Články

Kdo chce vidět v Indonésii orangutana ve volné přírodě, má v zásadě dvě možnosti – jet na Sumatru nebo na Kalimantan. Vyrazili jsme tedy do městečka Kumai v provincii Kalimantan Tengah.

Většina lidí by řekla, že autem do Albánie se vydá jenom šílenec. Přinášíme zprávu takových šílenců, kteří si navíc do těžkého albánského terénu vybrali unikátní vozidla – dvě škodovky 120.

Lukáš a Alena Synkovi dorazili po pěti měsících cesty z Istanbulu do čínského města Sian. Dosáhli tak svého cíle a projeli celou Hedvábnou stezku po její hlavní historické trase.

Z naší střechy je vidět ta nádhera – směrem k severu úchvatné staré město a za ním strmé hory. O kousek dál je pak měsíční krajina, kde jsou na strmých svazích náhorní plošiny naváté gigantické duny.

Sešel se rok s rokem a tak je na čase zase uskutečnit nějakou tu cestu na východ a hlavně na hory. Nejdříve jsme s Ríšou uvažovali o Jabal Toubkalu v Maroku,nejvyšší hoře severní Afriky, ale nakonec nás finanční důvody přinutily rozhodnout se pro Turecko. Ty finanční důvody jsou tak závažné, že ani nepoletíme letadlem za necelých 6000 Kč, ale budeme muset pěkně za pár korun vlakem.

Přijíždíme ještě za světla a za horka. Tady v Mezopotámii už nejspíš vládne pozdní léto až podzim. Však taky cestou potkáváme kombajny jedoucí sklízet obilí. Ve stínu je více než třicet stupňů a teplotu na slunci si ani netroufáme odhadnout. Takže jsme už vystřídali všechna roční období.

Vstáváme kolem šesté hodiny. Balíme o opouštíme Diyarbakir ještě dříve, než začne vedro a hlavně dokud je Ríšovi po Imodiu tak nějak přijatelně. Teď když po prášku pookřál, diagnostikuje svou chorobu jako střevní šok z toho ovčího sýra. To se mám tedy na co těšit.

Poslední den na východě. Vstávám zase brzy a tahám Ríšu z postele, abychom stihli ještě nějaké zážitky. Jdeme do poloprázdných ulic vzhůru za město a míříme směrem na Palandöken, 3125 metrů vysokou horu na obzoru.