Chiva: Perla ztracená v čase

Abychom se dostali do našeho cíle, musíme projít pouští Kyzylkum. Ta není plná zlatavých písečných dun, jak si našinec romanticky představuje poušť, ale je nevlídnou pustinou ztrácející se v dálce.

V monotónní zemi se vedle nás najednou objevuje řeka Amu Darya, bájný Oxus. Na jejím druhém břehu přechází Kyzylkum do Turkmenistanu. Ocitli jsme se v kraji zvaném Chorezm. Země se zahalila do tmy, z níž ji vytrhli jen světla většího města Urgenč. Ještě poslední kilometry a před námi se vynořily mohutné hradby staré Chivy.

Schovaná perla Hedvábné stezky

Chiva je úplně jiná než notoricky známé perly Hedvábné stezky Buchara či Samarkand. Navštěvuje ji o poznání méně lidí, což ji dělá ještě zajímavější. Ztracená v čase. To je ten správný výraz, který mi neustále vyskakuje v mysli při toulkách jejími krásnými uličkami.

Staré město Ičon Kala se ukrývá za mohutnými hliněnými hradbami. Jsou obrovské, zdobené vyřezávanými detaily a ozdobené vybíhajícími bastiony zahryzávající se do přilehlého náměstí. Hradby slouží jako stroj času. Venku mimo ně je malé moderní městečko a za nimi poletují příběhy staré Chivy přetvořené do paláců, hrobek a vysokých minaretů.

Otroci a zájem Ruska

Nikdy neležela na hlavní trase Hedvábné stezky, ale jedna z odboček směřovala i sem. Chiva se stala synonymem pro krutý obchod s otroky. Přiváželi je turkmenské kmeny z oblastí pouště Karakum či z dalekého Kazachstánu. V roce 1592 zde vznikl dokonce Chivský chanát, který právě díky tomuto obchodu prosperoval.

Říkalo se, že kdo chtěl nejkvalitnějších otroků, musí si pro ně přijít až do Chivy. O město se zajímalo jako carské Rusko, tak obávaná a mocná Persie. Perský panovník Nádir Šáh ji dobyl a stala se tak severním stanovištěm říše.

Ruští carové se však myšlenky ovládnout toto zajímavé město nikdy nevzdali. Vojsko s 13 000 vojáky koncem 19. století Chivu obklíčilo a místní chán se stal obyčejným vazalem panovníka. V roce 1924 pohltil celou zemi Sovětský svaz a zájem o ni upadl. Dnes se opět dostává do podvědomí cestovatelů, kteří se k ní vyberou, aby si poseděli ve stínu minaretů a alespoň na chvilku se staly součástí tohoto pohádkového místa.

Vůně karavan a krása místních dívek

Uličky plné atmosféry se rozbíhají do všech světových směrů. Hlavní tepna nesoucí jméno místního hrdiny Pahlavona Mahmúda je plná rozmanitých obchůdků či malých čajchán skrytých pod větvemi stromů. Uzbecký čaj oslazený domácím povidly, který se tady pije každé ráno, bude doma člověku chybět.

Milé prodavačky vystavují ručně vyřezávané nástroje, bronzové tácky, šátky, barevné látky, řemeslnické výrobky a v neposlední řadě i malé vzpomínky přetvořené do suvenýrů. Ve stínu stromů odpočívá velbloud Katja. Kdysi krajinu křižovaly tisíce pouštních korábů, ale časy se mění i zde.

Chiva je neskutečně fotogenické místo. Když se nedívám na všechny ty kamenné monumenty, vyrůstající nad hlavami jsou tu lidé hrající všemi barvami. Dívky oblečené v květované šatech si ladně vykračují ulicemi, jako by byly na módní přehlídce. Zatímco íránské ulice jsou někdy díky čádorům černé, zde jsou jejich šaty pestré jako rozkvetlá louka. V ruce stylový deštník chránící před ostrým sluncem a zářící tvář se šibalským úsměvem.

Zde v Chive jsou snad ty nejkrásnější dívky z celého Uzbekistánu. Jejich hluboké hnědé oči dávají na chvilku dokonce zapomenout na to, kde se člověk nachází. Na první pohled působí jako Evropanky, ale oči i obličej vykazují nezaměnitelné a orientální středoasijské rysy.

Exotika poutníků přitahovala od nepaměti. Starší ženy posedávají spolu v životodárném stínu a hlasitě rozmlouvají. Ani ony se nedají zahanbit. Vzory jejich šatů až nápadně připomínají typickou výzdobu chivských paláců. V ulicích jakoby chyběli muži. Jen v přítmí svého obchůdku šikovnýma rukama vyrývá starý dědeček květinové motivy do dřeva, pár jich posedává na čaji, ale jinak se téměř všichni ztratili.

Nejvyšší minaret?

Na konci ulice stojí minaret Kalta Minor. Nejen pro mě je jakýmsi symbolem celé staré Chivy. Nikdy nebyl dokončen, protože původní plány hovořily o největším minaretu celého muslimského světa. V roce 1851 se panovník Mohammed Amin Chán rozhodl postavit minaret tak velký, že bude z jeho vrcholu vidět až do 450 kilometrů vzdálené Buchary. Sen to byl opravdu pěkný, ale krátce na to se rozplynul se smrtí vládce.

Dnes má jen 26 metrů, ale patří k památkám, které se navždy zapíší do paměti. Tyrkysová barva minaretu udeří každému do očí. Kolem něj obíhají pásy vyplněné výzdobou připomínající koberec. Až těsně před vrcholem tančí na modrých dlaždičkách arabská kaligrafie. Dotýkají se ho odlesky slunečních paprsků a celá stavba jakoby zářila.

Nekonečný čaj

Pár metrů od něj stojí velká Medresa Amína Chána. Medresa byla školou, kde se mladí studenti učili především Koránu a náboženství, později přibírali i jiné vědy. Podnikavý majitel ji citlivě předělal na hotel a na jejím krytém nádvoří si může člověk posedět při obědě nebo misce čaje.

Vypili jsme první konvici, chystáme se zaplatit, ale před tím, než jsme to stihli, se nám na stole objevila další. Že by to byla pohádka, v níž se čaj nikdy nemine? Dovnitř monumentální pevnosti Kuhna Ark se dostáváme přes pootevřené dřevěné dveře. Cihlové zdi dýchají starobylostí a věžičky nad vstupem jsou obložené typickými tyrkysově bílými vzory. Na nádvoří jsou místa, kde stála kdysi věznice ale i kamenná deska s kruhovým tvarem. Ta sloužila pro návštěvy kočovníků, kteří si na tomto kameni raz dva rozložili svou jurtu a cítili se jako doma.

Středoasijská vězení byla obávanými místy a říkalo se, že kdo do nich jednou vkročil, toho už více nepotěšily sluneční paprsky. Pevnost sloužila jako rezidence místnímu vládci už od 12. století. Za jejími hradbami měli asi vše, na co si vzpomněli. Vlastní mincovnu, stáje, sklad zbraní, baráky pro vojáky, mešitu a neodmyslitelný harém.

Úzký přechod plný kamenných schodů vede nahoru na vyhlídku. Každým dalším krokem jsme výše a pomaličku se nám odkrývá celé město. Je nádherné. Architektura hliněné barvy, minaret Kalta Minor je najednou pod našima nohama, staré medresy, Páteční mešita se svým minaretem, za ním minaret ještě vyšší. Právě odsud, z místa zvaného „panorama“, pozná návštěvník město nejlepší.

Patron Chivy

Jedním z nejnavštěvovanějších míst celé Chivy je hrobka legendárního básníka, filozofa a zápasníka Pahlavona Mahmúda. Jeho sláva vystoupila do takových výšin, že ho dnes místní považují za svého patrona. Poutníci přicházejí k hrobce ze všech koutů země. Za nenápadným vstupem se ocitneme na nádvoří s malou studnou. Lidé dovnitř házejí mince, ponoří přivázanou skleničku do vody a dají si několik doušků. Věří, že má léčivé účinky, vždyť přece vyvěrá pár metrů od hrobky světce.

Její kupole je pokryta tisíci tyrkysových kachliček. Před prahem čeká tucet párů bot. Uvnitř hrobky sedí v koutě starý muž, který by klidně mohl mít sto let. Vrásčité čelo mluví o těžkém životě v tomto koutu světa. Sedíc na měkkém koberci tiše recituje modlitby. I nyní si k němu sedla skupinka poutníků a beze slova ho poslouchají. Na konci mu děkují a nechají pár drobných. Pokračují až k mřížím hrobky. Dotýkají se jejich celými dlaněmi, procházejí prsty a snaží se přes ně přehodit svazky otřepaných bankovek pro štěstí.

Ven všichni couvají, aby se ke svému patronovi neotočili zády. Na levé straně stojí bokem hrobka chána Mohammeda Ráchima II. Vládl Chive na přelomu 19. a 20. století, ale o houfech lidí, jaké proudí k Pahlavonovi, si může nechat jen zdát. Přes ulici stojí velká medresa Šergozi Chán. Jakož i mnoho dalších staveb i ona je dnes předělána na muzeum.

Celé město připomíná jedno velké, nekonečné muzeum. Vysoké místa odjakživa lidíi přitahovala. Tím nejvyšším místem, kde se dá v Chive vylézt, je 57metrový minaret Islám Hodža. Byla by škoda nejít se podívat na tento nejvyšší minaret celého Uzbekistánu. Společně s medresy patří k nejmladším stavbám, protože nemají ještě ani sto let. Uvnitř minaretu se spirálovitě točí 118 kamenných schodů. Návštěvník je sice trochu zadýchaní, ale za ten pohled to stojí.

Jak na turistu

Venku za hradbami se rozkládá nová část města Dišon Kala. Čím více se člověk vzdálí hliněným hradbám, tím více ho obklopují moderní domy. Ulice plné aut, zahrady, ale i škola, z níž vycházejí studenti ve školních uniformách. Sem tam stojí při cestě provizorní stánek, odkud babka nabízí studené pití, vodu, ovoce nebo zeleninu. Kupuji si u ní láhev vody, a když se mi zdá, že platím více, než bych měl, ptám se proč. „Malčík, ty turista“ odpověděla a pustila se do velkého smíchu.

Tady venku to je úplně jiný svět než v obklopení vysokých minaretů. Při vodním kanále čistí dvojice žen několik koberců. Jedna z nich na nich klečí a druhá chodí nabírat vědra vody. Kanál vede až k Západní bráně starého města. Ta si sama o sobě si zaslouží pozornost.

Mezi dvěma cibulovými věžičkami se vynořuje vrchol minaretu Kalon. Obrovská mapa na stěně ukazuje, kudy kdysi vedla Hedvábná cesta. Turkmenský Merv, uzbecký Samarkand, Buchara, čínský Kašgar či Turfanská oáza. Sny na mapě jsou pospojovány silnou čarou a já si říkám, že si je všechny splním.

Uzbecké dobroty

V malém podniku na náměstí připravují ve velkých Obita hrncích překvapení uzbecké kuchyně. Kuchařka nás vítá, zvedá před námi pokličky, abychom si vybrali, ale ani polévka, ani vařené kosti s masem nás neoslovily. Nebyla by to Chiva, kdyby ani za hradbami neskrývala nějaké ze svých tajemství.

Mezi stromy stojí palác Ifsandiyar, který se podobá letní sídlo emíra z Buchary. Jeho obrovské, prázdné místnosti dávají naplno vyniknout nádherné výzdobě. Stěny jsou ozdobeny vyřezáváním, kamna vykládané barvenými kachličkami a ze stropů visí luxusní lustry. Největší z nich má dokonce rovných 50 kilogramů. Život v něm pulsoval začátkem 20. století, ale je zachován natolik, že to tu vypadá, jako by si jeho obyvatelé jen před několika týdny sbalili kufry.

Čtěte také o archeologické expedici do Uzbekistánu.

Jedním z důvodů je jistě i fakt, že si ho Sověti vybrali jako své významné místo a říká se, že na jeho nádvoří stála první socha Lenina v celé Střední Asii. I nedaleko Severní brány je malá restaurace. Je zasazena do příjemného prostředí, nad jezírkem plným špinavé vody.

Ve vedlejším podniku vrcholí přípravy na svatbu. Cukr do čaje nemají, tak dostáváme misku bonbónů. Často se zde tímto způsobem sladí čaj, když není po ruce žádný jiný cukr. Najedli jsme se šašliku a zeleninového salátu. Šašliky mají v Uzbekistánu úplně všude. Když člověk neví, co si dá, je tu poloviční šance, že se mu na talíři objeví toto tradiční jídlo.

Na malém náměstí nedaleko brány už pomaličku balí ovocný a zeleninový trh. Každé ráno sem přijdou lidé, rozloží své stánky a nabízejí, co vypěstovali. Prach ulice se mísí s chaosem a dělá to z něj pěkný orientální obrázek.

Večerní Chiva

Noc pomaličku začíná padat na město. Dotýká se vrcholků vysokých minaretů, padá na kopule mešit a nakonec vyplňuje místnosti paláců. Rozlévá se ulicemi, až pohltí celou Chivu. Lidské kroky jaksi utichly a všude zavládl klid. Kráčíme městem a nepotkáváme téměř ani živou duši. Jen z čajoven se zvedá známá vůně dřevěného uhlí a grilovaného masa. To jsou ta místa, kam se všichni schovali.

Pokud vypadá Chiva přes den jako z pohádky, přes noc se jeví jako ten nejtřpytivější diamant ukrytý v očích té nejkrásnější princezny. Ze tmy se vynořují čarokrásné stavby a ostatní budovy zůstávají pod tmavou přikrývkou. Stojíme pod minaretem Islám Hodža a zdá se, že se dotýká hvězd. Je osvětlen více než měsíc. Jedna polovina září a druhé z odvrácené strany se dotýkají neviditelné ruky tmy.

Pohled na nedokončený Kalta Minor mi vyrazí dech. Cítím, jak mi buší srdce jen kvůli té kráse, která stojí přede mnou. Sedíme na kamenné zídce a čas běží úplně jinak než dosud. Člověk by dokázal v jeho blízkosti prosedět celou noc, aniž by usnul. Sem tam se uličkou přežene jemný vítr a rozhoupe zelenou korunu stromu ležícího vedle minaretu.

Procházka noční Chivou patří mezi ty nejkrásnější zážitky z celého Uzbekistánu. Stoupáme na hliněnou střechu našeho hotelu a usedáme na zaprášenou zem. Přikrylo nás nebe poseté hvězdami. Ach, Chivo, Chivo, ty získáš každou duši, která do tebe vstoupí.