Články

16. 3. 2004 Ráno jsme šli v půl deváté v Land’s Endu na snídani a pak jsme si cestou na pláž v jedné místní cestovní kanceláři objednali na následující dva dny výlet do národního parku Yala a pak do hor, aby máma s babičkou taky něco viděly. Potom jsme byli asi do dvou hodin na pláži. Ve dvě jsme se šli do Land’s Endu osprchovat a ve čtyři jsme tuk-tukem vyrazili na výlet do Galle. Tam jsme dvě hodiny chodili po obchodech a nakoupili spoustu dárků domů do Čech. Pak jsme si stopli dalšího tuk-tuka a jeli nazpátek. Po příjezdu jsme šli na večeři a já si ještě stahoval obrázky z foťáku. Do postele jsme se dostali kolem desáté.

Indické motocykly Enfield 500 se staly motorkářskou legendou. Honza Odehnal na nich přejel nejvyšší horská sedla světa v severní Indii, od čínské až k pákistánské hranici.

Dnes ráno jsme v klidu vstali a vydali se na snídani (která byla výborná, čímž nás majitelé ubytovny velmi příjemně překvapili) s tím, že dnešní program v pohodě stíháme. Sice to byla nakonec pravda, akorát že vše vyšlo na minutu přesně a nezbyla nám vlastně ani chvíle volna.

Veronice je furt blbě, zvažujeme, co dělat, ale nakonec jdeme na vlak. Na nádraží nám dochází fatální chyba: nějak nám nedocvaklo, že vlak taky může jet odjinud. Což se potvrzuje a na přejezd na Západní nádraží už není čas, takže jdeme do hostelu naproti nádraží, na jeden den se ubytováváme a pak se vracíme na nádraží, koupit nový lístky.

Trochu jsme si s Ralfem přivstali, proklouzli jsme bakšišchtivé obsluze v hotelu a jedeme do Ayodhya (omlouvám se, ale nevím jak to napsat správně česky). Ayodhya je snad jedno z nejstarších měst v Indii, plné chrámů, ale i svědek nedávné roztržky.

Islandské silnice jsou fenoménem samy o sobě a nelze je srovnat s ničím, co známe z našich končin. Asfalt je jen na hlavní okružní silnici (Ring Road No.1) okolo ostrova (ne všude) a na pár silnicích vedlejších.

Nejlépe se píše v hezky vytopené hospodě při správně vychlazeném pivku. Což znamená, že příštích jedenáct dní se nám už tak příjemně psát nebude. Této příjemné večerní kratochvíli předcházelo ranní vyjednávání o nadváze na letišti v Oslu (náš vrozený šarm nám ušetřil u místní pracovnice SAS přes 30 kg z celkových 110 kg nadváhy po 40 NOK/kg), skoro tříhodinový přesun letecky do Tromso, kde jsme se setkali s naším dalším účastníkem expedice Petrem, a následně do zasněženého Longyearbyerdenu – místního velkoměsta čítajícího celých 1200 Špicberčanů.

Dovolenou na konci srpna 2004 jsme se rozhodli strávit na Sicílii a některém přilehlém ostrůvku. V pátek večer jsme vyjeli, profrčeli jsme Německo, pod Salzburgem jsme navštívili ve Svatém Johanu soutěsku Liechtensteinklamm a přes Grödner Joch jsme měli další zastávku až u Viterba v Umbrii.

Především díky oddanému boji Dian Fosseyové přežily gorily horské až dodnes. Proto se fotograf Petr Slavík za nimi mohl vydat do džungle a strávit hodinu uprostřed jejich tlupy.

Po sedmihodinovém čekání na letišti Šeremetěvo v Moskvě, v jehož závěru někteří zapomnětlivci málem přišli při bezpečnostní kontrole o boty, se konečně dostáváme do Taškentu, kde ihned přesedáme na místní „andulu“ do Nukusu, hlavního města Karakalpakstánu.