Články

Dnes spíme naposledy v našem útulném hotelu v Daru, zítra v 6.15 odjíždíme do Mbeyi. Užila jsem si nočního města. Odpoledne jsme byli na návštěvě v okrajové čtvrti a vraceli jsme se až za šera. K minibusu nás doprovodil malíř Sayuki a než jsme se dostali na hlavní silnici, byla tma. Hlavní silnice znamená asfaltku, která vede rovně do centra a na ní kolmo navazuji široké prašné cesty, kolem nichž je zástavba s úzkými uličkami. Noční Dar má zas úplně jinou atmosféru. Všude se to hemží lidmi tak do jedenácté hodiny.

Nápad jet do národního parku Lochinvar hned po zavření školy se rodil postupně. Chtěli jsme jet někam, kde budeme v přírodě, kde se ještě domluvíme tonga a zároveň třeba uvidíme nějaká zvířata. Platit za pronájem auta nebo za organizovaný výlet nějaké cestovce jsme rozhodně nechtěli. Takže to muselo být někde, kam se dá dojet místní dopravou. To znamená na korbě náklaďáku, který vozí lidi do okolních vesnic.

V Nezávislém státě Samoa narazíte na tyrkysové vody Pacifiku, které se snoubí s oslňující bělostí plážového písku. Má-li být někde ráj, pak je to tady.

Večer jsem si všimla otrhané upoutávky na recepci, která nabízela výlety po okolí. Zaujala mě vesnička Abyaneh. Je to jedna z vesnic, kde se stále drží tradice a ženy nosí květované kroje typické pouze pro tuto oblast. Říká se, že pokud by měl cestovatel navštívit jednu íránskou vesnici, pak by to měla být právě Abyaneh, která je jednou z památek spadajících pod ochranu UNESCO. Vesnice je celá postavená z červených cihel a domy mají dřevěné vyřezávané dveře, okenice a balkóny. Obrázky na hotelové nástěnce vypadaly naprosto úchvatně a proto jsme si výlet zamluvily v hotelové recepci.

Pokus předat český ambasádě v Tokiu formulář s našimi údaji, já nevím, třeba pro účely sčítání cizinců po zemětřesení nebo aby nás pozvali na nějakou veselici.

Je krásně, jedeme lodí do Asakusy. Vybíráme záměrně loď starší, s otevřenou palubou nahoře, i když se holce u okýnka prodeje lístků nezdá, že by někdo pohrdl lodí moderní, která vypadá jako housenka a má kouřová skla na všechny strany.

Již pátý den se vlečeme močálovitou, chvílemi téměř neprostupnou džunglí a bahnitými, neznatelnými stezkami tajemného ostrova Siberut v Mentawajském souostroví, den plavby západně od Sumatry.

Po nácviku trekování v proudech deště na Abel Tasmanu jsme se vrhli na pořádný sedmidenní přechod hor nad Nelson Lakes, s dětinskou radostí, že další trek už nám na Zélandu nemůže přece celý totálně propršet.

Tento „cestopis“ bych chtěla zcela nezištně věnovat především těm, kteří jsou s cestováním s baťohem teprve v začátcích a uvítají něco jako návod na několik dní aktivně užívací dovolené v Thajsku. Budu psát konkrétně o jižním Thajsku na straně Andamanského moře.

Za ty další dva dny v Daru jsem viděla spoustu rozdílů mezi životem jedněch a druhých. Už na ulici vidíte v jakých džípech se někteří vozí a pak přijdete domů k některému malířovi a žasnete…