ROZHOVOR: Když máme při zájezdu na Machu Picchu volná místa v autě, bereme s sebou děti z chudých rodin

Honzo, kolik let vlastně už do Jižní Ameriky jezdíš a jak vznikla tvoje láska k téhle oblasti?

Do Jižní Ameriky jsem poprvé odjel před šesti lety. Dlouhodobě mě tato oblast lákala, především pak Andy. Nechal jsem kariéry v nadnárodní firmě, sbalil batoh a dva roky se toulal po Jižní Americe. Tady vznikla ta láska.

Mám moc rád Kolumbii. Je v ní úžasná příroda, veselí a moc hodní lidé. Navíc s výjimkou hlavních turistických míst v Kolumbii prakticky nepotkáte turisty. Místní většinou mají z návštěvy cizinců radost, a to ještě umocňuje zážitky z pobytu v této zemi. Velká část Kolumbie je překvapivě rozvinutá a místní v posledních letech čím dál více cestují, takže i turistická infrastruktura je na celkem slušné úrovni.

Potom moc rád jezdím do Ekvádoru, především kvůli horám, obrovské rozmanitosti a také jednoduchosti cestování. Během jednoho dne můžete v Ekvádoru navštívit pobřeží, vysoké hory i Amazonii.

Je naopak nějaká země, která ještě není hodná doporučení pro turisty, ať už z hlediska bezpečnosti nebo třeba špatné infrastruktury?

V dnešní době se bohužel nedá doporučit návštěva velké části Venezuely. V zemi je nedostatek všeho, včetně řady potravin a také bezpečnostní situace je naprosto kritická.

V Bolívii je zase cestování složitější kvůli horší infrastruktuře, to platí především pro méně zkušené cestovatele.

Mnoho lidí se pořád dívá na Latinskou Ameriku jako na velmi nebezpečnou destinaci. Mají oprávněné obavy?

Bezpečnost je v Jižní Americe velké téma. Člověk si tam musí dávat větší pozor a dodržovat pravidla, na která nejsme z Evropy zvyklí, především ve velkých městech. Pokud tato pravidla zná a dodržuje, tak je Jižní Amerika celkem bezpečná. Ani velká města nejsou válečnou zónou, jak by se občas mohlo podle zpráv v médiích zdát. Běžně jezdím i třeba v Bogotě, Limě nebo v Quitu veřejnou dopravou. Přesto člověk musí být obezřetný. Naopak na venkově se cítím v horách v Ekvádoru nebo v malé vesničce v Kolumbii stejně bezpečně jako třeba na Šumavě.

A jak je to s bezpečností v těch stále méně navštěvovaných zemích, jako je zmiňovaná Kolumbie či Ekvádor?

V Kolumbii se za poslední desítky let bezpečnostní situace neskutečným způsobem zlepšila. Neřekl bych, že mezi bezpečností např. v Peru a v Kolumbii je dnes nějaký rozdíl. Bohužel ten obrázek nebezpečné země stále přetrvává a je to velká škoda, protože Kolumbie je úžasná cestovatelská destinace. V Ekvádoru je horší bezpečnostní situace hlavně ve dvou největších městech – ve Guayaquilu a také v Quito, kde se obětí zlodějů často stávají i turisté. Jinde v Ekvádoru se cítím velmi bezpečně. Ekvádor na mě obecně působí velmi klidným dojmem a dokonce bych si dokázal představit tam nějakou delší dobu žít.

Která ze zemí je finančně nejpřijatelnější a která je naopak z hlediska peněz hodně náročná?

Velmi levno je v Bolívii a také v Peru. V Peru si toho paradoxně řada turistů ani nevšimne, protože na turistických místech v Peru jsou ceny často až několikanásobně vyšší než všude jinde. Díky devalvaci kolumbijského pesa znatelně zlevnila v poslední době i Kolumbie, kde jsou ceny o dost nižší než v ČR. Mezi nejdražší země patří Chile, Argentina a drahá bývala i Brazílie, kde ale také došlo k obrovské devalvaci místní měny.

Já sama nejraději cestuji za horami, v téhle oblasti mě zaujaly hlavně opuštěné oblasti Bolívie. Kde jsou podle tebe nejlepší podmínky na trekování či výstupy?

Já mám nejraději hory v Ekvádoru. Přístup do hor je tady díky skvělé dopravní infrastruktuře celkem snadný. Kromě několika málo populárních míst tady v horách nepotkáte žádné turisty, výše v horách už vůbec nikoho. Problémem může být počasí. Když máte smůlu, tak občas během několika dní vyjdete z mlhy jen na pár hodin.

Nejúžasnější příroda je asi v Kolumbii, ale tady je pohyb ve vysokých horách náročný. Mnohé oblasti nelze bez detailní znalosti prostředí a pomoci místních navštívit.

Doporučit lze i treky v Peru, jak ty turistické, které lze absolvovat velmi jednoduše, tak ty neturistické.

Dalším častým důvodem návštěvy je zahlédnout alespoň některé specifické živočišné druhy. V tomhle směru táhnou zejména na Galapágy. Má ještě dneska smysl se na ně vydávat?

Samozřejmě. Galapágy jsou naprosto jedinečné. Návštěvníci Galapág se vrací téměř bez výjimky nadšeni. Žije tady spousta druhů zvířat, které nejsou nikde jinde na světě. Navíc zde zvířata nejsou plachá, nebojí se lidí. Je tu ale jeden háček – cena. Jen letenka přijde na 500 dolarů a osmidenní okružní plavba minimálně na 1500 dolarů…

Turisty táhnou také bájné léčebné rituály indiánů v džungli, jako je ayahuasca. Zkoušel jsi něco takového?

Nezkoušel a ani to nemám v plánu. Zatímco místní se na podobné obřady připravují měsíce i roky, tak turisté většinou vynechají jednu večeři, zaplatí sto dolarů a absolvují “obřad”. Na druhou stranu musím říct, že řada známých ayahuasku vyzkoušela a byli spokojeni. Kdo by tedy chtěl ayahuasku vyzkoušet, doporučuji, ať si najde skutečného šamana. Ti ale většinou umí jen španělsky.

V Jižní Americe může člověk ochutnat pár opravdových zajímavostí, jako je třeba morče. Máš rád místní kuchyni? Co by měli turisté určitě vyzkoušet?

Místní kuchyně je nesmírně rozmanitá. Moc mi chutnají ryby – jak v Amazonii, tak na pobřeží. Peruánskou specialitou je ceviche, ryby nebo mořské plody marinované ve šťávě z limetek. Také v Jižní Americe miluji polévky – poctivé vývary plné zeleniny. A co se mi líbí úplně nejvíc, tak je, že prakticky všechno, co se jí, je čerstvé a přírodní. Občas si po návratu do Evropy těžko zvykám na potraviny ze supermarketů.

Krom průvodcování se zapojuješ i do charitativních projektů v Jižní Americe. Jak fungují?

Snažíme se v rámci činnosti CK, kterou vlastním, využívat služeb malých hotelů, místních řidičů, místních průvodců a lidí, které osobně znám a kterým věřím. Vím přesně kdo peníze dostane. Také finančně podporuji pár neziskových organizací.

Nejvíce si ale vážím projektu, který jsem zrealizoval nedávno, když  jsem dostal při pohledu na volné sedačky v našem autě nápad ty sedačky zaplnit. Vzali jsme s sebou na Machu Picchu děti z nejchudších indiánských komunit vysoko v horách. Byl to nejen pro ně, ale i pro nás všechny, obrovský zážitek. Ty děti dříve byly nejdále v okresním městě a to jen několikrát v životě. Byl to pro ně úplně jiný svět, poprvé držely v ruce vidličku, poprvé viděly vlak. Ze všeho byly naprosto nadšené. Obrovskou radost mi udělali i naši spolucestující, kteří se o děti všemožně starali.

Je to stále třetí svět a turista se musí smířit s tím, že tady zkrátka bude konfrontován s chudobou. Pokud je mu to nepříjemné, dá se tomu v některé zemi vyhnout?

V některých zemích žijí ti nejbohatší téměř v jiném světě. Několik dní jsem v Peru bydlel u jedné bohaté rodiny. Okolo jejich čtvrti byl několik metrů vysoký plot a jen jediný výjezd. Tím výjezdem jezdili do drahé soukromé školy, do drahých restaurací a supermarketů. S běžnými Peruánci prakticky nepřišli do styku.

Jací jsou vlastně lidé Latinské Ameriky?

Veselí, otevření, přátelští. Vždy, když přijedu do Jižní Ameriky, tak mě moc těší ta energie, to veselí, které z lidí přímo září. I paní, která dvanáct hodin denně, 360 dní v roce prodává na ulici, tak se přitom usmívá a vtipkuje. Další typickou vlastností jihoameričanů je velmi silný vztah k rodině a také velká úcta k rodičům, především k maminkám.

Myslíš si, že ses od nich za ty roky návštěv něco naučil?

Naučil jsem se více si vážit toho, co mám a co máme v Evropě. Ať to je kvalitní zdravotní péče, bezpečnost, sociální systém nebo celkem fungující zákony. Naučil jsem se být pozitivnější a nenechat se ničit “problémy”, které ve skutečnosti problémy vůbec nejsou. My v Evropě si vůbec nedokážeme představit, jaké problémy musí občas chudá rodina v Jižní Americe řešit…