Chiva: otročí trh

Toto líčení nepopisuje samozřejmě současnost, nicméně právě tak nějak vypadal život v Chivě před stovkami let. Chiva sice neležela na hlavní trase Hedvábné stezky, ovšem vedla přes ní velmi důležitá odbočka z Buchary do Ruska, a navíc byla hlavním střediskem asijského obchodu s otroky.

Utřete se Leninem

U Aralského jezera jsme náhodou potkali mladé manžele ze Švýcarska, kteří projíždějí Asii se svým džípem. Společně jsme kempovali u vraku jedné z muynackých lodí a teď s nimi jedeme do města Urgenč. Motáme se mezi zavlažovacími kanály kolem Nukusu, pak projíždíme okrajem pouště Kyzylkum a nakonec, po překonání pontonového mostu přes Amudarju, vstupujeme do zemědělské krajiny západního Uzbekistánu se sady, plantážemi bavlny a poli rýže.

V Urgenči se loučíme a pokračujeme minibusem ještě skoro hodinu do Chivy. Pohrdli jsme tedy českými trolejbusy, kterým to tam trvá mnohem déle. Předtím jsme si ale ještě na autobusovém nádraží museli odskočit. Čím dál jsme na východ, tím se přepážky mezi jednotlivými záchody snižují – tady do výše prsou. Na utření hajzlbába vytrhává stránky ze zažloutlé knihy. Že by Leninovy spisy? Každý fasoval pouze dva listy, přitom na zemi byla připravena celá knihovna!

Melounová republika

V Chivě se přes bazar blížíme k východní bráně, která je jednou ze čtyř bran zasazených do mohutných hradeb starého města.

Podél hradeb se zde rozkládá veliký melounový trh. Lidé většinou nakupují melouny po dvou – unesou v každém podpaží jeden. Často si ale přijedou rovnou s kárkou nebo autem pro několik kusů, meloun totiž nesmí chybět v žádné uzbecké (resp. středoasijské) rodině. Kdyby melouny zmizely, svět by pro ně už neměl smysl.

Při pohledu na východní bránu na nás dýchá atmosféra dávné Hedvábné stezky, zvlášť když zrovna procházejí místní staříci v tradičních dlouhých pláštích. Právě zde se odehrával vyhlášený otročí trh. Ve stěnách kolem brány jsou dodnes výstupky, k nimž se otroci přivazovali. Cena například silného ruského otroka se prý rovnala čtyřem velbloudům. Většina otroků byli Kurdové, Peršané, Turkmeni a Kazaši.

Krutovláda chánů

Než vstoupíme do města, podívejme se na jeho historii. Podle archeologických nálezů je město staré asi 2500 let. První zmínky o něm pocházejí z 8. st., kdy byla Chiva známá jako pevnost a zastávka na Hedvábné stezce. Už minimálně v 10. st. byl vybudován kanál přivádějící vodu z Amudarji. Síť zavlažovacích kanálů se pak dále zdokonalovala, což umožnilo skrz intenzivnější zemědělství rozvoj města. Přicházeli nejen obchodníci, ale i řemeslníci, stavitelé, učenci, teologové. Město se postupně stalo jedním z náboženských center muslimského světa.

Chiva byla součástí státu Chorezm zabírajícího území delty Amudarji, ale stála vždy ve stínu hlavního města Urgenč (dn. Konye-Urgenč v Turkmenistánu, nikoliv sousední Urgenč v Uzbekistánu). Urgenč ani Chiva se neubránily řádění Mongolů po roce 1221.

Urgenč byl nakonec roku 1388 definitivně zničen Timurem, ovšem po té Chiva opět trpěla nadvládou – tentokrát Samarkandu, Timurova hlavního města. Její příležitost přišla až na sklonku éry Timurovy říše, kdy do chorezmijské oblasti vpadli Uzbekové a vybrali si ji nakonec roku 1592 jako svoje hlavní město.

Vznikl Chivský chanát, který v nekončících válkách stále soupeřil se sousedním Bucharským emirátem a Kokandským chanátem. Chánové Chivy vynikali svojí krutostí. Běžné byly popravy i za kdejaké maličkosti, mučení vězňů a nabodávání zajatců na kůl. Těla nebožáků pak pro výstrahu „zdobila“ obranné hradby.

Obchod ovšem kvetl a ve městě vyrůstala skvělá islámská architektura: nové paláce, mešity, medresy. Období rozkvětu přerušila jednak několikaletá nadvláda Peršanů, jednak velká epidemie moru v roce 1768. Město se však brzy vzpamatovalo, budovaly se další přepychové stavby, obnovil se i obchod s otroky. Chivský chanát v té době fungoval jako jakýsi nárazník mezi rozpínajícím se Ruskem a mocnou Persii.

Pozdější ruské snahy o ovládnutí Chivy nakonec úspěšně završil generál Kaufman roku 1873. Chivský chán se stal carovým vazalem. Přestože z Ruska přicházely nové vymoženosti, chán stále tvrdě bránil modernizaci. Odmítal vše, včetně elektřiny a školství. Definitivní tečku za zkostnatělým chanátem udělal v roce 1920 bolševický generál Frunze, když zde vyhlásil autonomní Lidovou republiku Chorezm, která byla ale hned o čtyři roky později včleněna do Uzbecké SSR.

Jako v pohádce

Historické centrum Chivy (UNESCO), zvané Ičan-Kala, patří mezi vůbec nejzachovalejší stará města na světě. Celé je obehnané mohutnými hradbami, na jejichž zubech si v minulosti vylámalo zuby mnoho nájezdníků. Staré město je velmi kompaktní, jeho dnešní podoba pochází z konce 18. st. Kromě dvou náměstí se návštěvník stále proplétá poměrně úzkými uličkami, možná ale pocit stěsnanosti vyvolávají vysoké zdi mohutných staveb. Světlá cihlová, modrá a tyrkysová barva vládnou městu. Všechno se podařilo mezi lety 1967 až 2000 perfektně zrekonstruovat, takže to působí dojmem, jakoby chán a jeho poddaní město právě opustili.

Památky tvoří asi třetinu rozlohy starého města, zbytek připadá na obytné domy. Mezi hradbami dnes žije asi 2500 obyvatel, nicméně když navečer odejdou turisté a prodavači suvenýrů, je tam téměř mrtvo. Člověk se tam najednou ocitne sám a když se navíc odkudsi slabě line orientální hudba, připadá si jako v nějaké pohádce z Tisíce a jedné noci.

Proti vybarvující se obloze po západu slunce vystoupí siluety minaretů, kopulí, věžiček a také změti televizních antén. V klidu to pozorujeme z terasy hotýlku. Působí to magicky. Jsme v opravdové Střední Asii.

I o vstupné se smlouvá

Ráno vyrážíme na prohlídku. Začínáme od medresy Isloma Hodži, nejnovější z mnoha zdejších medres, postavené v roce 1910.

Islom Hodža byl velmi pokrokový vezír na počátku 20. st. Mimojiné založil civilní školu, nemocnici a přivedl do Chivy telegraf. Kvůli jeho stále vzrůstající popularitě mezi lidem ho však chán nechal zavraždit.

Před medresou se tyčí 45 m vysoký tyrkysový minaret Isloma Hodži. Temné schodiště je dost strmé, ale vyhlídka na Chivu, okolní pole a poušť v dálce stojí za to. Po krátkém dohadování o výši vstupného jsem si koupil vstupenku na minaret jenom já, protože cena nebyla nejnižší. Prodavačka vstupenek se ale nakonec usmála zlatým úsměvem (rozuměj plná pusa zlatých zubů) a pustila Alenu se mnou zadarmo. Scénu „manželka-tu-holt-počká“ jsme pak úspěšně mnohokrát sehráli. Vstupné pro cizince totiž bývá v Uzbekistánu vždy 5x – 10x vyšší než pro místní a tak smlouvání o lepší cenu patří k místnímu koloritu.

Mauzoleum Pahlavona Mohameda, chivského básníka a filosofa ze 14. st., se pyšní nejlepší kachličkovou výzdobou. Ukrývá také ostatky posledních chánů. Ze zamřížovaného prostoru kolem básníkova sarkofágu hlídači navečer shrabali celý pytel bankovek, které tam během dne naházeli poutníci.

Páteční mešita je nejstarší a nejposvátnější ve městě. Její modlitební halu podpírá 218 dřevěných sloupů, některé původní z 10. století. Všechny sloupy jsou překrásně vyřezávané. Dřevo (jilm) si zasloužily jen nejvýznamnější stavby, protože zde v poušti bylo normálně nedostupné.

K západní bráně přiléhá pevnost a zároveň sídlo chána z 12. st. zvaná Kuchna Ark. Obsahuje také mešitu, mincovnu, kasárna a obávané vězení s mučírnou. Hned vedle ní, před medresou Chána Mohameda Amina, v níž se dnes nachází luxusní hotel Chiva, stojí velmi zvláštní minaret Kalta Minor. Nebyl totiž dostavěn, takže vypadá jako velký tyrkysový sud.

Ve starém městě je samozřejmě celá řada dalších medres, mešit, paláců a zákoutí, ale těžko je všechny popisovat. Ty zmíněné nás nejvíc zaujaly. Naopak děti návštěvníků asi nejvíc zaujal starý velbloud jménem Míša, který zde trpělivě pózuje pro fotografování.

České děvušky

K obědu jsme vyzkoušeli uzbecké samsy – taštičky plněné skopovým masem, pečené v hliněné pícce na chleba. Uzbekové se po nich mohou utlouct, při pochůzkách po městě si vždy koupí nějakou na chuť. Vedle melounů to bývá jejich nejobvyklejší svačina.

My je ovšem po pár pokusech dáváme na seznam zakázaných jídel, protože maso má k libovému rozhodně daleko a koření chybí. Obdivujeme však sílu čelistí Uzbeků na rozkousání flax a lásku k bochánkům čistého tuku.

Usměvavý pekař sams si k nám přisedl na lenošku. Je tak potěšen, že jsme z „Čéchie“, že si ani nevšímá, jak pliveme flaksy – sloužil totiž na vojně Kopřivnici. Moc si pochvaluje, české „děvušky“. Dokonce tam prý chodil s nějakou Hankou a rád by nám ukázal její fotky, ale když se v Uzbekistánu později oženit, jeho manželka mu je všechny spálila. Paní nám zrovna dolívá čaj, ještě že nerozumí rusky.

Klimatizace je nutná

Odpoledne panuje nesmírný žár, takže zalézáme do našeho hotýlku, který leží příhodně uvnitř hradeb, a do města se vrátíme zas až na večer. Hotel Islambek je zatím naším nejlepším ubytováním na cestě: krásný pokojík s manželskou postelí, čisté povlečení (to v Íránu nebyla vůbec samozřejmost), křesílka, klimatizace, koupelna s vanou, snídaně v ceně. Vzpomínáme na minulý otřesný Hotel Taškent (viz článek Zkáza Aralského jezera). Chybí pouze špunt do vany, protože muslimové se myjí pouze v tekoucí vodě – ponožka to ale spraví.

Rodina, která hotel provozuje, je nesmírně přátelská. Tatík mluví rusky, chlapeček anglicky, paní sice jen uzbecky, ale zato ráno servíruje velikou snídani s výtečným kefírem!

Cena hotýlku je samozřejmě trochu vyšší (16$), ale na to jsme v turistických centrech Uzbekistánu připraveni. Vláda zde totiž zavedla určité standardy a podpořila vznik těchto hotýlků typu Bed & Breakfast. Sezóna zde probíhá na jaře a podzim, takže během letních veder je naštěstí velký prostor pro smlouvání. Můžete tak i za 12$ získat nádherný pokoj s koupelnou, satelitem a klimatizací. Klimatizace zde není přepychem, ale nutností, protože bez ní si v horkých nocích člověk moc neodpočine.

Pozn.: Jedním z „platidel“, které bylo v Asii velmi žádáno, se stali evropští otroci – zejména Slovanky z pobřeží Jadranu a z Ruska. Od výrazu „Slovan“ je proto v mnoha jazycích odvozeno slovo otrok, např. angl. slave.

Praktické

Hotel Islambek: ul. Toshpulatev 60, tel.: 362-3753023, www.islambekhotel.nm.ru, standardní cena 20$ za double.

Vstupy: dvoudenní vstupenka na Kuchna Ark, Páteční mešitu a všechna muzea 7000 S (na ISIC 3500 S). Něco se platí extra, např. mauzoleum Pahlavona Mohameda (500 S) nebo minaret Isloma Hodži 2000 S (na ISIC 1000 S).

Sdílené taxi do Urgenče odjíždějí od severní brány (1000 S), minibusy zhruba každých 45 min z kraje bazaru před východní bránou (400 S).

(1000 S = 20,5 Kč, červenec 2006)