Chartitativní závod Budapešť – Bamako

Ti zasvěcenější z prostředí fanoušků adrenalinu, rychlých kol a výkonů často za hranicemi lidských možností vědí. Od ledna 2005 startuje v centru Budapešti pravidelný mezinárodní závod, jenž závodníkům a fanouškům nabízí kromě původního duchu Dakarské rallye (minimální požadavky na participaci, volnější atmosféra, přátelské prostředí) i zapojení do sociálního projektu, v jehož rámci je dopravena do nejchudších částí Mauretánie a Mali humanitární pomoc.

Před několika lety jsem já a další dva členové našeho týmu navštívili Maroko, které nás učarovalo svou pohádkovou atmosférou. Od té doby uteklo hodně vody, ale všichni jsme věděli, že se do Afriky ještě vrátíme a že tentokrát překročíme i Velkou poušť. Od léta jsem byl pohlcen touhou po cestě snů z Káhiry do Kapského města, ale moje plány se alespoň pro tenkrát ukázaly být snad až příliš velikášské.

Jednoho podzimního dne jsem se i já dozvěděl o charitativním závodě Budapešť Bamako. Stačilo jen několik telefonátů a náš čtyřčlenný tým získal jasné obrysy. Ten klukovský sen o velké rallye napříč nekonečnou pouští byl na dosah. Nevědomí toho, co náš čeká, jsme se s nadšením pustili do fáze příprav, která mnohé z nás stála nejednu vrásku na čele. V půlce ledna už však stál náš připravený speciál na dvorku a my jsme dokončovali poslední přípravy.

Samotný podnik odstartoval v sobotu 17. 1. z Náměstí Hrdinů v centru Budapešti. Překvapivě uvolněná předzávodní atmosféra nás ihned pohltila a vybízela k vzájemnému družení týmů ze všech koutů Evropy.  Mezi účastnickými vozidly jsou špičkově vybavené offroadové speciály, ale stejně tak i Trabanty, Lady či legendární Unimogy. Náš team nebudí pozornost ani tak svým vozem, jako spíše přípravou snídaně včetně teplého čaje, což neuniká objektivům zvídavých kamer.

Průjezd Evropou byl spíše povinností, jelikož to pravé dobrodružství náš mělo čekat až za Gibraltarem. Maďarskem, Rakouskem, Itálií, Francií a Španělskem jsme projeli téměř nonstop s krátkými zastávkami v Monte Carlu, Barceloně a Malaze.

V pondělí v noci pak náš trajekt dorazil do přístavu Tangier v severním Maroku a my jsme opět po letech vstoupili na horkou africkou půdu. Přístavní město, které bývalo v dobách Interzone domovem ztracených básníků, dobrodruhů i bohémů ze všech koutů Evropy, je dodnes bránou černého kontinentu pro většinu expedic do nitra Sahary.

Průjezd Mauritánií a Mali pak patřil rozhodně k vrcholům celé akce. Každý den jsme se přesvědčovali o tom, že ani ty nejdivočejší představy nedokážou vystihnout realitu, kterou jsme prožívali. Atmosféru i naše emoce nejlépe vystihují zápisy z  deníku:

25.1.2009 – Příjezd do Národního parku Parc National Banc D Arguin: Odpouštíme pneumatiky, připravujeme lopaty a jedem. Teď přichází ten pravý offroad. Jedeme cestou necestou, přes duny, přes kamenitou poušť, přes drny i po pláži. Je to nádhera, bohužel máme problémy s navigací a ztrácíme naději na dosažení dnešního check-pointu. Navíc se objevují další problémy s autem. Do motoru nejde palivo a občas chcípá. Zkoušíme měnit vzduchový filtr, ale nepomáhá to. Naštěstí se nám zatím daří motor vždy opět uvézt do chodu a pokračujeme s ostatními. Již za tmy dorážíme k pláži, ale bohužel příliv nám brání v pokračování dál. Spíme v dunách, jen my a dalších pět aut. Obloha je plná hvězd, jsme unavení a auto nám opět dělá starosti. Snad se nám podaří dorazit aspoň do Nouakchottu a dát to všechno dohromady.

29.1.2009 -Hraniční oblasti mezi Mauretánií a Mali: V každé vesničce se ozývá ze všech stran jednohlasné cadeau, donnez moi un cadeau (dej mi dárek). Dětské tvářičky zalepené od prachu se dívají těmi nejsmutnějšími očky, které jsem naposledy viděl v Indii. Jsou jich stovky, možná tisíce, na každém rohu. Křičí „cadeau“ a já se bráním slzám. Chci pomoci všem a nemůžu. Chci pomoci jednomu, nemůžu. Stará básnička, to už znám. Musím zase zavřít ty oči. Rozdáváme aspoň tužky a pastelky, ale to určitě nestačí a já to vím, vím to moc dobře. Ani si nezkouším něco nalhávat, jen rozdávám tužky.

30.1.2009 – Diema, Mali: V městě Diema v severním Mali se pak setkáváme s neskutečnou důchodkyní Pam Young, která tu vede rozvojové centrum. Tohle je aktivní stáří! Žije skromně a spí pod hvězdami. Je špinavá a ve starých šatech, ale lidi ji tu mají rádi. Je tu užitečná a je asi i šťastná, alespoň tak působí. Má hroznou radost, že jsme přijeli. Je nás tu skoro deset aut a pro ni i pro celé město je to ohromná událost. Děti pro nás dokonce uspořádaly taneční představení. My předáváme Village Ventures Learning centru notebook.

31.1.2009 – Bamako, Mali: Čekali jsme, že příjezd bude plný euforie a nadšení. Dostáváme pár nabídek na odkup vozu, ale všechny nakonec odmítáme. Těšíme se na noc v našem hotýlku, který jsme si předem rezervovali, ale Afrika opět překvapuje svou nevypočitatelností. O rezervaci nikdo neví a my opět hledáme jiný hotel. Naštěstí není daleko a my můžeme složit hlavy. Snad nám to všechno dojde zítra. Teď jsme příliš unavení na to, abychom prožívali radost naplno. Všechno bylo nakonec jinak, než jsme čekali. Vlastně od chvíle, kdy jsme vstoupili na africkou půdu, tak se všechno vymklo naší kontrole. Jakoby tenhle kontinent ovládala tajemná magická síla. Mám pocit, že to začínám cítit. Nejsme schopni čelit proudu osudu, který nás tady strhává svojí cestou. Ztrácíme schopnost plánovat a ani ty nejlepší přípravy nedokážou byť jen odhadnout, co nás čeká v příštích hodinách. Ztrácíme kontrolu nad během událostí a možná je to i osvobozující. Možná právě tomuhle se říká Africký virus!

Po několikadenním odpočinku v hlavním městě Mali jsme vyrazili na neméně dobrodružnou cestu zpět domů. Návštěva Dakaru a Růžového jezera byla poslední tečkou za splněním našeho snu o závodě napříč Afrikou.

Celkem jsme urazili téměř 20000km, z toho 8000 závodních. Navštívili jsme sedm evropských a čtyři africké země. V Mauritánii a Mali jsme předali cennou humanitární pomoc v podobě školních pomůcek, zdravotnického materiálu, oblečení i přenosného počítače. Nám za to všechno byly odměnnou nezapomenutelné úsměvy, jedinečná dobrodružství i cenné zkušenosti.

HedvabnouStezku.cz založili a provozují cestovatelé pro cestovatele. Veškeré příjmy z inzerce věnujeme na neziskové projekty prostřednictvím Expedičního fondu. Hedvábná stezka je pro nás symbolem. Lidé po ní putují už 2500 let, ale taková cesta stále vyžaduje odvahu a vytrvalost. Na Hedvábné stezce i dnes každý prožije „svá vlastní dobrodružství“ a „objeví pro sebe“ nová místa nebo třeba sám sebe. Doba objevů a dobrodružství zdaleka neskončila. Kdo chce, ten je i dnes najde na mnoha místech světa.