Cestovatelské střety s hloupostí

Cestovatelské střety s hloupostí

Jak přeplout Gangu, jaké je to, číst knihu a jak se stát Japoncem. Tři historky o setkáních s lidmi, kteří nevynikají svou bystrostí a pronikavým myšlením.

Cestování obohacuje také díky mnoha zajímavým setkáním s nejrůznějšími typy lidí. Ne vždy jsou ale moudří nebo vzdělaní. Někteří z nich jsou … jak to říct … jsou prostě hodně hloupí.

Zde jsou mé stupně vítězů – tři setkání s těmi, jejichž hloupost předčila ostatní. Berte tyto příhody jako pobavení, nechci jimi určitě nikoho odsuzovat. Během cest jsem potkal dost negramotných lidí, kteří byli možná moudřejší než mnoho vysokoškoláků v mém okolí. Navíc, některé chování se zdá hloupé jen z našeho evropského pohledu a naopak mnohdy jsme my, cestovatelé, považováni za hlupáky. Je snad něco hloupějšího než plahočit se (zadarmo a dobrovolně) dva měsíce s těžkým batohem po zapadlých koutech Indie nebo Číny?

„Jsi Japonec?“ (3. místo)

Na to se mě ptali několikrát v Íránu v době, kdy tato země ještě byla cizincům ještě uzavřenější než dnes. Z neznámých politických důvodů byli tehdy Japonci jedinou národností, jejíž příslušníci mohli po Persii více cestovat a tak za ně někteří Íránci považovali všechny cestovatele. A proto, i když za to vlastně nemohli, řadím tyto milé lidi na třetí místo.

Jaké to je, číst knihu? (2. místo)

Během jedné dlouhé jízdy minibusem po Sumatře jsem vyposlechl rozhovor dvou mladíků za mnou, Aniž bych chtěl podporovat nějaké stereotypy, musím pro pořádek říct, že to byli Američané. Jeden z nich si četl, druhý ho nejdříve tiše sledoval a pak povídá:

„Jaké to je, číst knihu?“

„Ehm, jak to myslíš?“

„No, já jsem ještě žádnou knihu v životě nepřečetl.“

„Aha. Je to docela dobré. Někdy to zkus.“

Tento budoucí čtenář si od té doby udržuje druhou pozici na mém žebříčku.

Jak přeplout Gangu? (1. místo)

První místo ale suverénně drží parta mladých převozníků přes Gangu. Představte si tuto situaci: Jedete z Calcutty do národního parku Sunderbans, rozsáhlého mangrovíkového labyrintu v deltě Gangy obývaného lidožravými tygra. Nejprve vyjedete autobusem na venkov, pak pokračujete rozmláceným minibusem a nakonec na vozíku taženém koníkem. Nikde žádný běloch.

Cesta končí u jednoho z ramen velké řeky a nikam jinam nevede. Na druhém břehu už je vidět vládní guesthouse pro turisty. V Sunderbans tehdy ani jiné ubytování nebylo a jediná možnost dostat se k němu byla tudy. VŠICHNI cizinci, kteří sem kdy přijeli, VŽDY pokračovali přes řeku do ubytovny. Na břehu Gangy kotví několik loděk a u nich lelkují převozníci.

Jdeme tedy za nimi, ukazujeme na druhý břeh na hotel a ptáme se, jestli by nás převezli. Hledí na nás, nerozumí anglicky a nevědí, co chceme. Ukazujeme na batohy, znovu na druhý břeh (kývou hlavou – ano, tam je guesthouse) a na loď. Nepřevezli byste nás? Stále netuší, co tak asi po nich můžeme chtít. Je to pro ně záhada – dva běloši s batohama, ukazují na druhý břeh k hotelu a pak na loď. Napadá mě, že problém bude možná v penězích a tak jim po hodině čekání nabízím asi 100 rupií. Stále nic. Nechápeme. Zřejmě to nejsou převozníci nebo nás z nějakého důvodu nemohou převézt.

Trochu bezradně čekáme mezi hejny moskytů. Po hodině a půl přijel po pevnině Ind, nasedl do jedné z loděk, převozník naskočil a v mžiku odjeli – do hotelu na druhé straně břehu!

Naše víra v lidský rozum je otřesena. Máme ale štěstí, za další půlhodinu se objevuje jiný Ind, tak se na něj pověsíme a za 7 rupií přejíždíme Gangu s ním.

A jaké setkání s hloupostí jste zažili vy? Napište své zážitky do diskuse pod článekm nebo nám je pošlete jako článek.

Zkušenosti čtenářů

Komous

Ze se nestydite si delat takovou legraci!! Ostatne na Kube jsem potkal takovych lidi vic a prekvapive to byli politici z Cech huhuhe

Alice
Komous:

Docela sranda, popřemýšlím,co jsem zažila a napíšu to sem …

Komous
Alice:

Tak pis!

ah007
Komous:

Ráno přijíždíme na letiště do Islámabádu. Slunce před několika půl hodinou vysvitlo a začíná být dusno.

Snažíme se vystoupit z luxusního žlutého taxíku. Míříme přímo na check-iny a tam začíná první "patálie".

"Máte fotokopie pasů???"

"Cože???"

"Kopie pasů … jinak vás nepustíme dál!!!"

Po mírné poradě jsme odhodláni nabídkout úplatek, ale marně. Úředník trvá na kopiích pasů.

Běžím do jiné fronty čekat na kopírku … což je samozřejmě velký business. Za 80 rupií (35 Kč) dostávám dva kusy papíru.

Snažíme se předběhnout … nejde to.

S báglama se vracíme do fronty na check in.

Huráá … tentokrát jsme úspěšní!!!

Teď už čeká "jen" pasová kontrola.

… aaa zas to začíná … "Odkud jste?"

"Czech Republic"

"Cože?"

"Czechoslovakia"

Všichni si prohlíží můj starý, zrazítkovaný, zelený pas. Listují stránku po stránce a navzájem si ho ukazují. Snaží se luštit stará německá razítka "Johanngeorgenstadt nebo Oberwiezenthal …"

Najednou nachází prošlé Britské vízum a hned jeden z nich vyhrkne: "Kde je platné vízum?"

"Nikde …"

Úředník se hrozně naštve. Myslí si, že jsem ilegál (pozn. pro let jsme použili přímou linku Birmingham – Islámabád – Birmingham).

"Nikam nepojede! Nepustíme vás … nemáte vízum!!!!"

"Ale vždyť Česká republika je v Evropské unii od roku 2004!!!

"Česká republika není Československo a to v unii NENIIIII !!

Do háje … co teď budeme dělat?

Po výkladu mojí ženy o rozdělení Československa, vstupu do Evropské unie a volného pohybu lidí po EU se mi snaží vysvětlit:

"… ale co když vás pošlou zpátky??"

To už mi ruply nervy a přes mojí ženu jsem jim vzkázal, že tedy požádám o azyl a budu žebrat na ulicích.

Zřejmě to fungovalo. Bez keců po následné kontrole pasu, evidence do jejich bezpečnostího systému včetně fotografie pořízené web kamerou jsem dostal výstupní razítko

a příkaz: "… pokračujte, pane."

Nějak mne to unavilo a myslel jsem, že jsem "jednou nohou v Evropě", ale opak byl pravdou.

Přichází k nám milý, upravený číšník, který má pro nás lákavou nabídku.

"Pane, máte ještě nějaké zbylé rupie?"

"Jo … nějaké mam …"

"A chcete je vyměnit za libry?"

"Hm … proč ne …" (byl jsem už hodně unavený z předešlého "vyřizování" v plné hale)

Po přepočítání jsme zjistili, že nám dal libru nebo 100 Rs míň.

Moje žena se naštvala … Vyhledali jsme ho, když měl zrovna to kilo v ruce a dali mu co proto!! :))

Ještě mám tu stovku schovanou. Nemáme rádi bezdůvodné obohacování :).

Takže důležitá rada na závěr: mějte připravených několik fotokopií pasů (stránka s fotkou a vízem) a s nikým neměňte peníze!

Komous
ah007:

ha ha ha to sis vymyslel! :o)

Martin Adámek
Komous:

Asi jediny podobny zazitek mam z Nemeckeho fotoobchodu.
Stripky nemciny (anglictina v exDDR neni in ani dnes) vysvetluji ze potrebuji vypalit fotky z digitaku na CD.
Ta pani se pak nekolikrat snazila v ruznych SW vypalit 1GB dat na 700MB CD… bez uspechu.

"Ich bin komputer student", a naznacil jsem at me k tomu pusti. Pak rekla neco o tom ze ma na tom PC nejakou praci, takze z toho uplne seslo…

Ale pro spravedlnost musim dodat, ze podobny problemy byly i v nekolika obchodech v Usti n.Labem (vsude meli jen automat co umi prave jednu kartu vypalit na prave jedno CD, a PC meli vypnuty protoze byla sobota)

———-

a dalsi vec je jazykova negramotnost vychodniho Nemecka – bohuzel vcetne lidi 15-30 let, kde bych cekal znalost anglictiny. A s lidmi 30-xx let se samozrejme taky neda domluvit rusky.
Nemam sice rad zobecnujici generalizaci, ale ze statistickyho hlediska je tohle fakt zasadni rozdil mezi zapadem a vychodem Nemecka (zkusenosti z let 2004 a hlavne 2005).

Michal
Komous:

Možná, než tu otiskovat příběhy, které my nazýváme střety s hloupostí a přitom to ve většině případů je obvykle naše hloupost(neznalost jazyka, místních zvyků a odlišného způsobu myšlení). Zkusme si radši udělat trochu srandu ze sebe samých a předhodit lidu některé opravdu povedené příběhy naší hlouposti. Myslím, že by to pro ostatní čtenáře bylo daleko poučnější (možnost se podobných chyb, výstřelů proti místním zvykům a mravům vyvarovat) než si tady budovat představy o tom, jak mi evropané jsme bezchybní a dívat se skrz prsty na méně vyspělé národy. Budu čekat na první sebehloupost ukazující článek nejlépe od Davida Gladiše. Michal Janšto

David Gladiš
Michal:

Ty příběhy určitě nejsou myšleny jako posmívání se jiným národům. Když se te%d zpětně dívám na ten článek, je pravda, že tak mohl vyznít. ROZHODNĚ SI ALE NEMYSLÍM, ŽE MY EVROPANÉ JSME BEZCHYBNÍ NEBO LEPŠÍ (dokonce jsem o tom napsal diplomovou práci). Celý tento web je o tom, že existují jiné národy, kultury atd., od kterých bychom se měli spíše snažit něco naučit, než se jim nadřazovat a ničit je. Právě proto jsem Hedvabnou Stezku zřídil.

Historek ukazujících mou hloupost je spousta: od objednání komických a nepoživatelných kombinací jídel až po nepříjemnou situaci, kdy jsem dostal po hubě za nevhodné oblečení v chudém muslimském předměstí (ale to bylo hodně dávno, poprvé na východě a bylo to ode mně hodně hloupé; fuj za to se stydím!).

Nejzábavnější je ale asi toto: první den v Saúdské Arábii jsem ještě netušil, že všechny obchody a restaurace se 5x denně povinně zavírají kvůli modlitbě. Do prvního městečka jsem přijel právě v době modlitby. Procházím ji a nikde nic, všechno zavřené, ulice kompletně liduprázdné. Vůbec jsem nemohl pochopit, jaktože v tak velkém městě není vůbec nic k jídlu a pokračoval jsem dál v cestě … Za dvě hodiny, zrovna v době další modlitby, jsem dorazil do dalšího městečka. Znovu bylo všechno zavřené a znovu jsem se divil… a už docela vyhladovělý jsem vyrazil dále.

mateo
Michal:

Michale naprostý souhlas!!!!!!!

Lucie Kinkorova
Komous:

Co na cestovani dokaze nezavisleho cestovatele asi nejvic vytocit a otravit je, kdyz narazi na neco, co absolutne nechape a co mu brani uskutecnit jeho cestovatelsky plan.

Muzeme tomu rikat treba kolize ruznych systemu mysleni.

Kdyz me urednici na velikem amritsarskem nadrazi v Indii posilali od certa k dablu v prisernem polednim horku, chtelo se mi vzteky brecet. Dyt ja chci jenom listek na vlak! Slibovala jsem si, ze to je moje druha a taky posledni cesta mimo Evropu. Vsude vystat frontu, vsude se mackat, tlacit, sermovat penezi skrz zamrizovana okenka, pak se dozvedet, ze tohle neni okynko pro cizince. Jit nevim jak daleko do budovy pro cizince, zjistit, ze mi tam nedaji slevu, protoze tu si musim zaridit na druhem konci mesta, po navsteve nekolika dalsich okynek se dozvedet, ze abych si mohla koupit listek v rupiich, potrebuji potvrzeni o smene doladu na rupie, ale jestli chci platit v dolarech, musim to mit presne nebo mi nevrati ci vrati v hroznem kurzu. A padesate pate kolecko a tlacenice. Jenze tady v tom okenku, kde jsem cekala celou (znacne prodlouzenou poledni prestavku) by mi listek normalne prodali, ale ted je mene nez hodinu pred odjezdem vlaku, takze uz ho tu neprodavaji. Kde ho tedy dostanu mene nez hodinu pred odjezdem vlaku, mi ale nikdo rict nedokaze, a to vsichni mluvime jakz takz anglicky… To vsechno mezi davy lidi, s krosnou na zadech, vedro… Do vlaku jsme se nakonec dostali :-).

Nase "zapadni" kultura je na postavena na racionalite vic, nez si uvedomujeme … dokud se nevydame treba na lahorske nadrazi koupit si listek na vlak a souhrou nekolika blbych nahod se to stane nekonecnym chaotickym pobihanim sem tam bez vysledku.

Ne vsechny ostatni kultury ale vyznavaji racionalitu. A ocima cestovatele, ktery nezna mistni prostredi, neumi natolik dobre mistni jazyk se stavame pozorovateli z Marsu, kteri plne vnimaji absurditu dane situace. Hlavne co se formalit a byrokracie tyce.

Samozrejme ze ta situace vyplyva ze spousty faktoru a kdybychom je vsechny znali, situace nam absurdni neprijde. Absurdni situace vznikaji vsude na svete, jenze jsou-li u nas doma, vime, proc k ni doslo a nedivime se.

Nechte si nekdy povypravet od cizincu, co neuveritelneho a nepochopitelneho videli v Cechach.

Cim vic clovek cestuje, s tim vetsim poctem podivnych a absurdnich situaci se setka. Casem nektere z nich pochopi. Kdyz urednik na hranicich klepe rychlosti jedno pismenko za minutu moje jmeno do pocitace a po ocku sleduje muj vyraz, nejspis neni tak neschopny, ale dava najevo, ze nejaky ten dolar premisteny z moji kapsy do jeho by situaci mohl urychlit. Ma smulu, ja mam casu dost.

Co me na cestovani bavi je to, ze se nikdy nevycerpa zasoba absurdnich a neuveritelnych situaci, ktere na cloveka na ceste cekaji. Je to svym zpusobem vyzva. Tak co, jak se poperes s timhle? Jak rychle se ti podari najit reseni tehle naprosto nelogicke zapeklitosti, cestu timhle novym byrokratickym labyrintem? A s rostouci zkusenosti clovek sbira body v tehle hre uspesneji a snadneji. Nez prijde neco, co fakt necekal :-).

Zname jsou pripady raftaru ci cyklistu v Cine. Jsou obvineni ze spionaze, ze chteli fotit a zmapovat jakousi strategickou vojenskou zakladnu nebo prehradu. Jenze oni o nich vubec nevedeli, protoze ze strategickych duvody nejsou zakreslene v mape. Kdyby to vedeli, tak tam nelezou. No prave a protoze o tom nikdo nevi, tak jediny duvod, proc se tam vydali prave zajati cestovatele musi byt, aby zjistili tajne informace… Ma to logiku. Ale je to strasne absurdni.

Jeden z mnoha mych stretu s absurditou jsem zazila v armenske bance. Vsichni jsme stali v dlouhe fronte u jedineho okynka. Prvni, co cloveka napadne, proc proboha neotevrou vic prepazek, kdyz to nestihaji. Ale jsou zeme, kde zakaznik jeste neni panem. Po pul hodine cekani vkracel do banky clovek, ktery zaparkoval nalesteny mercedes primo pred vchodem a sel primo na zacatek fronty. Byla jsem skoro na rade. Nevydrzela jsem a oznamila mu, ze v civilizovanem svete je slusnost cekat a nevidim duvod, proc by prave on mel predbihat, tak at maze na konec. Urazene odesel z banky. Ostatni cekajici prekvapene koukali a nic nerikali. Stret kultur? Mozna. Vlastnictvi mercedesu (v zemi jako Armenie obzvlast) pro me ale neni duvodem k tomu, ze by clovek byl lepsi a mel mit nekde prednost. Jojo, vsichni jsme si rovni a nekteri rovnejsi… Nekde se to dela skryte, jinde se se skryvanim nikdo netrapi.

Asi nejcastejsi cestovatelsky stret "s hlouposti" je, kdyz zastavim vesnicana na ceste a zeptam se ho jeho jazykem, jak daleko to je do mista X. Pet minut na me vali oci a pak raci pokracuje dal nebo placne uplny nesmysl. Mozna je inteligencne slabsi. Mozna jsme prvni belosi, ktere vidi a je z nas tak prekvapeny. Hlavou mu bezi vsechno, co slysel o belosich a premysli, jestli to muze byt pravda. Je vic zaujaty civenim na nas nez nasi otazkou. Je nervozni, jak by mohl rozumet, co po nem ti belosi chteji? Ani ho nenapadne, ze mluvime jeho reci, tak ji v tom rozruseni proste nerozumi. Mozna nikdy nechodil do skoly (to se tady v Etiopii casto stava) a ani rodice ho nikdy neucili odpovidat na takove otazky. Proc by taky mel vedet, jak je dlouhy kilometr? Na nic to nepotrebuje. A proc by mel vedet, kolik hodin nebo minut potrebuje na chuzi do mista X? Vzdyt ani nema hodinky. Proste vi, ze kdyz vyjde v poledne, dojde do mista X do soumraku. Ale jak to vysvetlit blaznivym turistum? A proc tam vlastne chteji, kdyz tam nic neni, jenom stary kostel?

A tak nezbyva, nez se usmat, rozloucit a doufat, ze potkame nekoho dalsiho a ten nam aspon trochu poradi. Vzdyt ja jsem taky zacala brecet a utekla k mame, kdyz jsem videla prvniho cernocha v zivote o on me pohladil po hlave a neco mi rikal. Ze mluvil cesky? Mozna, ale ja se ho v tu chvili tak bala…

Renáta
Lucie Kinkorova:

Lucko, moc pěkně jsi to napsala.Souhlas. Hlavně předposlední odstavec. Měla jsem taky určitě spoustu střetů, ale nějaký top se mi zatím nevybavuje.
Snad Indie: když jsme v bance chtěli směnit dolary za rupie. Ne v každé bance to šlo a taky nás posílali od čerta k ďáblu.
To samé v Meridě. Všude v Mexiku jsme měnili v bankách, jen v Meridě nám žádná peníze nechtěla směnit, prý jako turisti. Naštěstí byla hned vedle. Ale to jsou prkotiny.
Budu přemýšlet 🙂

Mimi
Komous:

Nějak vám nevím, moc dobře to nechápu? I když D.Gladiš to trochu koriguje 🙂

Bod 3 – tohle nechápu už vůbec. Co jako že spletli národnost, byť vzdálenější než je ta naše? Vy například poznáte u černocha přesně ze kterého státu v Africe pochází? Vy máte možnost cestovat a poznávat něco jiného, oni jako domorodci většinou ne. Japonci naopak také nepoznají, pocházíte-li z ČR nebo z Austrálie.

Bod 2 – pokud vezmu třeba lidé z čech, například závist mi přijde hloupější, lidé z Ruska zase hodnotí člověka čistě jen dle majetku, toť také daleko hloupější. I když já čtu velmi rád, mám pár známých, kteří mimo školu v životě také nečetli. Neoplývají znalostmi, ale co jako, jim to stačí a je to jejich věc, to je přece přirozené, a u někoho i mentálně dané.

Bod 3 – Ok, ale stávájí se přece i více paradoxnější věci… Nějak mi toto celé přijde o ničem, ale nemyslím to nijak zle. Pokud tedy toto jsou vaše tři top, máte obrovské štěstí! Vaše cesty se zdají velmi pokojné.

dusann

Zaujala mne 3. historka s převozníkem. A ačkoliv jsem v Indii nikdy nebyl a jen hádám, asi bych se nedivil převozníkovi, kdyby naopak on navrhl jednání toto evropana-autora na největší hloupost roku.

Vždyť i v článku je jasně napsáno, že člověk, který bez potíží využil služby převozníka nejdříve sám bez vyzvání nastoupil do jeho loďky. Připadá mi to spíš jako klasické nedorozumění ze střetu kultur.

Indovi se asi zdálo divné, co vlastně může ten cizinec, po něm chtít, když tím že nenastoupil do jeho loďky jasně odmítl potřebu se nechat převézt. A přitom tak hloupě a rozporuplně gestikuloval, jako by přesto chtěl jeho loďkou přes řeku. Ale proč by po něm chtěl právě tohle, když ho ani nenapadne nastoupit???

Tím neříkám, že nechápu autora-evropana. U nás se jistě bere za slušnost napřed dotázat se a pak vstoupit. Ale v Indii nebo minimálně u převozníků to možná neplatí.

Nepopírám existenci lidské hlouposti, ale mnohé historky z tohoto článku i z komentářů podle mne ukazují spíš na to kde se střetává nepochopení, kvůli rozdílnému vnímání rozdílných kultur. Podobně jako to výš uvedla „Lucie Kinkorova“.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: