Cesty po západním Turecku

Vzhledem k tomu, že do Turecka jsme jeli všichni poprvé, rozhodli jsme se nejdříve poznat západní část – přes Istanbul do Kappadokie, z Kappadokie ke Středozemímu moři (okolí Antalie – Fethyie) a zpět do Istanbulu přes Efes a Pamukkale. V Turecku jsme zjistili, že je to dost klasická cesta, kterou volí mnoho lidí, např. spousta backpackerů ze západní Evropy, kteří stejně jako my jedou podle Lonely Planet alias lounláče. Jeli jsme na tři týdny ve skupině čtyř lidí. Počítali jsme s cca 15 tisíci Kč na osobu plus letenku, což nám zhruba stačilo, aniž bychom nějak šetřili ( např. jsme jedli skoro každý den v restauracích a spali v hotelích).

První den (10. 8. 2009) – přesun do Istanbulu

Rozhodli jsme se po zvážení všech pro a proti cestovat do Turecka letadlem. Přeci jen cesta busem je dost dlouhá a zabere dost času. Letěli jsme se Sky Europe z Bratislavy do Istanbulu. Na letišti v Sahibě (což je trochu low-cost letiště, kde jsou asi 2 obchody s ne low-cost cenami) jsme přistáli díky zpoždění asi ve tři hodiny ráno. Pospali jsme do 5 hod., vyměnili nějaké peníze a nasedli do busu, který nás odvezl do přístavu (poté, co jsme odmítli všechny taxikáře i soukromé express busy). V přístavu jsme probloumali další hoďku,  zkusili poprvé turecký čaj a nasedli na přívoz. Cesta parádní, východ slunce, akorát jsme místo v centru – Sultanahmetu, vystoupili v Kacakoy (nepochopili jsme instrukce prodavače čaje) a následoval asi hodinový pochod do centra. Při něm jsem myslela, že asi v půlce definitivně chcípnu, probdělá noc mi ubrala dost energie.

Cestou jsme ale zahlédli turecké „sportovce“, kteří se koupali v sedm ráno ve špinavém moři v centru, respektivě se nechali unášet asi 30 metrů proudem, vylezli z vody, ušli po souši vzdálenost zpět a znovu opakovali celou proceduru. Seznámili jsme se i s obydlími místních bezdomovců v hradbách sultánského paláce i v křovinách kol něj. Někteří dokonce chovali i husy! Poprvé jsme míjeli neuvěřitelné množství toulavých koček. Ty považuju mimo Ataturka (který je vyobrazen na všech možných i nemožných místech) a turecké vlajky za jednu z hlavních charakteristik země. Do Sultanahmetu jsme došli značně znavení. Následovalo obíhání hostelů a penzionů, které jsou soustředěny asi ve dvou přilehlých uličkách ve čtvrti pod Ayou Sofiou a Modrou mešitou. Ceny mají vesměs stejné (20 eur za osobu ve dvoulůžáku). Zakotvili jsme v jednom z nich. Počkali do doby check-inu a šli spát. Večer jsme lehce prošli centrum, dali si první kebab, který byl báječný (jedno z nejlepších jídel v Turecku vůbec) a pro změnu šli zase spát. Jinak Sultanahmet byl v tuto roční dobu zasypán haldy backpackerů, pod kterými se jakékoliv turecké specifiky zcela ztrácely.

Druhý den (11. 8.) –  Velký bazar, bazar s kořením a sultánský palác

Druhý den, jelikož jsme nevstali úplně nejdřív, jsme se rozhodli nejdříve projít velký bazar a až poté se vydat do sultánského paláce, který mezitím uzurpovaly davy turistů, což nás dost odrazovalo. Velký bazar nebyl špatný, i když lounláč zrazoval, že je příšerně turistický. Pořád tam ceny byly levnější než v dalších destinacích a relativně šlo smlouvat. Za bazarem už se nacházely čistě turecké obchody. Došli jsme až na trh s kořením (poměrně malý, čekala jsem větší rozlohu), shlédli modlitbu v jedné z měšit (překvapilo mě, že i při modlitbě tam nechávají turisty očumovat) a vrátili se k sultánskému paláci. Vstup byl standartních, jak jsme později zjistili, 20 lir. Do Harému se platí vstup extra. Prohlídka pěkná, akorát jsme postrádali trochu ilustrační popisky. Doporučuju mít podrobnější průvodce než Lonely. Zkušenost s audio průvodcem po paláci nemám, ale v Efesu mě dost zklamal.

Třetí den (12. 8.) – Aya Sofia, Modrá mešita, klasická čtvrť Kumkapi, noční přesun do Kappadokie

Konečně se nám ráno povedlo vstát o trochu dřív a tak jsme na půl desátou zamířili přímo do Ayi Sofii. Naštěstí se tam zatím pohybovalo jen pár větších turistických skupin. Vstup byl opět standartních 20 lir. Je pravda, že jsem čekala, že za tuto sumu uvidíme něco víc než samotný vnitřek chrámu, ale ne. Aya Sofia se stále opravuje, tudíž vás vevnitř kromě  maleb na zdi a dalších skvostů čeká ještě lešení. I tak si myslím, že prohlídka stála za to, i když Boud o tom tak přesvědčený nebyl. Ale rozloha mešity je prostě ohromující a i vnitřek je oproti jiným mešitám netypický.

Po shlédnutí mešity jsme šli vyzvednout druhé dva spáče, mně se mezitím podařilo ztratit šátek, což mě trochu rozladilo, a společně jsme zanechali batohy v hotelu a zamířili si koupit lístky na noční bus do Kappadokie. Přímo v hotelu jsme byli posláni do společnosti Nevsehír, která sídilila asi o dva domy dál. Tam nám kromě jízdenky na noční bus nabídli i odvoz na nádraží (jak jsme se domnívali). Celková cena byla 50 lir. Zakoupili jsme lístky a už všichni společně zamířili do Modré mešity, která je hned naproti Aye Sofie a narozdíl od ní je vstup zadarmo.

Modrá mešita byla podobná té ze včerejška a narozdíl od Ayi Sofii vypadalo, že se stále používá k náboženským účelům. Po mešitě jsme prošli přes turistickou část do čtvrti Kumkapi, která měla být klasickou tureckou čtvrtí. Což ve své podstatě asi byla. Některé domy se tam zdály dost chudé (hodně rozpadlé) a všude na ulicích vysedávalo hodně Turků, kteří nás pozorovali. Nebylo to úplně příjemné, protože jsme si nebyli jistí, zda se pohybujeme v úplně pohodovém místě. Ale přežili jsme ve zdraví, mě se podařilo koupit si v jednom obchodě nový šátek (cca 4 eura), poobědvali jsme v jedné z místních restaurací a pak jsme se na žádost Ester vrátili do jednoho obchodu u Grand Bazaar pro šaty. Cestou zpět jsme se rozhodli ještě vyhledat známý Hypodrom. Dodnes jsem přesně nepochopila, co to je. Bylo to označení jakéhosi placu za Modrou mešitou, kde byly tři monolity a jeden pomník. Kromě monolitů tam nic k vidění nebylo.  Trochu nás to zmátlo a podle dalších bloumajících turistů jsme asi nebyli jediní.

Poté už následovalo jen poslední pivo v našem hotelu, vyzvednutí báglů a hurá na spojovací bus. V minibuse se nalézali jen západní turisti. Nasedli jsme, rozjeli, popojeli pět minut, bus zastavil, ač se zdálo, že už neproklouzne ani myš, bágly jsme měli v uličce, přibral další dva zoufalce i s věcma, popojel, zastavil, přibral další tři, až nakonec se na stojáka vešel do minibusu neuvěřitelný počet. Celá cesta trvala asi půlhoďky, kdy jsme objížděli naši a ještě jednu přilehlou ulici, poté bus zastavil u Modré mešity a zkoprnělé osazenstvo vyhodil. Koukali jsme jako puk, jelikož Modrá mešita byla od našeho hotelu asi pět minut pěšky. A za toto strastiplné svezení si naúčtovali od každého 5-10 lir (přesnou cenu jsme neodhalili). Lehce jsme si s ostatními turisty zanadávali a nalodili se už do přistaveného velkého busu. Směr Kappadokya.  

Čtvrtý den (13.8.) – Kappadokya (Goreme, Open Air museum, Červené a Růžové údolí)

Ráno v 7 nás bus vyklopil na nádraží v Goreme. Cesta byla celkem příjemná až na příšerné silnice, po kterých bus poskakoval jak zdivočelý býk. Vydali jsme se do místních Info zjistit, kde se v Goreme nachází kempy. Obešli jsme dva z nich, jeden je soukromníka, druhý je zapadlý s bazénem za Goreme. Celkem nic moc, nakonec stejně volíme pension. Pension Ufuk je dost příjemné místo, které vedou tři bráchové. Rozhodně jedno z nejpříjemnějších v Turecku. Cena je 40 lir pro dva. Pokoje jsou v orientálním stylu, snídaně s ovocem na zahradě. Po krátkém odpočinku zamíříme chytře na poledne do Open Air Musea. Celkem to stojí za to, když člověk prvně vidí skalní obydlí. Když je vidí pátý den, už z nich tak u vytržení není. V museu jsou převážně církevní stavby. Vstup tradičních 15 lir. Je celkem dost horko kupodivu, ale to nás neodradí, abychom se nevydali ještě do Růžového údolí. Řídíme se podle nějakých značek, které, jak zjistíme bohužel až po čase, kreslil nějaký vtipálek. Jsou to ty červené na kameni. Vedou od čerta k ďáblu a po hodině bloudění jsme lehce u konce sil. Slunce dál pálí, vody máme ve flašce po dně a cesta vpřed nikde. Zahájíme raději ústup. Značně zmoženi vylezeme u dalšího kempu, kde také objevíme krásně značenou cestu. Na objevování údolí ale už nemáme, zamíříme raději do místního obchodu, kde doplňujeme ztracené tekutiny. Poté míříme zpět do penzionu. Večer večeře v jedné z místních restaurací, jak zjistíme po čase, v kraji milují rajčatové protlaky a většina jídel připomíná různé variace leča. Potom už jen pivo, karty a spát.

Jinak Goreme je sice vesnička, ale dnes už dost poznamenaná turistickým ruchem. Moc tureckého zvlášť v létě tam nenajdete. Za to je tam dost západních bagpackerů, restaurací a obchodů. I tak je z okolí jedna z nejhezčích.

Kappadokya je oblast plná skal, zvláštních kamenných útvarů a skalních měst. V létě byla také dost vyprahlá a bylo tam dost horko. Rozhodně ne ideální na procházení údolí, kterých je v okolí plno a věřím, že na jaře mohou být kouzelná. Takto jsme jen lapali zvířený prach a obávali se úžehu. Ale rozhodně stojí za to tuto oblast navštívit. Tak zvláštní přírodní skály jsem nikde jinde neviděla.

Pátý den (14.8.) – Mopedem po Kappadokyi

Ráno, nebo spíš kol poledního, když se nám podařilo dostat se z pensionu, jsme se rozhodli zkusit místní půjčovny skútrů. Doslechli jsme se, že je to hodně dobrý způsob jak poznat okolí Goreme. Nakonec jsme vybrali jednu, kde nám nabídli jeden moped  za 45 lir na 8 hodin pro dva. S řidičákem si starosti příliš nedělali, i když jsme ho neměli ani jeden z nás. Řekli, že dobrý, že turisty policie stejně nekontroluje.  Byli jsme trochu skeptičtí, ale bylo vidět, že problémy to dělá akorát nám. Dali nám i hodně vágní mapu okolí s nejdůležitějšími památkami. Poté se znovu projevil turecký přístup k věci, kdy nám místo normálních helem na motorky velkoryse nabídli cyklistické. Když jsme se dožadovali něčeho lepšího, byli jsme odmávnuti jak otravná moucha. Smířili jsme se tedy s osudem a ze zoufalé nabídky polorozpadlých helem jsme zvolili ty nejvíce zachovalé a směle vyrazili na cesty. Nutno podotknout, že nikdo z pánů předtím moped neřídil, ale zvládli to stejně jako jedna dáma bravurně.

Cestovat mopedem po Kappadokyi v létě vřele doporučuji. Za prvé vám není takové horko, jako když chodíte pěšky, za druhé toho vidíte mnohem víc a za třetí je to prostě zážitek. I když jsme potkávali i nezdolné Korejky na kolech.

Na mopedu jsme stihli projet několi dalších skalnatých měst, i když Open Air Museu v Zelve už jsme se vyhnuli. Přece jen platit 15 lir za další skalnatá obydlí se nám už nechtělo. Trochu nás vyděsil Urgup, který s fontánou a promenádou ve středu města vypadal hodně turisticky. Pamatovali jsme si, že nám byl notně doporučován ještě v Istanbulu a byli jsme rádi, že jsme tam nezakotvili, i když vyhlídka nad městem byla pěkná. Dali jsme tam i oběd, který pro změnu připomínal lečo. Dál jsme se podívali ještě z druhé strany na Růžové údolí a stihli západ slunce na hradě v Uchisaru. Je to všude doporučováno, je to dost profláklé, ale bylo to prostě pěkné. Do Goreme už jsme se vraceli za tmy, což tak ideální nebylo, jelikož světla mopedu osvětlovala maximálně přední kolo, ale rozhodně ne vozovku a provoz na silnicích byl značný. Naštěstí jsme zdrávi dojeli, v pořádku vrátili mopedy, doplatili 8 lir za projetý benzín a šli si zakoupit kebab. Poté už jen následovalo ochutnávání místních vína a dovezené becherovky, které se protáhlo do pozdních nočních hodin.

Šestý den (15.8.) – Podzemní město Kaymakli

Ráno jsme vstávali s lehčím zpožděním vzhledem k předešlé bujaré pitce. Podle plánu jsme měli vyrazit do Růžového údolí (pro změnu, na třetí pokus už jsme doufali, že to dáme), navštívit podzemní město v Kaymakli a přemístit se k údolí v Ihlaře. Ale vzhledem k pozdnímu startu a doporučení majitele penzionu jsme se rozhodli zůstat v Goreme ještě jeden den. Protože jsme se nemohli shodnout, zda je lepší jeskynní město nebo údolí, dohodli jsme se na rozdělení. Jedna část zamířila do Kaymakli, druhá do Růžového údolí.  Pro jistotu jsme si předtím ale ještě dali pár hodin odpočinku.

Do Kaymakli jsme vyrazili zhruba v půl třetí.  Už jsme se necítili úplně dobře, ale přičítali jsme to předchozí noci. Nejdříve jsme dojeli do Nevsehiru a odtud dalším shuttle busem do Kaymakli. Cesta celkově zabrala asi hodku a stála 8-10 lir pro dva tam a zpět, což bylo fajn. V buse do Kaymakli už jsme byli jediní turisté,  tudíž jsme přitahovali značnou pozornost i přes mé halení se do šátku. Evidentně moc cizinců do Kaymakli veřejnými busy nejezdí.

V Kaymakli nás bus vyklopil na rohu jedné křižovatky, jak rozeznávají Turci zastávky, je mi dodnes velku záhadou. Kaymakli byla malá ospalá tradiční ves, kde kromě podzemního města nebylo lautr nic. Dlouho jsme se tedy nezdržovali a zamířili přímo tam. Zaplatili jsme každý tradičních 20 lir, i když Vojta se dožadoval slevy vzhledem k tomu, že jsme v předchozích dnech navštívili i jiné skalní památky. Bylo nám ale řečeno, že tato sleva (respektivě jednorázový vstup a pak všude zdarma, o které hrdě informovali u pokladny) je jen pro Turky. Kde jsou časy dvojích cen v Česku…

Musím říct, že ač jsem se trochu obávala, co nás čeká, Kaymakli nás příjemně překvapilo. Už jen samotný fakt, že vás nechají bloudit v podzemním labyrintu bez doprovodu, je rozhodně příznivější než organizované prohlídky. Samotné město má několik podzemních pater, přístupné jsou asi jen čtyři, někde se leze po čtyřech a je to dost impozantní. Jak to dokázali zbudovat  a jak v tom dokázali žít, je fascinující. Samotné město nám zabralo asi hoďku a půl a pak jsme se vydali čekat na protější roh na bus, který nás měl svézt zpátky. Kdy jede, nebylo podle čekajícího Turka, mávajícího na každé větší auto, evidentně jasné nikomu. Jel zhruba za půl hodky a zdárně nás hodil do Nevsehiru. Tam už jsme začali pociťovat stupňující se únavu a podivné stavy, rozhodli jsme se proto raději pochod údolím vynechat a zamířit rovnou do pensionu. Tam jsme nakonec prospali zbývající čas, netuše, co se to s námi přesně děje. Ale nechuť k jídlu i přes vynechání večeře nám dávala tušit, že úplně normální to asi nebude.

Sedmý den (16.8.) – stále v Goreme

Dnes jsme se původně měli přesunout do Ihlary, dokonce jsme akčně vstali, sbalili se, ale při snídani mi došlo, že úporná bolest v krku a umrtvující únava se s cestou neslučuje a že bohužel osobně žádný přesun nedám. Šla jsem spát a úspěšně jsem prospala celé dopoledne. Ostatní se shodli na tom, že zůstanou na místě, případně vyrazí do údolí, i když byla i možnost, že se můžeme rozdělit a sejít se o pár dní později. Kol jedné odpoledne jsem poprosila Vojtu o koupi něčeho podobného Stopanginu v místní lékarně. Tam se ale zhrozili a řekli, že bych si spíš měla zavolat lékaře, jelikož v tomto horku to může být cokoliv. To rozhodilo i nás, domnívali jsme se, že se jedná o chřipku jen s poněkud netypickou bolestí v krku. Pro jistotu jsme si tedy nechali zavolat lékaře. Ten po naprosto klasické prohlídce zkonstatoval, že se jedná o chřipku s drobným zánětem v krku, dal mi antibiotika a vyfasoval za to 100 Eur.  Ať žije turecká lékařská péče. Lehce rozladěná z vyhozených 100 Eur, na druhou stranu uklidněná, že o nic vážného snad nejde, i když z vyšetření by stejně lékař poznal houby, jsem prospala zbytek dne. Ostatní lemry se nedokopaly ani do blízkého údolí a celý den hrály karty. Večer jsme si dali jídlo rovnou v pensionu, bylo vynikající, i když můj žaludek jakékoliv větší množství stravy odmítal.

Osmý den (17. 8.) – přesun do Ihlary

Konečně jsem se zmátořila natolik, že jsme se mohli přesunout do Ihlary. Cesta to byla z mého pohledu úmorná, klimatizace k léčbě mého krku. V Aksaray se na nás nalepil otravný chlápek, který mluvil polsky a neustále nám vnucoval ubytování v Selime. Tvrdošíjně jsme trvali na Ihlaře. Později jsem na to často vzpomínala. Otázkou bylo, zda jít do kempu, či zůstat v Ihlaře v pensionu. Ostatním se představa kempu v Belissirmě vzdáleného 2 km pěšky zdála lákavá, mě už méně, jelikož jsem byla ráda, že vůbec přesednu z jednoho busu do druhého. Nakonec tedy s ohledem na můj zdravotní stav, ač jsem měla pocit, že mě začínají podezírat ze sabotáže a hypochondrie, jsme se rozhodli pro penzion.

Nasedli jsme do busu, který pamatoval ještě doby mládí mé babičky, z kopců se odvážně řítil tak šedesátkou, což na klikaté serpentiny a můj žaludek bylo zabijácké, do kopců jel zhruba tak patnáct. Smrtící jízda mě téměř vyléčila z chřipky, celou dobu jsem se jen křečovitě držela sedadla a doufala, že už tam budeme, případně že smrt bude rychlá a bezbolestná.  Selime jsme prosvištěli, i tak jsem si stihla všimnout zelených stromků (jak příjemné po vyprahlých skalách v Goreme, které jsem nemohla už ani vidět), několika restaurací, pensionů a obchůdků. Prosvištěli jsme i Belissermou a vřítili se do Ihlary. Ihlara byla roztáhlá ves podél silnice, naprosto turecká, kde nebylo krom jednoho pensionu a pár místních obchodů vůbec vůbec nic. V čajovnách seděli místní chlapi, ženy posedávaly na chodnících, po silnici se loudaly krávy. Zdálo se nám to romantické. To jsme ale ještě netušili, že tuto romantiku si společně vychutnáme do dna.

Chytře jsme se nechali dovést až nakonec vsi na malé náměstíčko. Cestou k němu musel bus zdolat asi 90-stupňové klesání. Tam jsme vystoupili, rozhlédli se a po důkladném prostudování lounláče jsme zjistili, že jediný penzion se nachází na druhém konci vsi. Naštěstí se k nám připojil prodavač z obchodu, který nám ochotně prozradil, že majitelé pro nás rádi přijedou i na náměstí. Chacha, dnes už chápu, že se jim to bohatě vyplatilo.  

Za chvíli dosvištěl malý minibus, naložil nás i s báglama, tentokrát překonal 90-stupňové stoupání a vyklopil nás před malým penzionem. Pokojíky měly vchod přímo z malé cesty, před nimi terásky. Samy byly světlé a velké. Cena 20 Eur za double. Široko daleko nikde nic, jen venkov. Byla to krása. Jen Vojta mumlal cosi o zapadákově, že by předtucha. Pro doplnění pension se jmenoval Akar, ale jiný tam stejně nebyl.

Dali jsme si polévku v jediné restauraci ve vsi, která patřila k hotelu. Lehce si odpočali a pak se zbytek skupiny vydal na menší obhlídku okolí, já jsem se pro změnu sklátila do postele. Naštěstí začala chřipka ustupovat, takže večer jsme rádi zašli na večeři opět do stejné restaurace. Já jsme zvolila pstruha, Vojta s Martinem na půl kofty a Ester čaktavu. Jídlo bylo celkem fajn, příjemně jsme povečeřeli a ještě na terase dali karty. Na zítřek jsme měli naplánováno přechod Ihlara údolím a přesun do pohoří Ala Dag.

Nejširší nabídku průvodců a map Turecka (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Devátý den (18.8.) – Lepší neplánovat, stále v Ihlaře

Devátý den jsme bohužel strávili bez hnutí v penzionu. Ve včerejší masí směsce zvané čaktava zřejmě bylo otrávené maso, které Ester s Martinem zcela katapultovalo. Vojta, aby nezůstal pozadu, podlehl náporu chřipky a mě můj lepšící se zdravotní stav byl houby platný, jelikož v té zatracené vsi nebylo vůbec co dělat a do údolí se mi samotné nechtělo.

Desátý den (19.8.) – Ihlara navždy

Desátý den byl žel velmi podobnému tmu předchozímu, až na to že jsem z trvalého pobytu na pokoji a terase téměř cvokala. Všem už bylo trochu líp, ale rozhodně vůbec na žádný výlet či přesun. Prokletím bylo, že široko daleko nebyla žádná další restaurace a tu hotelovou jsem rozhodně znovu riskovat nechtěla, tudíž jsem nedobrovolně hladověla s nima.

Jedenáctý den (20. 8.) – Přežili jsme, přesun k moři

Hurá, konečně jsme byli schopni přesunu a s velkou úlevou se nám podařilo vykopat z toho prokletého místa. Pravda bez jediného zahlédnutí údolí. Poté, co jsme přežili další strašnou cestu z Ihlary do Aksaraye, kde půlka místních dětí v buse zvracela a poté byla vyložena u nemocnice (kdo ví, co jsme ještě cestou chytli, děcka vypadala fakt bídně), jsme si na nádraží koupili lístky do Antalye. Bohužel padly všechny naše plány s trekem v pohoří Ala Dag a jediné, co jsme chtěli a čeho jsme byli schopni, byl rekonvalescenční pobyt u moře.

Cesta do Antalye byla pro změnu plná ostrých serpentin při přejezdu nekonečných hor. Tentokrát jsme zvolili společnost Metro za 35 lir. Cesta měla podle plánu trvat 7 hodin, ale nakonec to vyšlo asi na 8 hodin.

Do Antalye jsme dorazili v půl osmé večer, kde nás téměř porazilo nečekané vedro. S teplotou ve vnitrozemí se to vůbec nedalo srovnat. Podařilo se nám ještě vyměnit  eura a už jsme byli jedním z místních chlápků nahnáni do jednoho z busů směr Phasselis. V lounláči jsme si přečetli, že se tam nachází klidný kemp přímo na pláži. Bohužel jsme si už nepřečetli, že ne přímo v Phasselisu, ale o pár kilometrů dál. Autobusák nás s klidným srdcem vysadil uprostřed dálnice, mávnul rukou někam do černočerné tmy a odjel.

Nejistě jsme sebrali naše batohy a vydali se naznačeným směrem, poté co se nám bez pohromy podařilo překonat čtyřproudou dálnici. Už při vstupu do lesa jsme začínali mít neblahé tušení, že nejsme na tom správném místě, nikde žádný ukazatel na kemp, žádné světlo, ale statečně jsme vyrazili vpřed. Po zdolání asi 4 km jsme došli k ceduli zřícenina. Ano, byly jsme u rozpadlého hradu Phasselis, bohužel hledaný kemp se nacházel na druhé straně zátoky, kam se evidentně odsud dostat nedalo. Nálada v mužstvu začala prudce klesat. Nezbylo nám ale než se vydat zpět. Při znovupřekonání čtyřproudé dálnice jsme se opět ocitli na zastávce, kde nás asi před hodinou vyhodil bus. Ve vzduchu poletovaly různé návrhy, vydat se podél dálnice a dojít až k odbočce na kemp, při čemž jsme se mohli jen modlit, že nebudeme sraženi řítícím se tirákem do příkopu, či čekat na zastávce na možný bus a doufat, že kol 11 večer ještě něco pojede, případně zkusit stopa, který nás jistojistě v té pekelné tmě zahlédně včas a bystře přibrzdí. Vzhledem k tomu, že já i Ester jsme byly striktně proti pochodu, rozhodli jsme se mávat na vše jedoucí. K našemu údivu a přes skeptické poznámky našich statečných mužů nám ani ne po deseti minutách zastavil rozvrzaný vůz s mladým Turkem, kterého neodradily ani naše objemné krosny, ba je chtěl všechny narvat do kufru a nechat dveře otevřené, to jsme mu naštěstí rozmluvili, všechny nás naložil a ještě ochotně dovezl až do kempu. Jak se ukázalo, byl to zřejmě zázrak boží, protože cesta do kempu byla ještě pekelně daleká a kdoví, kdybychom tam dorazili. Což mi připomíná, že v Turecku se nám podobných zázraků stalo víc, v okamžiku, kdy jsme byli úplně na dně a ztratili veškerou naději, se většinou objevil nějaký úžasný Turek, který nám nezištně pomohl.

Za cestu jsme mu nakonec dali 10 lir, což se nám ve srovnání s tou pomocí zdálo jako naprostý pakatel. V kempu na nás sice koukali jak na zjevení, zřejmě jim tam moc hostů o půlnoci s bágly nechodí, ale ukázali nám, kde postavit stan a dali nám i najíst. Nakonec to bylo velmi velmi příjemné.

Dvanáctý den (21.8.) – Sundance Hipísacký kemp

Druhý den ráno jsme se probudili do zvuků kohoutího kokrhání a vůně borovic. Už večer jsem byla fascinována množstvím hvězd, spali jsme pod širákem, ráno jsme se budili zas s pohledem na úplně modrou oblohu. Ti lepší z nás stihli i východ slunce na pláži.

Jak jsme zjistili při snídani, nebyli jsme v obyčejném kempu, i když to jsme už tušili přes značnou únavu večer, ale v kempu, který se jevil jak z šedesátých let dvacátého století. Strava byla bio, kol nás poletovaly dlouhovlasé děvy v rozevlátých oděvech, doprovázeny starými šedovlasými dámami, vzpomínajícími na své květinové mládí, pod širým nebem byly promyšleně rozmístěny pohovky a houpací sítě a celkově tu vládla značně uvolněná nálada. Musím říct, že to prostě stálo za to. Složení bylo pestré, ale překvapivě tam bylo i dost Turků. Jak nám později jeden vysvětlil, jezdili tam ti, kteří nesnášeli přeplněné pláže kol Antalye. Podle našeho úsudku patřili ale tito Turci k minimálně střední třídě. Kemp byl totiž přes svou úchvatnost celkem drahý. Za dvě osoby se stanem chtěli 40 lir. Večerní bufet stál okolo 15 eur pro jednoho. Jelikož jsme se od začátku přeptávali na ceny a celkově vypadali dost sockovitě, počítali nám za jídlo míň, ale jakým systémem jsem nepochopila. Naopak jsme si jako jediní kupovali vodu, což vyvolávalo poťouchlé úsměvy personálu, ač jsme se přeptávali, zda se dá voda s kohoutků pít. Až doma v Česku jsme zjistili na jejich webovkách, že tam samozřejmě pitná voda byla, ale úspěšně to před námi tajili. Takže jsme radostně solili 2 liry za každou flašku.

Po báječné snídani, tolik různých marmelád a výborných kozích sýrů už jsem nikdy potom neměla, jsme se vydali na pláž. Byla kamenitá v zálivu a téměř bez lidí. Pravda, voda byla dost teplá a zřejmě i špinavá od lodí, co kotvily naproti, ale i tak to bylo úžasné. Na pláži byly i různé lavičky a houpačky, bohužel už obsazené hipísáckými slečnami. Po celodenním válení se a hraní begemonu jsme si večer dali výbornou večeři, ač naše souputníky stále trápili následky Ihlary, tak si to tak nevychutnávali, zahráli karty a šli spát.

Třináctý den (22.8.) – Opuštění ráje

Při snídani jsme začali zvažovat co dál. Kemp byl příjemný, na druhou stranu s Tureckem moc společného neměl, bylo to tam celkem drahé, čas se krátil a vidět jsme chtěli přece jen víc. Navíc Ester díky žaludku a Vojta kvůli následkům chřipky nebyli úplně odvázaní ze spaní pod stanem. Jediný Martin by rád zůstal, ale nakonec byl přehlasován a rozhodli jsme se vyrazit dál.

Nejdřív jsme se ale ještě vykoupali, abychom se chytře v poledne vydali na zhruba 4km pochod směr bus na přímém slunci. Po půl hodině jsem opět myslela, že smrt není daleko, když vedle nás zastavilo auto a v něm Turek, který nám nabízel odvoz.  Byl přímo z kempu a už nás viděl štrádovat si to, když jel do města a teď se vracel a stále nás překvapivě viděl pochodovat, i když už značně zničené. Rozhodl se proto, že nás vezme, bez problémů se otočil a vydal se s námi hledat nejbližší zastávku. Prostě zázrak.

Na zastávce jsme poseděli asi půl hoďky, až nám zastavil bus, který jel až přímo do Fethiye, kam jsme měli namířeno. Bohužel jsme netušili, že překonání klikatého pobřeží trvá pět hodin. Bohužel trvalo. Cesta stála opět 35 lir. Do Fethiye jsme dorazili pro změnu v sedm večer a chytli bus do  Goceku. Podle Lounláče zapadlého místa ideálního pro klidnou dovolenou. Zapomněli jaksi dopsat, že jen pro yachtaře, kteří jsou ochotní za den rozfofrovat pár stovek tisíc a kteří nenávidí pláže. Protože jediná pláž v Goceku byla placená, a to 35 lir za osobu na den! Příliš lehkomyslně jsme opustili hipísácký kemp.

Nálada v mužstvu byla opět na bodě mrazu poté, co nás bus vyhodil při kraji silnice u Goceku a vydali jsme se hledat ubytování. Město vřelo, restaurace za restaurací, klidný kout aby člověk pohledal. Nakonec jsme zakotvili v jednom hotelu za 60 lir za double pokoj. Nebyla to zcela moje představa, ale nebylo moc úniku. Levná dovolená se od té chvíle začala definitivně rozplývat a stali jsme se buržousty.

Ještě před spaním jsme zašli do pekelně drahé restaurace, kde si za couvert počítali 30 lir (což jsme zjistili až při placení) a je fakt, že jsme se výborně najedli, grilované kalamáry, pečené jehněčí koleno. Pravda, bylo trochu pozdě a byli jsme trochu přecpaní.

Čtrnáctý den (23.8.) – Gocek

Musím říct, že Gocek nebyl ideální. Nejdříve jsme se po snídani, která nebyla nic moc, povalovali asi do tří hodin na pokoji a pak jsme se rozhodli vyhledat místní pláž. Jak jsem se už zmiňovala, sice jsme ji našli, ale za nehorázný vstup. Ve značně pokleslé náladě Boud přišel na geniální myšlenku, že se necháme na nějakou veřejnou pláž dovést taxíkem. Za jiných okolností by něco takového bylo naprosto zcestné, ale v této chvíli to bylo spásné řešení. Vyhledali jsme taxikáře, ze kterého se vyklubal sympatický učitel přivydělávající si o prázdninách a za 30 lir nás všechny hodil tam a zpět.    

Pláž jako jediná v Goceku byla opravdu báječná. Opuštěná mezi skalami s příjemným mořem. Po dvou hodinách koupání a hraní beach volejbalu jsme se zase luxusně nechali odvézt zpět do hotelu. Večer jsme tentokrát zakončili jen kebabem v housce (doner kebab).

Patnáctý den (24.8.) – stále Gocek

V Goceku jsme nakonec zůstali i další den. Původně jsme sice plánovali přesun, ale jelikož jsme chtěli vidět ještě Efes, Pamukkale a Burzu, jednalo se o poslední klidný den v Turecku vůbec a nechtěli jsme si ho kazit nočním cestováním. Pokračovali jsme ve svém buržoustském životě, opět se nechali odvézt na pláž a aby toho nebylo málo, na druhý den jsme si odvoz do Efesu, respektive do Selcuku, objednali v soukromém mercedesu. No bylo to trochu moc.

Šestnáctý den (25.8.) – přesun, Efes a Selcuk

Ráno jsme se nechali odvézt mercedesem do Selcuku. Každého z nás to stálo 40 lir, což myslím, že nebyla špatná cena, autobus měl údajně stát 35. Bohužel nám řidič se souhlasem našich kamarádů dohodil fakt špatný hotel přímo v Selcuku za 50 lir za double. Hotel se jmenoval Dreams hotel, ale do snového místa měl daleko. Rozhodně nedoporučuju, nemluvě o tom, že Selcuk je přecpaný penziony, takže s ubytováním není problém. Po obědě v jedné z restaurací jsme se vydali do Efesu. Odvoz jsme měli v ceně pokoje.  

Efes nebyl špatný, i když oprava jejich památek zalitím do betonu je poněkud zarážející. Vstup byl opět 20 lir na osobu. Zapůjčili jsme si i audioprůvodce, ale za moc nestál. Celkově nám prohlídka trvala asi dvě hoďky, nevím, proč v lounláči píší, že nadšenci potřebují celý den, méně nadšení minimálně půlden, úplně mi není jasné, co bych tam dělala.

Sedmnáctý den (26.8.) – Pamukkale

Ráno jsme vyrazili rovnou do Pamukkale. Cesta trvala asi tři hodiny. V Denizli, kde jsme přesedali, nás zastavil jeden Turek a ptal se nás, odkud jsme. Když jsme řekli, že z Čech, uvedl, že má českou přítelkyni, která je teď přímo v Pamukkale v hotelu Artemis, který spoluvlastní. Moc jsme tomu nevěřili, ale když nám nabídl, že si tam můžeme nechat věci a vykoupat se v bazénu, slíbili jsme, že tam zajdeme.

Hotel Artemis byl asi nejhezčí hotel, co jsme v Turecku viděli. Bazén uprostřed, pokoje s terasou. A skutečně tam byla česká přítelkyně. Strávili jsme povídáním s ní asi tři hodiny. Mimo jiné nám také řekla, že pokoje po sezoně se pronajímají za 20 lir pro dvě osoby, což bylo neuvěřitelně levné. Částečně i díky tomu se objevil návrh, že bychom nemuseli dnes večer dát noční přesun do Burzy, jak jsme měli v plánu, ale zdržet se jednu noc a jet až zítra přes den. A bohužel se nakonec tento plán realizoval, což mě dodnes trochu mrzí, jelikož jsem Burzu chtěla vidět a plavání v bazénu mě zas tolik nelákalo.

Je pravda, že Pamukkale je moc příjemné místo, poměrně tradiční klidná vesnice, kde si dokážu představit strávit 2 až 3 dny.  Bohužel jsme ten čas neměli. Já s Vojtou jsme se vydali na tradiční vápencové skály a Hierapolis. Ostatním se nechtělo platit 15 lirové vstupné. Myslím ale, že to stojí za to, máčení si nohou ve vápencových jezírkách a pohled z výšky.

Po návratu jsme nakoupili pár dárků v místním obchodě, jakožto jediném i dost předraženém a vydali se na večeři do jedné z restaurací. Turecká pizza byla výborná. Neprozíravě jsme si ale dali ještě další chody, které jsme už nezvládli sníst. Potom už jen krátké posezení na terase a spánek.

Osmnáctý den (27.8.) – směr Istanbul a letiště (28.8.)

K příjemnému dojmu z hotelu přispěla i snídaně. Potom už jen hurá na autobus směr Istanbul – letiště. Cesta byla úmorná, trvala 13 hodin. Kol desáté večer jsme přesedli na transfer na letiště Sabiha, kde ve 4 ráno nám letělo letadlo Sky Europe směr  Bratislava. Bohužel díky zpoždění jsme nakonec odlétali až v 8 ráno. To jsme ale netušili, že se jedná o jeden z posledních letů. Dva dny nato Sky Europe definitivně zkrachovala. V podstatě jsme měli dost kliku. Ahoj Turecko.

Pár postřehů z cest:

• Přesuny po Turecku – cesty busem nám díky rozloze Turecka a špatným silnicím zabíraly poměrně dost času. Čtyřhodinový přesun lze považovat za příjemně krátkou dobu. Běžně jsem cestovali 6 hodin. Nejdelší přesuny byly z Istanbulu do Goreme (11 hod.) a z Pamukkale do Istanbulu (13 hod.).
• Turecký čaj – s cukrem v malých kalíšcích, pije se všude a často ho v restauracích nabízejí po jídle zadarmo. Je hodně silný a výborný.
• Turecká snídaně – skládá se ze sýra, vejce natvrdo, oliv, okurky, rajčete, džemu a tureckého čaje. Občas ji doplňují ovocem, výjimečně něčím dalším.
• Kebaby a jiná strava – po třech týdnech v Turecku jsem začala být z jejich kuchyně lehce zoufalá. Na první pohled se jeví jako hodně pestrá, ale velmi často se opakuje mleté maso, rajčata, lilek, chleba a tzatziky. Polévku mají často jednu, a to čočkovou (různé variace). Nemluvě o tom, že po zkušenosti kamarádů s dlouhotrvajícími střevními problémy po kousku zkaženého masa jsme byli k jakýmkoliv masovým pokrmům dost skeptičtí.
• Turecké autobusy – už před cestou jsem slyšela, že cestování jimi je příjemné, na české poměry ba luxusní a musím říct, že je to pravda. Díky nim není problém se kamkoliv dostat, řidiči jezdí slušně (jen asi jednou jsme potkali řidiče, který si hrál na ralley), ceny jsou příznivé. Pokud jedete do menších destinací, spojují je minibusy. Ve velkých busech je nabízeno zdarma pití a sušenky (záleží na společnosti a na vzdálenosti v jakém množství  a jak často).
• Lonely Planet – při cestách jsme se řídili jen Lonely Planet, jelikož jsme nic jiného neměli. Doporučuju ale pořídit si i jiného průvodce, některé popisy jsou zavádějící. Např. z malé přímořské vesnice Gocek ideální pro klidnou dovolenou se vyklubal ráj pro yachtařské miliardáře, čemuž odpovídaly i ceny. Z jídla v doporučované restauraci v Ihlaře se kamarádi vzpamatovávali do konce pobytu.