ROZHOVOR: S Janem Styblíkem o jeho druhém domově v Jihovýchodní Asii i lásce k fotografování

Při svých cestách jihovýchodní Asií studuje tamní kulturu, náboženství i historii. Vyhledává turisty dosud neobjevené horské oblasti obývané národnostními menšinami a snaží se svými fotografiemi zachytit způsob jejich života. K jeho velkým zálibám také patří studium historie khmerské říše a architektury chrámového komplexu Angkor v Kambodži. Více jeho fotografií najdete také na www.janstyblikphotography.com.

Prohlédněte si další fotografie k článku…

Velkou část života si strávil na cestách v Jihovýchodní Asii, což je pravděpodobně jedna z momentálně vůbec nejoblíbenějších turistických destinací na světě. Kam ty jako člověk, který tuhle oblast dobře znáš, jedeš, když se chceš vyhnout davům turistů?

Míst bez turistů je možná překvapivě hodně, myslím tím zajímavých a pěkných míst. Často se dají najít tak, že si vezmete nějaký oblíbený turistický průvodce a jedete do těch míst, o kterých se v něm nepíše. Často jsou zajímavá místa bez turistů doslova za rohem od „turistických pastí“.

Mojí zřejmě nejoblíbenější destinací jsou hory na severu Vietnamu, kam jezdím opakovaně a doufám, že se ještě hodně krát podívám, než se to tak všechno změní. Po této oblasti cestuji na motorce a turisty potkám před odjezdem z Hanoje a potom po návratu. Rád jezdím i do Barmy, přestože tam ještě donedávna byla možnost cestování velmi omezená, ale turistů tam jezdilo velmi málo, ale to už je úplně jinak.

Pěkná místa jsou také na severu Thajska nedaleko Chiang Mai, kde bydlím, ale i jinde, nejsem plážový typ, ale mám rád malé ostrůvky na pobřeží Andamanského moře v Thajsku. Kromě pevninské části jihovýchodní Asie je stále možné najít místa bez turistů na mnoha ostrovech Indonésie. Nemám tedy oblíbenou jednu určitou zemi, protože každá z těchto zemí je velmi rozmanitá, ale jednotlivé oblasti, obecně hory obývané etnickými menšinami.

V poslední době se hodně uvolnil režim v Barmě, znamená to i nějaké zásadní změny pro turisty, tedy kromě toho, že se sem pravděpodobně snadněji dostanou?

Nejzásadnější změnou je už samotný počet turistů, který v posledních dvou letech vzrostl naprosto drasticky a přitom počet navštěvovaných míst se rozšířil velmi málo. Pro turisty to tedy znamená to, že se mnohem častěji setkají s mnoha dalšími turisty, což s sebou nese změnu chování místních lidí, změnu jejich otevřeného a srdečného přístupu. V současnosti probíhá zřejmě zatím přechodná doba, kdy si jednak úřady a také místní lidé na náhlý nával turistů zvykají a zjišťují, co je a co bude možné.

Do Barmy jsem jako průvodce jezdil 13 let většinou dvakrát ročně a často jsme byli na mnoha místech sami, i na turistická místa bylo možné přijít v době, kdy tam turisté nebyli. Se současným nárůstem počtu turistů se zřejmě nevyhnutelně bude dál měnit chování a život místních lidí. Na mnoha místech, která byla fantastická svou atmosférou s místními lidmi, s jejich každodenním životem a rituály, už něco takového nebude, ta místa budou velmi rychle ztrácet svoje kouzlo, duchovní hloubku, tedy to, co v okolních zemích zmizelo už dávno.

Jak se vůbec cestuje po Barmě? Na co jiného musí člověk pamatovat oproti tomu, když cestuje třeba po Thajsku nebo Vietnamu?

Hlavním rozdílem je infrastruktura, pořád také platí, že spousta oblastí Barmy je z mnoha důvodů turistům uzavřená, dopravní možnosti zatím nejsou na takové úrovni jako v Thajsku a Vietnamu, je tedy dobré si cestu a trasu pečlivěji plánovat a počítat s tím, že ne vše půjde rychle a bez zdržení.

Zásadní rozdíly jsou mezi cestováním do turisticky nejznámějších míst a do oblastí navštěvovaných méně a do míst nedávno zpřístupněných, kde se bude fungující infrastruktura teprve rozvíjet. Dosud také platilo, že se místní lidé chovali podle svých zvyklostí, byli autentičtí, žili tradicemi, které v okolních zemích vymizely a bylo příjemné se těmto zvyklostem jako cizinec přizpůsobit a sledovat, jakou z toho místní lidé mají radost.

Pořád je nezbytné počítat s tím, že ne všechny oblasti Barmy jsou otevřené a turistům přístupné, a také s tím, že v mnoha oblastech barmská armáda stále vede válku proti etnickým skupinám.

Barma asi velmi brzy ztratí svou autenticitu a půjde ve stopách Thajska. Za jak dlouho jej dožene? Tedy myslím hlavně z pohledu turisty.

Tady zase hodně záleží na konkrétních lokalitách, nejturističtější místa se budou měnit překotně a čím dál rychleji, nevím, jestli se dá říct, že v tom Thajsko „doženou“, ale v určitých aspektech se mu budou blížit hodně brzy, určitě během několika málo let. V místech, která byla zajímavá svou duchovní hloubkou, jejich jedinečná a neopakovatelná atmosféra zřejmě zcela zmizí. Při každé návštěvě Barmy jsem opakovaně chodil na Shwedagon, velmi brzy ráno a večer a pak další den znovu a několik hodin jsem se pomalu procházel, seděl a pozoroval místní, vnímal atmosféru, duchovní jedinečnost místa. Nedokážu a asi ani nechci si to místo představovat zaplavené turisty.

Nárůst počtu turistů během pouhých několika posledních let, konkrétně dvou, je opravdu naprosto drastický, zatímco ještě v roce 2012 byl počet zahraničních turistů reálně odhadován na 300 tisíc za rok, barmská vláda na tento rok počítá se 3 miliony! K tomu je nutné si uvědomit, že téměř všichni tito turisté pojedou na velmi málo míst, do těch nejznámějších oblastí, jako je Bagan, Inle, Rangún, Mandalaj.

V průběhu let se bude infrastruktura samozřejmě dál rozvíjet, oproti Thajsku nebo Vietnamu ale vývoj zřejmě nebude postupný, změny budou hlavně v turistických místech probíhat velmi rychle. Čím víc turistů přijede, tím se budou změny zrychlovat. Změny ale nepřináší jenom masový turismus, daleko větší změny souvisí s investicemi, vstupem zahraničního kapitálu a korporací.

Kromě toho, že jsi průvodce, aktivně se věnuješ také focení. Mimo jiné dokumentuješ etnické skupiny v horách severního Vietnamu. Nejsou to původní vietnamští obyvatelé, ale před pár sty lety sem došli z Číny. Jak se jejich život za tu dobu změnil?

Oficiálně ve Vietnamu žije 54 národnostních skupin, některé z nich jsou ve Vietnamu stovky let, další výrazně déle, některá etnika určitě dva tisíce let a zřejmě i déle. Změny se podobně jako v jiných oblastech jihovýchodní Asie neustále zrychlují, křivka změn je stále strmější. Velké změny můžu pozorovat i za těch 16 let, co do Vietnamu jezdím. Takže se dá říct, že zatímco za posledních několik tisíc nebo stovek let se jejich život měnil pomalu a velmi pozvolna, odehraje se v současnosti během jednoho roku víc změn než za mnoho předchozích desetiletí.

Změny ale samozřejmě nejsou plošné, zrychluje je vybudování silnic, popularizace místa mezi turisty, otevření hraničního přechodu do Číny, zavedení elektřiny a příchod televize, těžba… Naprosto zásadní změny ale způsobují vládou řízené demografické přesuny, kdy se z městečka uprostřed hor uměle vybuduje velké město a jsou do něj nalákáni osadníci z přelidněných nížin.

Pořád je spousta vesnic, kde není elektřina, kam vedou prašné silnice přes horská sedla a zavěšené lávky a kde lidé žijí jako před mnoha desetiletími, ale samozřejmě už mají motorku a rádio a často i mobilní telefony.  Rychleji se samozřejmě mění mladí lidé a s tím se překotnost změn ještě více zrychluje. Ale samotného mě často překvapuje, v kolika oblastech se mnoho aspektů tradičního života zachovalo, někdy mám pocit, jako by si lidé právě kvůli možnosti zásadních změn chtěli zachovat tradiční způsob života. Tedy zatím.

Každá z těchto etnických skupin má typické vyšívané kroje, které se často liší jen v drobných detailech. Která etnická skupina tebe samotného zaujala nejvíce?

Nejvíce mě zaujaly všechny etnické skupiny, které si i přes tlak změn zachovávají svůj tradiční způsob života a to, co k němu patří, tedy i tradiční oděvy a ozdoby, zvyky, rituály. Jsou etnické skupiny, i daleko v horách, kde tradiční oděvy nenosí nikdo, ani staré ženy, potom jsou skupiny, kde je nosí ženy každého věku a pak jsou dokonce skupiny, kde je nosí i muži, ale těch je velmi málo. Jsou to většinou právě muži, kteří tradiční oděvy odloží jako první, ale hodně záleží na etniku a lokalitě.

Zhotovení tradičního oděvu je navíc často velmi zdlouhavý a nákladný proces, zejména pokud se používají tradiční materiály a přírodní barviva, jemné výšivky a stříbrné zdobení. Někdy je zachování tradic zřejmé u jedné etnické skupiny v dané oblasti, obvykle údolí, v jiných případech záleží na vzdálenosti dané vsi od hlavní silnice, kdy ve vsi těsně u silnice lidé nosí „moderní“ oblečení, zatímco o několik kilometrů dál uvidíte tradiční oděvy včetně ozdob. A právě v souvislosti s tímto narůstajícím tlakem moderní doby je fascinující vidět, jak v některých oblastech lidé nosí tradiční oděvy denně, pečují o ně a jsou na ně hrdí.

Velmi zajímavé jsou i rozdíly v oděvu, zdobení a doplňcích u jednoho etnika na různých místech, zatímco některé etnické skupiny jsou podle oděvů rozděleny na další podskupiny a variací je velmi mnoho, jsou oděvy některých skupin téměř stejné přes velké vzdálenosti a napříč horami. Zaujaly mě také etnické skupiny, které se vyhýbají moderním věcem, takových ale moc není.

Etnické skupiny z Číny žijí i v severním Laosu, tam tradice mizí pomaleji nebo v tom není rozdíl?

Mám pocit, že Laos byl rychlostí změn zasažen rychleji, do velké míry to souvisí s doslova návalem nevládních organizací, prudkým otevřením země byznysu všeho druhu od kácení lesů, vysazování plantáží, příchodem náboženských skupin a církevních organizací a hlavně neuvěřitelnému otevření země vlivu Číny, doslova výprodejem Laosu, kdy došlo k masovému příchodu čínských dělníků, byznysmenů, těžařů, kšeftařů a podobně.

Laos byl výrazně specifický velmi malou hustotou zalidnění a obtížnými možnostmi dopravy, ještě před 15 lety v zemi bylo velmi málo silnic a autobusů, ale to se změnilo během velmi krátké doby a lidé, hlavně v horách, na to nebyli naprosto vůbec připraveni. Zatímco cílená pomoc je chudým vesničanům jistě přínosná, v mnoha případech se však nevládní organizace snaží hlavně o svůj vlastní prospěch, čehož jsem byl bohužel opakovaně svědkem. Ale i tak jsou i v Laosu místa, kde se tradice udržují. Několik tradičních vesnic, tedy vesnic, kde se lidé vědomě snaží tradice udržovat, je i v Thajsku.

Když jsem cestovala po Vietnamu, pořád jsem trošku cítila takovou rivalitu a nenávist mezi Severovietnamci a Jihovietnamci. Ti severní nasazují jižním vyšší ceny a jižní jim pak nadávají, že jsou zloději. Je to opravdu tak nebo je to spíše taková jejich póza?

Z toho, co vím, je to přesně tak, jak říkáš, tedy že Jižanům jsou na severu účtovány vyšší ceny, ale i to se už také mění, navíc se to nedá moc zobecňovat. Vietnamci jsou obecně velmi obratní obchodníci a uvědomili si, že lepší je spokojený zákazník než pár rychlých dongů. Ale samozřejmě to také neplatí obecně. Je to ale velký posun oproti době mé první návštěvy, kdy okrádání hlavně cizinců bylo prakticky pravidlem, ale jenom v místech navštěvovaných turisty.

Obecně se ale dá říct, že určitá rivalita mezi severem a jihem pořád přetrvává, ale běžně nemívá žádnou agresivní podobu, něco podobného se najde i v mnoha jiných zemích. Ale mladá generace lidí zhruba do 30 let to naprosto vůbec neřeší a běžně jezdí ze severu pracovat a žít na jih a naopak a zcela vůbec je nezajímá pro ně „dávná“ historie země, tedy období vietnamské války a doba po ní a s tím související společenské změny.

Vraťme se ale ještě do Thajska, kde si pravděpodobně strávil nejvíce času a je takovým Tvým druhým domovem. Jaká je tam v současné době politická situace? O probíhajících změnách se v poslední době v médiích dost mluvilo.

V kontextu zpráv západních médií, která bez snahy pochopit situaci poslední převrat téměř bez výjimky odsuzovala, a reakcí západních politiků, kteří vyzývali k návratu moci „legitimní“ vládě, to možná bude znít divně, ale situace je po převratu velmi výrazně lepší, hlavně bezpečnostní situace. Zajímavé je, že takto to také vnímá velký počet cizinců, kteří v Thajsku dlouhodobě žijí.

Celou situaci před posledním převratem je naprosto nezbytné vidět v širokých souvislostech posledních nejméně deseti let. Do západních médií bohužel zcela vůbec nepronikly zprávy o nesmírně vyhrocené situaci mezi příznivci a odpůrci poslední vlády v několika měsících před převratem, o střelbě a házení granátů do demonstrantů z druhého tábora, otevřených přípravách násilných akcí, výhrůžkách, zastrašování a podobně a také prudké eskalaci této situace.

To byl také důvod, proč do dění vstoupila armáda, která od začátku prohlašovala, že jí nejde o moc, ale právě o uklidnění situace a zmírnění napětí vycházejícího z nesmiřitelné polarizace celé společnosti, která se dále vyhrocovala a extremizovala. A kroky, které zatím činí, tomu dávají za pravdu. Převrat a dočasná vojenská správa se nedá naprosto vůbec srovnávat například s vojenskou diktaturou, která byla v Barmě. Rozhodně v žádném případě nejsem příznivce jakékoli diktatury, ale poslední převrat byl pro Thajsko v podstatě záchrana před reálně hrozící občanskou válkou.

Mám někdy pocit, že Thajsko je dnes takovou továrnou na vysněné dovolené západních turistů. Jak se Thajsko změnilo od Té doby, co ho znáš?

Thajsko je pro turisty úžasné v tom, že každému může nabídnout skoro přesně to, co chce, co hledá a po čem touží. Bohužel ale tou snahou vyhovět tužbám turistů se země zároveň rychleji mění, ale možná to je i tím, že se mění i tužby turistů. A určitě už neplatí, že Thajsko je továrnou na dovolené jenom pro západní turisty, za posledních asi pět šest let sleduji velmi prudký nárůst počtu turistů z Východu, hlavně z Ruska, Číny a Jižní Koreje. A tito turisté mají o vysněné dovolené naprosto jiné představy než turisté ze Západu a bude velmi zajímavé tento střet a další vývoj sledovat. Rusové a Číňané jsou v posledních letech velmi výrazně vidět (a slyšet) po celém regionu.

Thajsko se za tu dobu, co tam jezdím, změnilo samozřejmě dramaticky, ale i tady platí, že je potřeba rozlišovat mezi jednotlivými oblastmi. Nejrychleji se mění města, ostrovy a pobřeží, ostrůvky dříve bez resortů jsou plné betonových hotelů s bazény a už se taky asi nestane, aby na mě jako před několika lety zpoza rohu zvědavě pokukovaly místní děti, protože k nim na ostrov bílí turisté přeci jenom jezdí velmi málo, protože tam žádné resorty nejsou. To je tedy to turistické Thajsko.

Velmi se ale změnilo i každodenní Thajsko místních obyvatel, kteří se mění obecně vlivem globalizace, internetu, médií, ale i v neturistických oblastech má příliv turistů do země obecně vliv. Roste i počet cizinců, ze Západu i Východu, kteří se v Thajsku usazují. Ale i přes všechny ty změny jsem moc rád, že Thajci jsou pořád srdeční, usměvaví, příjemní, slušní a poctiví a doufám, že právě tohle se ještě dlouhou dobu měnit nebude.

Proč se Jihovýchodní Asie stala Tvým druhým domovem? Co Tě k ní tolik táhne?

Do jihovýchodní Asie mě to táhne téměř odmala, ale nedokážu říct, proč právě do této oblasti. Rozhodně nechci srovnávat život v Evropě a jihovýchodní Asii, jsou to dva naprosto jiné, zcela odlišné a hlavně i přes globalizaci zatím nesrovnatelné světy, které se liší opravdu do hloubky a do malých detailů každodenního života a každý z těchto světů má něco, co v tom druhém není a co by tam v optimální variantě být možná ani nemuselo.

Po těch mnoha letech si naprosto nic neidealizuji, ale do jihovýchodní Asie mě pořád přitahuje hodně aspektů, kvůli kterým po několika měsících v Evropě začnu přemýšlet, jestli není na čase odletět zpět. Nesmírně mě láká a přitahuje rozmanitost a pestrost krajiny, jednotlivých zemí, jednotlivých oblastí daných zemí, etnická rozmanitost, kdy jednotlivé etnické skupiny mohou žít společně v jednom údolí, ale jejich vesnice jsou naprosto odlišné světy.

Hloubka a dosah takových věcí, jako je mnohdy nákladná stavba domečku duchů u moderní banky nebo luxusního hotelu či resortu, který tam není jako dekorace nebo součást tradice, ale opravdu proto, aby duchům poskytl nové bydlení. Velmi mě zajímá také historie, kultura, náboženství a architektura Angkorské říše, která naprosto zásadně ovlivnila nejen současnou Kambodžu, ale také Thajsko a má v mnoha ohledech přesah do dneška a na současnou společnost a její kulturu, ale také na sociální vazby.

A možná to je poklid a vyrovnanost, kterou lze najít velmi často, úsměvy, které patří ke každodennímu životu, propojení dávné historie s moderním světem, a také pradávné rituály, víry a zvyky, které jsou nedílnou součástí technologické a přetechnizované současnosti, ve které je ale pořád místo i na odkazy dávné minulosti.

Cestovatel Jan Styblík bude také jedním z hostů na cestovatelsko-outdoorovém festivatele OBZORY, kde bude promítat o své cestě po Norsku. Festival proběhne 1. – 2. listopadu 2014 na Filozofická fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Top cestovatelské a outdoorové přednášky najdete v šesti sálech, můžete se těšit na taneční či fotografické workshopy, výstavy fotografií i prodej outdoorového vybavení, kulinářských dobrot, šperků a exotických zajímavostí za výhodné festivalové ceny. Více na www.festivalobzory.cz.