Cizinec v Tokyu

Bylo to jako neskutečný sen, úplně jiný svět, i když s mnoha podobnostmi. Domy podobné jako u nás, město ale tak veliké, že se vymyká představám. I v New Yorku jsem si udělal v hlavě schematický plán a podle něj jsem byl schopen se orientovat a vcelku spolehlivě chodit. Bez problémů jsem našel dům, ve kterém bydlel Voskovec (Washington square 39 a půl).

Ztracen v Tokyu

V Tokyu ale vylezete z metra a vidíte městské centrum se spoustou domů, vchodů a průchodů, neonů, obchoďáků a různě se křížících ulic, zdaleka ne vždy rovnoběžně a pravoúhle, samozřejmě ve zdrcující většině jen s japonskými nápisy. Když už máte dojem, že se jakž takž vyznáte, přijde večer a vypadá všechno úplně jinak. A navíc: sednete do metra, jedete půl hodiny a když vylezete, vypadá to tam némlich stejně, jenže trochu jinak. A za další půlhodinu jízdy zase. Jak v horečnatém snu. A takhle furt dokola.

Jedinou útěchou mi bylo, že se tam nevyznají ani domorodci. Dlouze koukají na plánek, pak se poradí s někým okolo, zase dlouho přemýšlejí a pak vás pošlou hned za roh, kde je to, co hledáte. Třeba divadlo Kabuki. Ke všemu zmatku tam mají dlouhatánské podchody, pokud možno naštorc vůči ulicím, s mnoha vstupy a výstupy na různé světové strany, na metra, autobusy, linky městské, příměstské a meziměstské dopravy. Pokud možno mnoha různých společností, které mají taky úplně jiné lístky.

Tak třeba k nám se muselo jít nekonečným podchodem furt na západ, ale jen jednou ze dvou rovnoběžných chodeb, kterou bylo napřed nutno najít. Jednou jsem našel tu vedlejší a vylezl jsem úplně jinde. Když jdete správně, najednou se modré cedule změní ve žluté a nabízí vám výstupy – v našem případěC 1-10. C 6 byl ten správnej. Jdete-li C 5, jdete pak na povrchu v jiném úhlu a tedy jinam. Zeptáte se policajtů a zase: První dlouho kouká do mapy, pak zavolá druhého na poradu, ten studuje adresu (ony tam totiž většinou nejsou značeny ulice), – v malé obměně zavolá ještě třetího, který umí aspoň pár slov anglicky – a pak se rozjasní, že je to úplně prosté, je třeba jít kus takhle rovně pak doleva a hned jste tam. (S tím ovšem kontrastuje, že jsem měl prospekt našeho malinkatýho hotýlku, ten má internetovou adresu a z Prahy je možno si jeho podobu včetně interierů prohlédnout na obrazovce).

Nejširší nabídku průvodců a map Japonska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Veřejná doprava

Podobná anabáze je s prodejem lístků. Většinou na to mají automaty. Pak mají něco mezi prodejnami lístků a informačními kancelářemi. Tam vejdete a hned za dveřmi je tam, ještě před frontami jako na letišti, Japonec (Japonka). Ti se vás zeptají, co potřebujete, a když jim to složitě vysvětlíte, po poradě s kolegou vám radostně řeknou, že už to pak budete mít u kasy připravený, je potřeba si stoupnout zrovna do týhle fronty. Ale ouha. Přijdete ke kase, vysvětlování začne znovu. Dlouhé úvahy, rady s kolegou, přivolání někoho, kdo umí trochu anglicky a pak po dlouhém koumání člověk dostane lístek. Komplikace je, když jde skupina, oni se nachystají na lístek pro skupinu a pak zjistí, že platíte jednotlivě. Všechno zpátky, musíte k jiné kase, tam se vydávají lístky pro jednotlivce. Nové vysvětlování … Přitom jde třeba o lístek jako z Prahy na Sázavu přes Čerčany s jedním přestupem. Chcete-li zpáteční, je to o to komplikovanější. A když na zítřek, zase o to víc. Běda, když na dvě společnosti s přestupem. Půlhodinka není žádný čas.

Je mi nepochopitelné, že při takovémhle postupu tam všechno spolehlivě funguje, jezdí načas, navazuje, každý se zřejmě dostane tam, kam potřebuje (ale zná asi jen tu svou cestu, na niž je zvyklej). Ovšem koupit si lístky v pokladně až před jízdou jsme si nikdy netroufli. Dlužno podotknout, že náš průvodce tam byl už poněkolikáté, jízdenky měl okopírované, ukazoval je prodávajícím a chtěl vydat přesně totéž, co kdysi. Stejně to byla pro ně makačka na bednu. (Jeden kolega tam trefně poznamenal, že už je mu jasné, proč ti Japonci pracují od rána do večera a ještě bez dovolených – při této pracovní produktivitě není divu).

Držet se průvodce

A ještě jeden zádrhel. Jsou strašně ochotní, a tak vám kývnou na všechno, jen aby vám vyhověli. No, s něčím podobným jsem se setkal už v Jižní Americe: Je to doprava ? Radostné přitakání. Nebo doleva? Stejně radostný souhlas. Ještě nejlepší je, když vás některý Japonec jde (ochotně) kousek vyprovodit, a pak vám další cestu ukáže. To nejlíp vyhovuje všem stranám.

Že jsme se tam nikdo neztratili, připadá mi jako malý zázrak. Však se taky slabší jedinci drželi průvodce jako klíště. I já jsem měl trochu vítr z toho, když jsem se chtěl vypravit sám do odlehlé nové čtvrti, kam se zase muselo jet takovým nadzemním vláčkem, jaký mají ve Frankfurtu na letišti. Tady je taky bez řidiče a průvodčího, jede klikatou cestou na betonových šínách na vysokých sloupech a hodně daleko. Přestup ovšem zase přes bludiště se spoustou rozličných výstupů nahoru, dolů i rovně, přehledně japonštinou označených.
Inu.