V jižním cípu Laosu se nachází atraktivní prostředí nejenom pro turisty, ale také pro místní rybáře. Na mekongských vodopádech Khone Falls se vždy dvakrát do roka odehrává rybolov, který nemá na světě obdoby. Je to divadlo, na které se nezapomíná.
Když přestalo asi padesát mil před Vanikorem v souostroví Nových Hebrid v Pacifiku foukat, ještě jsem netušil, že zde zůstanu déle, než jsem si kdy dokázal představit.
Rád bych se Vám představil – jmenuji se Zan, jsem grónský pes, je mi pět a půl roku a bydlím kousek za Longearbyenem spolu s asi třiceti kamarády.
Naše cesta do Vietnamu přišla znenadání, jako náhradní cesta za zrušenou výpravu do Afriky. Letenky, víza a zakoupení průvodce bylo dílem několika týdnů a na Silvestra jsme už letěli směr Hanoj.
Tady v Indii jsou všichni Láďa. Takže slyšte ten „příběh černej jako krtci, plnej zrady, krve, pěstí, závisti a nenávisti“.
Výlet na Srí Lanku (20. 2. 2004 – 21. 3. 2004) Tento výlet by se dal nazvat jako kombinovaný. Z Prahy jsem odlétal s mámou a babičkou, které spolu strávily měsíc v hotelu Land’s End na jihu Srí Lanky. Původně tu s nimi měla být i jejich kamarádka Eva, ale ta nakonec neodcestovala z Prahy. Já jsem s mámou a babičkou pobyl tři dny a pak z Prahy přijeli moji kamarádi Iva a Vojta, se kterými jsem tři týdny s baťohem na zádech cestoval po Srí Lance. Poslední čtyři dny jsem opět strávil s mámou a babičkou. Do Prahy jsme odlétali všichni společně – já s rodinou i moji kamarádi.
Ráno jsme vstali v půl sedmé, dali si snídani a šli na vlak, který měl jet v osm, ale nakonec měl tři čtvrtě hodiny zpoždění. Vlakem jsme dojeli do Habarany, tam jsme si stopli náklaďáček do centra města k autobusové zastávce, kde jsme hned chytli autobus do Dambully.
12. 3. 2004 Ráno jsme se v půl osmé nasnídali a vyrazili jsme na autobusové nádraží, kde jsme v devět hodin chytli přímý spoj do Embilipitije. Jelo se výtřaskou, ne autobusem, protože cesta byla moc příkrá, vedla více méně přímo z hor dolů do údolí. V jedenáct jsme dorazili do Embilipitije, ubytovali jsme se v Sarathchandra Rest, kde jsme si hned objednali výlet do národního parku Uda Walawe za 1750 rupií na osobu. Chvilku jsme oddychovali a ve čtvrt na tři už jsme měli přistavěný jeep. Do vlastního parku jsme docestovali ve tři hodiny.