Články

Ve čtvrtém díle mexického seriálu nás Milan Kulhánek zavede na pláže Karibské riviéry. Dozvíme se, proč se Akumalu říká Želví pláž a jaká zajímavá zvířata je tu možné spatřit.

Přepadení uprostřed tuniské pouště i tetanus v džungli Mexika. Cestování s sebou přináší řadu skutečných i zdánlivých nebezpečí. Z mnohých nepříjemných situací se však časem stanou báječné historky.

Co mají v Ázerbajdžánu melouny společného s vysokou petrodolarovou hrou? A jak vnímají samotní Ázeři nás Čechy? Martin Drápela nás v divukrásném Ázerbajdžánu zavede mezi taxikáře z Baku i uctívače ohně.

V soutěži minulého týdne jsme se podívali do zvláštního kraje kolem španělského Guadixu, kde je země prošpikována podzemními jeskyněmi. Pojďme se nyní podívat dovnitř.

Ačkoliv zabírá nejsevernější ostrov Japonska pětinu území země, žije v něm pouhých pět procent obyvatel. Drsná dlouhá zima, kdy sem vanou větry ze Sibiře a teplota klesá až k mínus 30 a krátké léto, kdy se rtuť vyšplhá na 30. Dlouhé vzdálenosti mezi jednotlivými městy a místy. Kry Ochotského moře a činné sopky. Důstojné štíty hor, soutěsky, jezera a na podzim kouzelně zbarvené listí…  

Daisetsuzan Vstříc dalšímu národnímu parku severním směrem nejdřív UFO-vlakem a v Asahikawě pak přestup na bus jedoucí dál do hor. Asahikawa, původně ainská usedlost, je druhé největší město Hokkaida: žije tu asi tři sta tisíc obyvatel, je tu ústředí druhé divize severního vojska japonské armády (pardón, vlastně sebeobranných sil) a letiště, ale na mě přesně tohle místo působí velmi neveselým dojmem, všude je vidět, jak je město mladé a obydlené spíš plánovitě než přirozeně. Ulice zařezávají v pravých úhlech a nejširší třídou se při dobré viditelnosti dá dohlédnout přes nekonečná rovná pole za městem až k horám parku Daisetsuzan. Vůbec mi není jasný, co bych tady dělal, resp. jak bych tady žil. Můj dojem potvrzují dvě japonská nej – padá tady nejvíc sněhu a byla tu naměřena nejnižší teplota (-41°C).

Kushiro Megapřesun na jihovýchod Hokkaida, do mokřadního parku Kushiro. Za osm hodin s několika přestupy 500 km. Hned na začátku přistupuje do busu Japonec s oblečenou blonďatou panenkou a sedá si za Veroniku. Panenku natáčí tak, aby viděla z okna, občas jí něco potichu povídá a sem tam jí upraví i vlasy, trochu morbidní podívaná. V Asahikavě trávíme hodinu čekáním na přípoj na pěší zóně. Jsou tu většinou nahé sochy, dva pánové s klepety vybírající celkem nesmyslně do pytlů uschlé listí a do toho hraje bez přestání dokola zřejmě reklamní smyčka, ampliony jsou tu všude, což je opět zvukový zamoření – k čemu je dobrá pěší zóna, když vás z ní vyhání kolotočové melodie a Šmoulí hlasy?

Akan Tenhle hostel, šest km vzdálený od údajně nejhezčího japonského jezera Mashu, je konečně klidný a naprosto komfortní: provozuje ho už 35 let otec se synem, syn mluví dobře anglicky a hlavně poradí, dá mapku a vyzvedne vás autem zadarmo na nádraží (a je jedno, jestli jste zrovna přijeli, nebo odjíždíte, nebo se jen potřebuje dostat z výletu od vlaku zpět do hostelu).