ROZHOVOR: S Davidem Švejnohou o jeho prosincové cestě do Barmy

Barma se se změnou politického systému teprve nedávno více otevřela turistům. Jaké jsou dnešní nálady v zemi?

Ano, Barma právě doširoka otevírá svou náruč. Do tohoto koutu Asie se cestovalo už dříve, ale velká část byla pro turisty uzavřena. V současnosti se země transformuje a postupně se zpřístupňují destinace, o kterých jsme dříve jen snili. Spousta lidí změnu systému uvítala a příliv turistů berou jako výzvu. Rostou tam hotely, restaurace, staví se silnice. Při rozhovorech s místními jsem získal dojem, že všichni změnu režimu vítají, ale někteří netuší, co se bude dál dít.

Nevědí, co ta změna pro ně znamená a jaké možnosti se jim otvírají. Samozřejmě záleží, jak se bude situace v zemi dál vyvíjet a jak dopadnou volby. Je pravdou, že po mnoha letech utrpení pod vlivem vládnoucí junty si Barma konečně může oddychnout a koukat do světlejší budoucnosti. Bezpochyby se na tom největší měrou podílela opoziční strana National League for Democracy – Národní liga za demokracii v čele se slavnou Aung Schan Su Ťij, která byla oceněnou Nobelovou cenou za mír v roce 1991, na niž jí navrhl Václav Havel.

Je pravda, že cenově určitě nepatří mezi nejlevnější asijské destinace. Docela nás překvapily ceny za ubytování, protože téměř vždy se snažíme hledat nejlevnější varianty. Samozřejmě také záleží, v jaké části země se zrovna nacházíte. Cestování hromadnou dopravou je vesměs levné, ale strašně zdlouhavé. Měli jsme velký počet přejezdů autobusy, které trvaly přes deset hodin.

A navíc tam budou v dost špatném stavu i cesty, že?

Většina silniční sítě je v katastrofálním stavu, nebo se zrovna buduje. Na hodně místech se silnice staví ručně, velké kameny chlapi rozbíjejí palicí a ty menší potom v proutěných koších nosí ženy na cestu a vyrovnávají je podle provázku. Celé se to potom zalije asfaltem, který v sudech taví nad otevřeným ohněm. Na krajnici si potom hrají děti, které nemá kdo hlídat. Drsná práce v nepředstavitelných podmínkách. A to vše za plného provozu.

Jak jste přejezdy snášeli vy?

Všechny delší trasy mají po třech hodinách přestávky na jídlo. Občas nefunguje klimatizace a místní lidé špatně snáší dlouhé cesty v nerovném, klikatícím se terénu, takže se část autobusu několikrát pozvrací. V souhrnu se stává cestování hromadnou dopravou opravdu silným a nezapomenutelným zážitkem. Ale co, prožitek nemusí být vždy příjemný, hlavně že je intenzivní. Bohatší turisté se autobusům vyhýbají a delší vzdálenosti překonávají letecky, což je samozřejmě komfortnější, kratší, ale několikanásobně dražší.

Podíval ses do poměrně odlehlých oblastí. Jaké konkrétně si navštívil a s jakými kmeny ses setkal?

Všude, kam cestujeme, se snažíme najít domorodé obyvatele, kteří žijí bez větších vlivů moderní civilizace a snaží se udržet své tradice. Je to stále těžší, ale díky tomu, že se Barma otevřela teprve nedávno, tak se zde dají navštívit vesnice, kde byla pouze hrstka turistů a misionáři zde ještě nemají silný vliv. V mnoha vesnicích v těchto oblastech jsou lidé ještě animisté. Proto jsme tam zažili opravdu silné chvíle v autentickém, tajemném prostředí. Mluvím třeba o Čjinském státu na západě země. Do této oblasti jsme si museli pronajmout džíp, protože místní dopravou bychom se tam dostávali těžko. Měli jsme překladatele. V kopcích zde žijí etnika, jejichž ženy mají rozsáhlé, plošné tetování ve tváři.

Jak to pak vypadá v jiných částech Barmy?

Třeba na východě země, v oblasti Zlatého trojúhelníku jsme poznali animistické vesnice kmene Akha a Enn. Lidé kmene Enn jsou proslulí svými černými zuby. Sem se zatím nedá dostat po silnici, údajně kvůli etnickým konfliktům, takže jediná varianta je letecky. Na konci cesty jsme ještě procestovali původní vesnice Paduangů. Je to nejznámější asijský kmen, a to díky ženám, které mají prodloužené krky s těžkými náhrdelníky. Většina turistů je zná spíše z Thajska, ale pocházejí z Barmy a v minulosti odjeli za prací, kvůli turistům. Jejich domovské vesnice jsou právě zde, v oblasti města Loikaw.

Jak složité je dostat povolení do těchto odlehlejších oblastí? Je to potřeba zařizovat hodně dopředu?

Do jmenovaných oblastí už povolení nepotřebujete nebo se dá jednoduše získat na místě. Obvykle stačí pár kopií pasů a víz. Ovšem neznamená to, že se dostanete všude. Určitě je důležité se předem informovat, které části jsou zpřístupněné. Většinou vás tam nepustí bez certifikovaného průvodce. Ten se nám vždy osvědčil, a to hlavně z orientačních důvodů a současně pomáhal jako překladatel. V těchto vesnicích je většinou zakázáno nocovat. Samozřejmě jsou v Barmě stále místa, které se navštívit nedají, nebo jedině s povolením od vlády. Jedná se hlavně o severní část země, kde na hranicích s Indií žijí Nágové, kteří ještě v padesátých letech byli obávanými lovci lebek. Další výzvou je určitě nejsevernější oblast Putao. Někde jsem četl, že se dokonce jedná o nejméně probádané místo v Asii. To bude ještě oblast vhodná pro opravdové cestovatele a dobrodruhy.

Nejširší nabídku průvodců a map Myanmaru (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Jak bys popsal místní lidi? Jsou přátelští a otevření nebo hodně ovlivněni dlouhou érou víceméně bez turistů?

Shodli jsme se na tom, že patří mezi nejpřátelštější a nejhodnější lidi, které jsme na cestách potkali. Jejich věčný optimismus, nekončící úsměvy a otevřené srdce vás potěší na každém kroku. My jsme si to strašně užívali. Je pravda, že občas jsme měli mezi sebou jazykovou bariéru, ale co, smích je přeci mezinárodní.

Vlastně celkově si říkal, že Barma byla pro Tebe jedna z nejzajímavějších cest. Čím to bylo?

Každý krok a každá minuta je v Barmě silným zážitkem. Před cestou jsem vůbec nevěděl, co mám očekávat. Mám více zkušeností z afrického kontinentu, ale Barma předčila mé očekávání. Velkou část měsíční cesty jsme trávili v místech, kde turistu potkáte pouze výjimečně. Tam jsme si užívali tu pravou osobitou atmosféru. Neustále jsme se pohybovali mezi místními lidmi. Obrovským zážitkem jsou města se svou historií, pouličním životem a gastronomií. Výjimečným místem je Bagan, kde je přes dva tisíce chrámů, z nichž nejstarší se začaly stavět už v jedenáctém století. Zrovna tak jezero Inle, nohama pádlující rybáři a vesnický život na vodní hladině. Jako celek je to hodně rozmanitá země. Právě teď je ta ideální doba poznat tuto krásnou zemi v ještě syrové podobě.

Myslíš, že půjde Barma, podobně jako třeba Kambodža, ve stopách Thajska a stane se oblíbenou a „profláklou“ turistickou destinací?

Myslím, že ano a trošičku se toho obávám. Ona masová turistika kromě financí a obrovských příležitostí pro místní podnikatele sebou nese také stinné stránky. Při svých cestách si všímáme, jak se povaha lidí mění s  velikostí turistického ruchu v oblasti. Nyní se jim otevírají nové možnosti a je pravda, že si to určitě zaslouží po letech šikany diktátorského režimu. Držím palce a ve skrytu duše doufám, že se místní lidé nezmění, že se všem zvýší životní úroveň a země pomalu vykročí vstříc lepším zítřkům.

A jsou už místa, která bijí do očí počtem turistů v Barmě i dnes?

Určitě. Místa jako Yangoon, Mandalay, Bagan, Inle mají dobře našlápnuto už z minulosti. Tam se počet turistů pohybuje v řádech tisíců a naleznete zde prakticky veškeré možnosti jak pro šetřivé cestovatele, tak pro lidi zvyklé na nejvyšší komfort. V restauracích připravují výborné barmské curry a zrovna tak čínské a thajské speciality. Českého výletníka určitě potěší výborné čepované pivo. Na mnoha místech se můžete prolétnout balónem. Obrovskou výhodou je mořské pobřeží, které zatím čeká na plné turistické využití, ale třeba vyhlášená pláž Ngapali byla jedna z nejhezčích, které jsme kdy navštívili.