Čínské homole, rýže a vodní buvoli

Neděle 19.8.

Cesta trvala ještě celé dopoledne. Projížděli jsme už rovinou, z níž však se na obzoru rýsovaly ostré homole podivných tvarů. Guilin je jedním z nejzelenějších měst Číny, protože se všude mezi pahorky pěstuje rýže. Teplé klima jižní části země dovoluje několik sklizní ročně. Opět jsem vystála frontu na lístky. Tentokrát jsme se vraceli do Pekingu a celkem oprávněně jsme se trochu stresovali. Rychlovlak za čtyři dny byl už samozřejmě vyprodán a v tom normálním zbyla místa jen do sedací třídy. Nu dobrá, zkušeností s tím už máme dost. Na plácku před nádražím nás hned naháněli otravní šikmooci do autobusů. Jsou vševědoucí, takže ví, že potřebujeme do 65 kilometrů vzdáleného Yangshuo. My jsme si však podle značek toho městečka našli autobus sami, nasedli a za chvilku jeli. Pomocník řidiče a nahaněč křičel vykloněn z autobusu, a než jsme vyjeli z města, byl už vůz naplněn k prasknutí.

Jelikož bylo nádherně a já tušila, že jsme zlý monzun možná předjeli jen o den, prosadila jsem si nápad vystoupit asi 15 km před Yangshuo ve vesničce Baisha a projít se. Nevýhodou toho nápadu bylo, že jsme měli u sebe všechno, takže naše batohy narvané k prasknutí porcelánovými vázami a podobnými praktickými dárky  neúnosně ztěžkly. Došli jsme po rozpálené silnici do vesnice Shangui, tam se převlékli a snědli zmrzlinu. Vyhlédl si nás tam nějaký Číňan, který už se z toho otravování lidí a nahánění asi zbláznil. Stále nám nosil nějaké židle, abychom si sedli a dalo se mu jen těžko vysvětlit, že už sedíme. Domečky ze sušených adobe se dobře vyjímají mezi brčálově zelenou rýží a tmavými vápencovými homolemi, z nichž pouhých dvacet tisíc je pojmenovaných. Nechybí ani říčka Yulong, která se mezi nimi vine jako had. Vesnice se pyšní mostem postaveným roku 1412. Patří se svým devítimetrovým obloukem mezi největší v této provincii Guangxí. Prošli jsme se po mostě a dívali se daleko na obě strany. Homolí je všude spousty. Na řece pluly bambusové vory, na břehu seděli rybáři. Vydali jsme se po cestičce směrem na Yimu. Pěšinka mezi políčky však za chvíli skončila. Bloudili jsme v rýži i kukuřici, ale nakonec narazili na milé chlapíky, které místo práce odpočívali ve stínu. Kolem posledního domku vede prašná cesta, na níž se dostaneme kolem býků a přes umělé rameno řeky. Poděkovali jsme se za tuto pantomimickou radu a pokračovali.

Byla jsem nadšená. Zase stranou těch všech rušných měst i městeček, zase v přírodě. Prošli jsme několik vesnic, v nichž nás lidé zdravili nebo zvedali své široké klobouky, aby se po nás zvědavě dívali. Zřejmě tu zatím nevede turistický tah. Je to však taková nádhera, že ji brzo zničí nějakou asfaltovou vyhlídkou, z níž budou Číňané i Němci pozorovat zdejší život. Jak blízko jsem s touto předpovědí pravdě, jsme bohužel zjistili za nedlouho. My jsme zase zvídavě pozorovali sušení různých semen, ruční mletí rýžových zrn nebo práci vodních buvolů. Sluníčko už se pomalu sklánělo za homolky, když jsme dorazili k usedlosti s hospůdkou. Koupili jsme si pití a zmrzlinku. Několik žen si přiběhlo prohlédnout vynález, jakým je batoh, ale nebyly schopny jej zvednout ani o chlup. Pokračovali jsme množstvím zákrut. Petra trochu znervózňovalo postupující se stmívání, já to nějak neřešila. Přitom by byl tedy opravdu problém postavit v té rýži někde stan. Najednou se objevil ošklivý betonový hostýlek. A další. A nakonec i moje předpovídaná asfaltka. Přístup pro auta změnil vesnici v jeden velký hotel. Největší atrakcí bylo docela pěkně udělané koupaliště na řece. Také jsem pochopila pravý smysl těch bambusových vorů – vozí se v nich turisti a říká se tomu bamboo rafting.

Nám už sice nic nemohlo zkazit ty krásné čtyři hodiny, kdy jsme prošli místa, kam běžní lidé zatím nechodí, ale neměla jsem už žádnou chuť pokračovat pěšky po silnici. Jezdilo tu spoustu aut, vlastně to vypadalo jako na jakési riviéře, ale stopem nás nevzal nikdo. Potřebovali jsme totiž do Riverside Retreat, který jsme si vyhlédli v průvodci. Na začátku obce Yima nám zastavila drožka, naložila nás na korbu a za nemalý poplatek nás odvezla kamsi na strašnou křižovatku plnou paneláků a ruchu. Po chvíli jsme pochopili, že náš vytoužený hotýlek je za kopcem, a my že se nacházíme na západním okraji města Yangshuo. Pěšky to do centra už nebylo daleko, jen já byla zcela zhrzená, že jsme nezůstali radši tam, v ráji klidu.

Yangshuo by bylo krásné městečko, kdyby nebylo úplně narvané lidmi. Nebylo možné ani projít davem korzujících Číňanů. Hlavní třída zářila neony, všude blikaly i hlučely reklamy a lákadla na diskotéky. Moje znechucení z takového místa jsem vybila na ženě, která tentokrát nic nevnucovala, ani nechtěla prodat dobrou radu do života, jak jsem si myslela, ale škemrala o pet-láhev. Nedokážu pochopit, jak si tito lidé dovolí tahat mi něco z batohu, ale oni se jistě diví, proč na těch lahvích tak lpíme. Na tuhle žebračku jsem zakřičela tak, že si to příště rozmyslí. Utrmácení jsme sehnali hotel s pokojem v přízemí. Ve čtvrtém patře mají pokoje dokonce okno, ale já už bych tam nedolezla.

Umyli jsme se a vyrazili znovu do turistického reje. Už mi nepřipadal tak hrozný jako předtím, ale přesto jsme si šli posedět s pivkem radši do parčíku nad řekou. Další sběračka lahví si přisedla a lačně pozorovala naše piva. Je to v podstatě dobře, že tady dávají možnost přivydělat si za sběr recyklovatelných obalů, ale s čínskou neschopností respektovat evropský standard slušnosti a soukromí, je to trochu obtížné vydržet. Nakonec zvítězila Petrova mlsnost a schovali jsme se před žebráky do pizzerie.

Pondělí 20.8.

Ráno jsem vstala brzo a zatímco Petr spal, prošla jsem se uličkami. Město se teprve probouzelo, stánkaři vybalovali tretky, hotely otevíraly kavárny a sluníčko svítilo na domečky. Ty neměly žádný jednotný (až někdy jednotvárný) styl Lijiangu či Dali a připomínaly svou architekturou spíše středomořské země. Město je rozloženo mezi homolemi, na něž se však většinou musí platit vstupné jako do parku. Nechala jsem zálohovat fotky a koupila něco k snídani. Petr vstal, uvařili jsme si čajík, a už u nás na posteli seděla žena, která nám chtěla dohodit sebe jako průvodkyni v našem plánovaném výletě. Zabalili jsme si, nechali všechno na recepci a bez dokladů i čehokoli dalšího jsme sami vyrazili na půjčených kolech na výlet. Chtěli jsme zajet k útvarům na severu, ale nakonec nás trochu odradil smrdutý silniční provoz, ještě zhoršený průjezdem vojenských sil. Ve Fuli jsme tedy sjeli k řece Li, abychom se přeplavili přes vodní plochu plnou vodních buvolů, žabince a rybářských hausbótů. Odtud jsme pokračovali neobydlenou krajinou mezi homolemi stále na Liugong. Cestička vedla téměř pořád po rovině, což bylo jediné štěstí, protože moje kolo odmítalo přehazovat. Krajina se někde otevírala do množství rýžových políček, jinde se na sebe homolky lepily a vytvářely tak sedýlka i údolí. Působilo to místy docela tajuplně. Přepadla nás však slečna na kole, aby se pomocí papírku s několika anglickými frázemi zeptala, zda potřebujeme průvodce, a my odmítli. Jela však přesto před námi, aby nám ukazovala to, co jsme velmi dobře sami viděli. Nervozita z dalšího samozvance rostla, a tak jsme se jí pokusili ujet. Nepodařilo se. Prý nechce peníze. To je od ní hezké, ale my zase nechceme ji. Podívali jsme se na tři hnusná špinavá jezírka a zastavili se ve staré vesničce. Byla asi krásná, ale její prohlídku znemožnily babky, které se nám stále stavěly do cesty s nějakými tretkami nebo nabídkou průvodcovství. V jakém jazyce nás asi tak chtějí proboha provádět? Útočiště jsme opět našli v restauraci nad řekou, kde jsme si dali pivko a poprosili jednoho Taiwance, aby nám čínsky napsal větu: „děkujeme, ale nechceme průvodce“. Rozloučili jsme se a pokračovali spletí cest dál. Najednou jsme narazili na nově postavenou prašnou silničku, která v mapě vůbec nebyla. Potkávali jsme různé zcela bezradné evropské turisty, všem poradili a sami se ztratili o pár kilometrů dále za vesnicí Aishan. Cestu podél řeky Yulong jsme totiž nenašli, takže jsme se zase nebezpečně přiblížili betonovému staveništi na předměstí Yangshua. Přežili jsme kruhák a zatočili směrem na Gaotian. Tady se nacházejí hlavní atrakce kraje – tedy Jeskyně Černého Buddhy, Vodní jeskyně, Yueliangshan i Velký banyán.

My odbočili před řekou Yulong doprava a znovu se těšili na Riverside Retreat. Přiznám se, že v nohou mě už bolely desítky kilometrů na rozhrcaném kole. Cestou jsme míjeli obrovské homole, které by mohly být úchvatným lezeckým terénem, pokud by je bohužel neostřelovali na stavební materiál. Nakonec jsme dojeli k nějakému jinému Retreatu, který však byl nad naše finanční možnosti, a ani se nám nelíbil. Pokračovali jsme tedy podél řeky přes krásná políčka s několika usedlostmi. Sluníčko už zase svítilo, takže jsme se nechali zlákat a vlezli jsme do řeky u jednoho jezu, pod nímž začíná většině turistů jejich bamboo raftové dobrodružství. Za několik dalších příjemných kilometrů podobných těm včerejším jsme dojeli na silnici a zjistili, že se kruh uzavřel.

Ve vesnici Yima jsme už tentokrát zapadlým hostýlkem nepohrdli, a tak jsme mohli zjistit, že je opravdu nádherný. Leží totiž už skoro v pralese pod dvojicí homolí a vznikl přestavbou několika starých domků. Ještě jich tam je pár k mání pro případné rozšiřování. Dostali jsme veliký pokoj s příslušenstvím a postelí s moskytiérou. Ještě že tu dávali i kartáček, pastu a ručníky. Kromě foťáku a průvodce jsem s sebou neměla vůbec nic. Sedli jsme si pod rákosovou stříšku, abychom se najedli. Jedna Číňanka nám doporučovala kapra na pivu jakožto místní specialitu. Objednali jsme si jej tedy. Já se skočila opláchnout do betonového bazénku, namočila jsem si hlavu a máchala vlasy ze strany na stranu. Koukal na mě přitom kapřík, kterého jsme posléze snědli. Byl ale výborný, to mu nelze upřít. Setmělo se, bylo však stále vedro, cikády řvaly. Pohoupali jsme se v síťovce, potom se vyspršili a zalezli pod nebesa.

Úterý 21.8.

Ráno jsem skočila koupit meloun a sušenky. Zbaštili jsme skoro všechno, ale čtvrtku obrovského melounu jsem musela ještě táhnout s sebou na řídítkách. Přejeli jsme řeku poblíž koupaliště a po druhém břehu se po proudu kousek vrátili. Někde jsme měli odbočit doprava, a tak jsme to zkusili. Cestička nebyla sjízdná a vedla do sedýlka mezi homolemi. Vydrápali jsme se tam k pobavení nějakých domorodých žen, které měly stejnou cestu. Bohužel však za sedlem nebyla řeka, ale rozestavěná dálnice. Údolí bylo jinak nádherné, kopce mlčky hleděly na plošinu mezi sebou, kterou přetínala betonová stuha. Úplně jsem si uměla představit, jak tady za pár let vystupuje čínská rodinka z černého mercedesu, aby se vyfotila před homolemi se zvednutými dvěma prsty na důkaz vítězství.

Zeptali jsme se jakési ženy v políčku na Moon Hill, potom projeli tak zvaným tunelem, který už byl ale dávno rozstřílen, a konečně za homolí vykoukla nějaká vesnice. Orientace je v této krajině opravdu neuvěřitelně těžká, protože se údolí neřídí žádnou logikou vrásnění, na kterou jsme normálně zvyklí. Ani místní nebyli schopni určit mávnutím ruky přesně směr, ale přesto se nám nakonec podařilo natrefit druhou řeku. Údolí zde bylo zarostlé vysokou rýží i jinými plodinami, hlavně ovocem.  Správná cesta asi vedla podél říčky, my však sjeli až na silnici u Gaotianu. Tady se objevil nějaký další úsek dálnice. Bohužel jí za oběť padla polovina domečku. Co budou dělat s tou druhou, až si uvědomí, že jim před oknem běží svodidlo, to nevím. Radši už jsme nepokoušeli žádné zkratky a za chvíli jsme dojeli k Moon Hill. Museli jsme zaplatit parkovné za kola, lístky a vyšlápnout 1251 schodů k vápencové bráně ve tvaru půlměsíce. Sluníčko se schovávalo do bouřkových mraků, bylo nesnesitelně dusno a vlhko. Číňané profitovali na žízni turistů, my však měli vody dost a ještě k tomu meloun. Ten jsem však o něco později i s peckami opět vrátila přírodě. S běžnou vyhlídkou jsme se nespokojili a vyběhli ještě na úplný vrcholek hory, který se nacházel zřejmě někde nad branou. Výhled na tisíce homolek mlžily mraky, místo však získalo ještě kouzelnější, tajemnější atmosféru. Seběhli jsme dolů, koupili si od paní se skleněným okem pohledy, Petr uřízl bambus na památku a nasedli jsme na kola. Bambusovou tyč jsem vezla v ruce jako oštěp až do Yangshua, což mi zajišťovalo jistou vážnost v chaotickém dopravním řádu. Vrátili jsme kola, dorazili do hotelu. Majitel byl nešťastný, bál se už o nás a dokonce ohlásil naše zmizení policii. Opravdu jsme mu neřekli, že se možná do začouzeného hlučného města vrátíme až další den. Výlet to byl nádherný.

Vysprchovali jsme se, trochu si schrupli, a když se bouřka vyzuřila, šli na procházku podél řeky. Na skále jedné homole jsme prolezli hřbitov, potom jsme se posadili na nábřeží, odkud jsme se kochali západem slunce. Majitel hotýlku nám nabízel večerní projížďku na lodičce s lovením ryb pomocí pelikánů. My si ale radši skočili na pizzu a do postýlky.

Nejširší nabídku průvodců a map Číny (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Středa 22.8.

Museli jsme vyrazit brzy na autobus, abychom dojeli zpátky do Guilinu. S naší novou krásnou bambusovou holí jsme budili ještě větší zájem místních, tentokrát však taky dvou Evropanů, jediných Čechů, které jsme na cestě potkali. Na nádraží jsme si chtěli nechat batohy a vyrazit na lehko. Úschovna se však zdražovala úměrně tomu, jak paní docházelo, že nás může okrást, takže jsem ji potom hezky česky seřvala a odešli jsme. Měla jsem pak špatné svědomí, protože jiná úschovna tu nebyla a Petrovi myslím to tahání báglů za trochu hrdosti nestálo.

Tlačil nás čas, protože na návštěvu čtyři hodiny vzdáleného Longshenu jsme měli přesně 26 hodin. Koupili jsme si tedy autobus od jakési cestovní kanceláře, což byl zážitek k nezaplacení. Dostali jsme potvrzení o kdoví čem a pán se s námi vydal asi kilometr dál na hlavní silnici. Postavil nás na zastávku městských autobusů a vyhlížel nějaké vozidlo, které by nás odvezlo. Všechna však byla plná. Čekali jsme dál. Nejvíc jsem se bála, že agent zkrátka uteče. Do třetího busu nás konečně vstrčil, rázem se tam udělala dvě skromná místa a agent za nás zaplatil řidičovi necelou polovinu ceny. Pryč z Guilinu.

Cesta vedla spoustou terasových políček. Asi by bylo možné vydat se kamkoli a vždycky by to bylo krásné. Vystoupili jsme však v Hépingu, odkud měla vést kopcovitá cesta na Dračí páteř. Sehnala jsem úschovnu v jakémsi hotelu, nechala jsem si dát lísteček a pomodlila se, abychom zítra ty batohy dostali také zpět. Vydali jsme se na cestu. Nebyla zrovna zřetelná, proto jsme se zeptali strážníka. Ten uměl asi tři slova anglicky a stále nám tvrdil něco o nebezpečí, zákazu či obtížnosti cesty. Bylo těžké zjistit, zda se ta cesta zdá nepohodlná jen jemu nebo zda je zkrátka turistům zakázaná. Myslím, že nakonec platilo to druhé. Turista by se totiž neměl pohybovat jinde než ve vyznačeném koridoru. Každopádně mafie funguje s neskutečnou solidaritou. Taxík, na nějž nás poslal, jsem proto odmítla. Po několika kilometrech chůze, kdy se schylovalo zase k dešti a ještě k tomu jsme času nazbyt neměli, můj vztek vyprchal, a když nám zastavilo jiné auto, už jsme se dohodli na 5y za svezení.

Dojeli jsme do Huángluo, přešli most a vydali se do prudkého kopce směrem na Ping´an. Rýžové terasy na Dračí páteři jsou obydleny množstvím různých národností, například Dong, Čung, Yao či Miao. V této 600 let staré vísce žila menšina Čuang. Cestu jsme bohužel opět ztratili, takže jsme šli místy po silnici, chvílemi se drápali o zatáčku výše strmou sutí. Než jsme došli nahoru, začal opravdový slejvák, což nás však nepřekvapilo. Vesnice jsou tu veliké a z urbanistického hlediska se jedná spíše o městečka. Obrovské domy se staví ze dřeva, v jejich spodní části je prostor pro uskladnění zemědělských produktů, zatímco nahoře se bydlí. Tady však svůj účel opustily a křivolaké uličky byly plné hotýlků. Vyšli jsme z vesnice a stále stoupali mezi políčky nahoru. Kopečky rozřezané políčky působily jako vrstevnicový modýlek. Po chvíli jsme potkali množství žen v nádherných tradičních růžových oděvech. Jejich specialitou jsou dlouhé černé vlasy až na zem, které si stáčí do jakéhosi turbanu, a před německými turisty je potom rozpouští, za což pobírají peníze. My tuto službu radikálně odmítli, přesto se nás však štěbetající dav nepustil. Nepomohla ani zázračná věta, že nechceme průvodce. Krásné ženy totiž neuměly číst.

Lesy se střídaly s políčky asi dvě hodinky, než jsme dorazili do jejich vesnice. Třeštila mě už z těch žen hlava, ale vztek se střídal se smíchem. Neustále se totiž předbíhaly a hašteřily, u které budeme spát. Stejně jsme chtěli v této vesničce se jménem Tinatou zůstat. Nevede se totiž silnice, což znamená, že se sem čínský ani jiný turista v podstatě nedostane. Domky se schovávaly mezi malými kopečky. Lilo jako z konve, my si sedli na náměstičku na zem hospůdko-obchodu a dali pivo. Potřebovala jsem se uklidnit, než začneme vyjednávat. Ženy se seskupily všude okolo nás, zalíbily se jim hlavně mé náušnice, protože stejné stříbrné kruhy měly v uších i ony. Smály se, osahávaly, štěbetaly a stále nabízely ubytování gestem „spát spát“, až jsem se musela rozesmát také. Nakonec jsme usmlouvaly čtyřicet yuanů, ale nastal další problém: ke komu z těch dvaceti žen půjdeme? Nějaká z nich nás chytla za ruku a táhla. Prodavačka, která uměla trochu anglicky, kývla, ať jdeme s ní. Za námi se opět hnal i štěbetající dav. Ubytovali jsme se v roztomilém pokojíčku, který zřejmě patřil nějakému synovi. Ve vesnici jsem viděla jen jediného muže, a to v tomto domě. Do světničky, v níž hořel oheň, sušily se čili papričky i kukuřice, v rohu stál stolek a kredenc s porcelánovým nádobím, se vešlo asi deset těch růžových krásek a dvě děti. Jeden růžový obleček daly i mně, protože jsem byla úplně mokrá a s sebou jsem neměla ani mikinu. Nerozuměli jsme si s nikým, ale přesto prožili moc příjemný večer. Pomáhali jsme s přípravou večeře, Petr vázal kukuřici, potom jsme snědli výtečné jídlo a několikrát si přiťukli pálenkou. Pantomima nám šla výtečně a moc jsme se nasmáli. Když jsme se odebrali na kutě, ženy oklepaly deštníčky a téměř všechny odešly neznámo kam.

Čtvrtek 23.8.

Jako na samotě u lesa, přišly se všechny ráno podívat, jak ještě spíme. Není zvědavějšího člověka nad Číňana. Nebyli jsme si jistí, zda včerejší mávání křídly a naznačování podříznutého krku slepice znamenaly, že dostaneme k snídani rozsekaný kur, nebo že máme vstávat brzy. Dostali jsme čajík a museli běžet. Naštěstí se nám podařilo přesvědčit růžové usměvavé ženy, že nepotřebujeme, aby nás doprovázely složitými uličkami nahoru. Bylo deštivé klidné ráno a my seběhli rýžovými políčky dolů, potom cesta prošla zalesněným sedýlkem a pokračovala na terasy Jinkeng. Když jsme po dvou hodinách scházeli mezi miniaturními kopečky rozřezanými políčky, uvědomila jsem si, že Ťapka ještě stále spí u růžových žen. Petr měl rozbitou botu, takže jsem si dala hodinový běh tam a zpátky já. Nečekala jsem, jaké bludiště mě čeká ve vesničce Tinatou. Nakonec jsem posunky požádala jednu její obyvatelku, aby mne dovedla do domku, v němž jsme spali. Seběhlo se množství zvědavkyň včetně majitelů domu a moc se nasmáli, když jsem z pod postele vytáhla celá šťastná plyšového pejska. Ten utíkal, co mu nožky stačily zpátky, a všichni jsme potom pokračovali políčky dále. Abychom vyzráli na čas, vyzkoušeli jsme jakousi zkratku skrze políčka. Ztratili jsme se v mokré bahnité rýži, ale nakonec jsme trefili směr a cestičkami sestoupili do vesnice Dazhai s velikými domy, odkud už jezdil autobus do Hépingu. Tam jsme vzali věci a vrátili se do Guilinu.

V Guilinu nám zbylo trochu času, abychom zajeli městským autobusem k  Fuboshan, k Hoře podmaňující si vlny. Uvnitř se nachází jeskyně Tisíce Buddhů se sochami z doby dynastie Tang a Song. Není jich rozhodně tisíc a sochy Buddhů doprovází několik udatných bojovníků v konfuciánském stylu. Na jižním svahu je ještě jeden převis, který se jmenuje jeskyně Navrácené perly. Tam je tisíc let starý obraz Buddhy spolu s dalšími 200 Buddhovými reliéfy z doby dynastie Song. Vystoupili jsme na vršek této homole a mohli odsud pozorovat řeku Li a Vrcholek Osamělé krásy s palácem naproti. Město má pouhý milion obyvatel a jeho paneláky i penerské čtvrti se celkem pěkně schovávají mezi homolemi. Cestou na nádraží jsme ještě stihli dát si v pouliční jídelně celé kuře. Nechyběla na něm opravdu ani hlavička s hřebínkem, ale bohužel nám ho zase rozsekali na padrť, takže jsme kvůli té pochoutce málem nestihli vlak. Nebude zrovna jednoduchým závěrem našich cest.

Nastoupili jsme samozřejmě opět pozdě, a to s batohy plnými k prasknutí a bambusovou holí. Nenašel se nikdo, kdo by nám pomohl přeskupit ostatní zavazadla. Člověk neví, co si sám může dovolit. Jedna slečna se nakonec rozčilila, když jsem ji o kousek posunula igelitovou taštičku. Tento incident však vyprovokoval jiného Číňana, který nám nakonec pomohl získat místo, i když můj batoh se musel smířit s ležením na zemi ve všech těch budoucích odpadcích a flusech. Záchody byly tentokrát čisté, ale stejně bylo skoro nemožné se na ně prodrat. Lidí přibývalo.