Články

Zatímco ostatní vyspávají, Zdeněk a já vstáváme v 5:45 hodin do chladného rána s polojasnou oblohou. Chvíli nás zdr­želo čekání na čaj, k němuž jsme pojedli sušenky z vlastních zásob. Ve čtvrt na osm sedáme na kola a míříme k Pa­namiku.

Do středečního rána vstávám v 6:45 hodin pravou nohou s jistotou výtečné kon­dice a chuti k ježdění. Po ranní koupeli balím věci. Nudlová polévka a výborná va­ječná omeleta můj pocit pohody ještě zesilují.

Nubra Valley je oblast, kudy vedla stará karavanní stezka do čínského Yar­kandu a Kashgaru. Díky územním sporům s Pákistánem a Čínou se ve druhé po­lo­vině dvacátého století území stalo izolovanou enklávou, kde je dnes více vojáků než civilního obyvatelstva. V tomto odlehlém zá­pad­ním koutě Indie se spojují údolí dvou řek, Nubry a Shyoku. Region ohraničuje Karakoram Range na zá­padě, ledovce Siachen a Rimo na se­ve­ru, nekonečné tibetské pláně na východě a severový­chodě a vysoký Ladakh Ran­ge na jihu.

Při otevře­ném okně jsme spali dobře a odpočatí procitáme do pondělního rá­na. Kromě řetězového štěkotu psů za svítání nás nic nevyrušilo.

Ráno vstáváme až před půl osmou. Mám šíleně sucho v krku. Po vzoru domo­rodců vyhledávám skryté místečko u potoka pro vykonání potřeby. Myji a holím se opět s po­tížemi. O proud vody z hadice je neobyčejný zájem ze strany míst­ního obyvatelstva. Zřejmě sem chodí pro vodu celá ves.

Dnes je sobota, poslední srpnový den. Na sklonku noci přišlo několik dešťo­vých přeháněk, což mělo sice zajímavý, nicméně nepříjemný efekt. Vzbudila mne jemná vodní sprška do obličeje. Zpuchřelou plachtovinou totiž pronikají drobné ka­pič­ky. Většími dírami pak stékají čůrky vody na můj žďárák (jak prozře­tel­né, že jsem si jej přetáhl přes spacák!) a do tašky s věcmi. Tu dávám stranou a zakrývám ji bun­dou. Přehrnuji si límec vaku přes obličej a pokračuji ve spánku.

Spal jsem dobře, jen ve čtyři hodiny někde vedle neodbytně zvonil budík. V pět mě vzbudil Zdeněk. Jdu k řece, která zde supluje koupelnu a její travnaté bře­hy i WC. Vracím se do ruchem kypícího tábora. Plynové vařiče ve všech stanech syčí na­plno. Nastal všeobecný shon, autobusy se pomalu připravují k odjezdu. Zával byl odstraněn kolem půlnoci, vojáci to tedy zvládli.

V pátek 23. srpna 2002 vstávám ve čtyři hodiny ráno. Před pátou nastupuji do me­tra, které naštěstí na území jihozápadního města neutrpělo záplavami a mezi Novými Butovicemi a Zličínem funguje. Na konečné nasedám na autobus číslo 100 a v 5:40 hodin vystupuji na ruzyňském letišti.

Země vysokých průsmyků, Malý Tibet, Měsíční země, poslední Shangri La – to vše jsou synonyma pro Ladakh. Území je součástí indického státu Jammu&Kash­mir. Obvykle se o Ladakhu hovoří v souvislosti se sousední oblastí Zanskar.

Po návštěvě přívětivého, vegetací oplývajícího Sikkimu, kdy mi nevyšel záměr alespoň letmo se dotknout Tibetu, jsem se rozhodl pro cestu do západního indického Himaláje. Tedy abych si nevymýšlel. Jirka, t.č. ředitel c.k. Penguin, součásti zná­mé pražské cestovní agen­tury Adventura, přišel s ná­pa­dem uspořádat cyklistickou expedici do Ladakhu, zvaného někdy „Malý Tibet“. Tamní silnice překoná­vají řa­du sedel, je­jichž výška osciluje okolo pěti tisíc metrů.