Cestovatelské střety s hloupostí

Cestování obohacuje také díky mnoha zajímavým setkáním s nejrůznějšími typy lidí. Ne vždy jsou ale moudří nebo vzdělaní. Někteří z nich jsou … jak to říct … jsou prostě hodně hloupí.

Zde jsou mé stupně vítězů – tři setkání s těmi, jejichž hloupost předčila ostatní. Berte tyto příhody jako pobavení, nechci jimi určitě nikoho odsuzovat. Během cest jsem potkal dost negramotných lidí, kteří byli možná moudřejší než mnoho vysokoškoláků v mém okolí. Navíc, některé chování se zdá hloupé jen z našeho evropského pohledu a naopak mnohdy jsme my, cestovatelé, považováni za hlupáky. Je snad něco hloupějšího než plahočit se (zadarmo a dobrovolně) dva měsíce s těžkým batohem po zapadlých koutech Indie nebo Číny?

„Jsi Japonec?“ (3. místo)

Na to se mě ptali několikrát v Íránu v době, kdy tato země ještě byla cizincům ještě uzavřenější než dnes. Z neznámých politických důvodů byli tehdy Japonci jedinou národností, jejíž příslušníci mohli po Persii více cestovat a tak za ně někteří Íránci považovali všechny cestovatele. A proto, i když za to vlastně nemohli, řadím tyto milé lidi na třetí místo.

Jaké to je, číst knihu? (2. místo)

Během jedné dlouhé jízdy minibusem po Sumatře jsem vyposlechl rozhovor dvou mladíků za mnou, Aniž bych chtěl podporovat nějaké stereotypy, musím pro pořádek říct, že to byli Američané. Jeden z nich si četl, druhý ho nejdříve tiše sledoval a pak povídá:

„Jaké to je, číst knihu?“

„Ehm, jak to myslíš?“

„No, já jsem ještě žádnou knihu v životě nepřečetl.“

„Aha. Je to docela dobré. Někdy to zkus.“

Tento budoucí čtenář si od té doby udržuje druhou pozici na mém žebříčku.

Jak přeplout Gangu? (1. místo)

První místo ale suverénně drží parta mladých převozníků přes Gangu. Představte si tuto situaci: Jedete z Calcutty do národního parku Sunderbans, rozsáhlého mangrovíkového labyrintu v deltě Gangy obývaného lidožravými tygra. Nejprve vyjedete autobusem na venkov, pak pokračujete rozmláceným minibusem a nakonec na vozíku taženém koníkem. Nikde žádný běloch.

Cesta končí u jednoho z ramen velké řeky a nikam jinam nevede. Na druhém břehu už je vidět vládní guesthouse pro turisty. V Sunderbans tehdy ani jiné ubytování nebylo a jediná možnost dostat se k němu byla tudy. VŠICHNI cizinci, kteří sem kdy přijeli, VŽDY pokračovali přes řeku do ubytovny. Na břehu Gangy kotví několik loděk a u nich lelkují převozníci.

Jdeme tedy za nimi, ukazujeme na druhý břeh na hotel a ptáme se, jestli by nás převezli. Hledí na nás, nerozumí anglicky a nevědí, co chceme. Ukazujeme na batohy, znovu na druhý břeh (kývou hlavou – ano, tam je guesthouse) a na loď. Nepřevezli byste nás? Stále netuší, co tak asi po nich můžeme chtít. Je to pro ně záhada – dva běloši s batohama, ukazují na druhý břeh k hotelu a pak na loď. Napadá mě, že problém bude možná v penězích a tak jim po hodině čekání nabízím asi 100 rupií. Stále nic. Nechápeme. Zřejmě to nejsou převozníci nebo nás z nějakého důvodu nemohou převézt.

Trochu bezradně čekáme mezi hejny moskytů. Po hodině a půl přijel po pevnině Ind, nasedl do jedné z loděk, převozník naskočil a v mžiku odjeli – do hotelu na druhé straně břehu!

Naše víra v lidský rozum je otřesena. Máme ale štěstí, za další půlhodinu se objevuje jiný Ind, tak se na něj pověsíme a za 7 rupií přejíždíme Gangu s ním.

A jaké setkání s hloupostí jste zažili vy? Napište své zážitky do diskuse pod článekm nebo nám je pošlete jako článek.