musím projít vesnice Bihia, Kaleta a Marraganti. Sešel jsem k řece, přes kterou jsem se musel přeplavit, a čekal jsem na příhodnou loďku. Bylo mně dost blbě, asi jsem měl horečku, všechno se se mnou začalo točit, musel jsem si sednout na batoh. Bylo zatažený ráno, zeptal jsem se indiána, jestli bude dneska pršet, znalecky zachmuřil oko, podíval se k obloze a zakroutil hlavou, že rozhodně né. Nechal jsem se převést na druhý břeh řeky a hned jsem vyrazil po stezce džunglí, ještě jsem viděl poslední chýše ve vesnici, když se spustil tropickej liják.

V tomto článku o Uzbekistánu přinášíme soubor zajímavých poznámek o životě lidí v této mladé středoasijské republice. Přestože k ekonomické stabilitě a prosperitě má Uzbekistán ještě daleko, není práce a prezident Karimov vládne autokratickým způsobem, lidé stále září zlatým úsměvem. Málokdo totiž nemá alespoň jeden zlatý zub! A jak se v této zemi žije cestovatelům, které všude vítají nápisy „Choš Kelibsis“ (Vítejte)?

Každoročně se Surin, ospalé provinční město ležící necelých 500 kilometrů východně od Bangkoku, mění ve sloní festival. Ten se zde koná už déle než 40 let. Nikde jinde nemůžete vidět tolik zvířecích obrů na jediném místě pohromadě.

Možná bych se hned na úvod mohla zmínit o ekvádorské stravě, i zde platí stokrát omílané pravidlo „Uvař to, oloupej a nebo nech být“. Ekvádorské jídlo nám přišlo trochu jednotvárné.

Na ruské dé jedničce je cestovní rychlost automobilů omezena na úsměvných 70 km/hod. Podívejte se na šokující fotografie z tohoto hlavního dálničního tahu spojující Novosibirsk se západem. Myslím, že další komentář je zbytečný.

V Masuku už jsme velmi solidně zabydlení, jen jména všech žáků jsem si doteď nezapamatovala. Je jich prostě moc a navíc někteří mají velmi neobvyklá jména.