Mnohé nadnárodní firmy prodávající sportovní potřeby jsou obviňovány, že jejich zboží vyrábí i malé děti, třeba v manufakturách v Indii nebo Pákistánu. Společnosti se brání, že o tom nic neví a že vždy dodržují místní zákony. Vlády dětskou práci odsoudí a aktivisté v Evropě vyhlásí bojkot určitě značky.
Stále ještě máte mimořádnou příležitost položit otázku nejznámějšímu českému válečnému zpravodaji, novináři, zakladateli raftingu a autorovi – Jaromíru Štětinovi. Jak na to?
Do Bobo-Dioulasso jsme přijeli asi v 11 dopoledne. Hranice mezi Mali a Burkinou Faso byla přes noc zavřená, takže jsem přenocoval v minibusu před hranicí. Cesta tedy trvala 18 hodin.
Káva je nejdůležitější vývozní artikl Etiopie. Kávu dostanete v Etiopii všude – z automatu buď s vodou nazýváno „buna“ nebo po vzoru Italů s mlékem jako „macchiato“. Já vám chci ale popsat tradiční způsob přípravy kávy v Etiopii a ten už v restauracích nenajdete.
Budík zvoní ve 4:30, rychle balíme a doufáme, že se do žaludku v tuto časnou hodinu vejde alespoň část snídaně. V 5:30 odjíždíme od hotelu směrem dál na západ k hranicím Alžírska. Na východě se začíná objevovat světlý proužek a my pospícháme, abychom stihli východ slunce nad solným jezerem Chott-el-Djerid.
Průzračné moře, bělostný písek, štěbetající ptáci, drzé opičky a nedotčený prales. Tak nějak si představujeme Thajsko. Ale co když je realita úplně jiná?
Tak a jsme tu zas!! Konečně je trochu snesitelnější počasí a není tak dusno. V Thajsku je v noci chladněji (asi 20-25 stupňů) a můžeme spát bez klimatizace. Máme v plánu se v Thajsku moc nezdržovat a jet do Laosu, kam se moc těšíme. Thajsko shlédneme až na zpáteční cestě.
Maratonci jsou tvrdí chlapi. A co teprve ti, kteří se dobrovolně rozhodnou projít peklem na zemi a uběhnout 150 kilometrů Namibskou pouští.
V české kotlině už definitivně odzvonilo i babímu létu, stáž v Anglii je stále v nedohlednu, a touha po dobrodružství je naplněná až po okraj. Nezbývá než ji směle jít v ústrety! Dilema kam vyrazit rozhodly faktory: alespoň trochu exotika, nemusím se bát sama holka, není moc peněz a když to bude „arabárna“ – jedině dobře. A tak za pár minut přistávám v Monastiru – na jednom z třech největších letišť severního Tuniska.