Cestování stopem: Přes Slovensko až do ukrajinského Užhorodu

Díky souhře okolností a přislíbené účasti na jedné události v Košicích si zhruba v půlce dubna kupuju zpáteční lístky vlakem právě na východ Slovenska. Po pár chvílích, co si prohlížím mapu, je mi jasné, že když už budu takhle blízko Ukrajiny, musím se tam alespoň na chvilku jet podívat… Rezervuji tedy city hostel Panorama v ukrajinském Užhorodu za 144 UAH (kurz k české koruně cca jedna ku jedné) a plán se začíná rýsovat. Vlakem budu v Košicích v sobotu ráno, kolem čtvrté odpoledne vyrazím a do večera se stopem dostanu do Užhorodu, a tam přespím. V neděli se musím dostat zpátky tak, abych stihl vlak ve 21:33 do Prahy. Dá se říct, že to bude takový rychlovýlet na okraji Ukrajiny.

První “stop” mi zajišťují kamarádi Havrilovi, se kterými se v Košicích potkávám. Jsou kousek od Trebišova, ale jedou něco předat svému známému do 41km vzdálené vesnice Hriadky a tak se vezu s nimi s tím, že tam začnu stopovat. Paľo s rodinou, kterého díky Havrilům poznávám je z Michalovic a říká, že mě tam sveze, paráda… Paľo je hrozně hodný chlap a celou cestu vymýšlí, jak mi pomoct abych se co nejjednodušeji dostal na Ukrajinu. Hned ve druhém autě na mé cestě do Užhorodu poznávám pohostinnost a vstřícnost místních lidí, jelikož při příjezdu do Michalovců mě zvou k sobě na večeři. Je kolem půl šesté odpoledne a já se chci na hranici dostat za světla, protože za tmy si už stopovat netroufnu, což Paľo chápe a tak zdvořile odmítám, snad příště.

Bohužel pro mě, smysl stopování a poznávání nových náhodných lidí Paľo moc nechápe a tak mě v zásadě donutí, abych se alespoň do Sobranic svezl autobusem. Veze mě tedy na zastávku, kde zjišťujeme, že to jede za 20 minut. Počkáme prý tedy v autě. Jen tak z legrace poznamenávám, že za 20 minut bychom do Sobranic i dojeli. Paľo na to nic neřekne, jen koukne na hodiny, chvilku se rozmyslí a zase startuje. Hurá! Ze Sobranic už na hranice nic nejede, takže konečně něco můžu stopnout. Paľo mě po dlouhém loučení v Sobrancích nechává a jede zpět domů do Michalovic. Díky!

První stop o samotě

Jdu pěšky na konec Sobranic a začínám stopovat, vlastně poprvé pořádně. A hlavně taky poprvé v životě sám. Je to zvláštní pocit, protože zatím jsem vždy stopoval jen ve dvou nebo ve třech, ale nemám čas nad tím moc přemýšlet, musím něco stopnout. K mému překvapení mi asi po deseti minutách staví paní ve středním věku, že prý mě hodí jen do další vesnice. Celý udivený, že se mě paní nebojí se jí ani radši neptám na jméno, abych jí neznervóznil. Ale ona je úplně v pohodě. Jedu s ní v autě asi jen 5 minut do obce Tibava. Vystupuji a jdu pěšky opět na konec vesnice. Odsud už je to na hranici, která se jmenuje Vyšné Nemecké jen 10km.

Zhruba tak desáté auto, které jede kolem, mi staví a to jsem se ani moc nesnažil. Je to Škoda Octavia a má za sebou přívěs a na něm májovou břízu. Dokonce jsem si toho, že mi zastavila ani nevšiml, až po tom co na mě troubí. Dobíhám tedy do auta a omlouvám se. Sympaťák kolem třiceti se mi představuje jako Janko a kromě břízy veze ještě svojí ženu a malé dítě. Jeho brácha je policista a on je myslivec a přivydělává si tím, že teď rozváží májové stromy, které tu jsou u každého druhého domu. Janko sice nechápe proč na Ukrajinu jedu, což vlastně těžko vysvětlit, ale prý abych měl na východní Slovensko dobré vzpomínky, tak nejdřív vyloží děcko doma a pak mě hodí až na hranici.

Pomáhám mu odkurtovat májku a usadit ji na místo, seznamuji se se zbytkem jeho rodiny a opět nasedám do auta a za pár minut vystupuju na hranici. Je něco před sedmou večer a zapadá slunce. Východoslovenské vesnice co jsem zatím poznal, jsou světem samy sobě, každá má svou tradici, a atmosféru. Každá je jiná ať už rozlohou, geografickými dispozicemi nebo budovami v ní, ale každá je taky stejná, co se týče podobně nastavených obyvatel a stejných zvyků a obyčejů například v podobě tradiční májky.

Pěšky to přes hranice nejde

Hranice Vyšné Nemecké se nedá přejít pěšky a tak se k někomu musím dostat, aby mě převezl. Naštěstí pro mě je na hranici celkem plno. Za závoru už pěšky nesmím a před ní sem tam přijede nějaké auto. Vlastně moc nevím, co mám dělat a tak se jen opírám o sloup, vypadám sympaticky a přemýšlím, koho bude nejlepší oslovit. Asi Ukrajince. Ptám se pár řidičů, jestli mě vezmou ale nikdo nic.

Stojí tu i starší Sharan, ale v něm sedí ukrajinská rodinka s malým dítětem, tak je mi trochu hloupé se jich ptát, přeci jenom se můžou bát o dítě, což chápu a tak se na ně jen krátce do okýnka usmívám a hledím si svého. Chlapík ze sharanu stahuje okýnko a křičí na mě, co potřebuju. Říkám, že Užhorod a převést přes hranici. Nabízí mi místo vepředu a představuje se jako Vasil. Celá rodina je z Užhorodu a je s nimi fajn pokec. Vasila hrozně zajímá politická a finanční situace v Čechách a tak se mě pořád na něco vyptává. Naštěstí umí trochu slovensky a tak mluvíme takovou zplichtěnou “slovanštinou”. Jsme přeci všichni Slované.

O situaci na Ukrajině toho vím jen málo a navíc jen z médií, tak se Vasila ptám jaký je tam život, jak to dopadlo na Krymu a tak. Prý jsou velké společenské rozdíly a vládnou zde oligarchové, úplatky a mafie. Život na Krymu je prý teď skvělý, má tam přátele. Vasil je celkem frajer a tak se nebojí třeba předjet celou frontu aut zleva, ačkoli většina řidičů vystoupí a jdou k našemu autu si to vyříkat. Vasil jen klidně ukazuje na dcerku a oba rodiče se tváří tak, aby vzbudili soucit, což funguje skvěle.

Čekáme asi minutu a Vasil vystupuje a jde k pohraničníkům zařídit zvláštní vstup, protože má v autě dítě. Dostává ho a my projíždíme hranici rychlostí, jakou se to tady normálně nestává. Za necelých deset minut jsme na Ukrajině. Vasil mě vyhazuje u obchoďáku na kraji města, prý ať si tam koupím jídlo a vodku, dobrý nápad, dík! Hostel Panorama v ulici Lva Tolstogo 5 je vzdálený ještě asi 20 minut pěšky.

Prohlídka Užhorodu

Užhorod je centrem Zakarpatské oblasti, ve kterém bydlí přes sto tisíc lidí. Název je odvozen podle řeky Uj, která městem protéká podobně jako Vltava Prahou. Užhorod je, co se týče historie, takový hadr na holi. Tím že leží na hranici několika států, tak dříve patřil nejdříve k Maďarsku, pak k Rakousku, potom Rakousko-Uhersku, Československu, zase Maďarsku, pak k SSSR a nakonec k Ukrajině. To všechno zanechalo na městě svoje stopy a tak je tohle místo řádně rozmanité.

Město naštěstí velké není a tak na projití centra a blízkých pravoslavných kostelů stačí jen asi dvě hodiny. Stejně jsem kolem poledne chtěl vyrazit směrem do Košic. Vlak mi jede až o půl jedenácté, ale chci mít časovou rezervu. Přicházím zpět na hranici a už z dálky je vidět, že je tam slušná fronta a i proto jsem vyrazil o tolik dřív, protože nemám představu, jak dlouho se tu zdržím… Před hranicemi je obchůdek, kde si za posledních devět hřiven kupuju plechovku koly a pozoruju řidiče ve frontě a přemýšlím kterého bude nejlepší poptat. Nejlépe asi Slováka s košickou značkou.

Ptám se několika řidičů, mezi nimi i několik Čechů a jedni Poláci. Ťukám na okno Mitsubischi se slovenskou značkou Sobrance. Pozdravím ho, ale on ani nestáhne okýnko a kýve, že ne. Tak jen na zavřené okno dělám, že nechápu a ptám se, jestli nejede přes hranice a nemá místo (je v autě totiž sám). Otvírá dveře a ptá se mě, jestli jsem Ukrajinec. Říkám, že ne, že jsem Šech. A on že tak to jo, že mě teda vezme.

Hlupák ti nezastaví a tak na stopu potkáš jenom fajn lidi

Představuje se jako Maťo a společně s dalšími třemi auty kamarádů jezdí na Ukrajinu každý týden tankovat benzín a LPG do aut. Prý na jednom výjezdu ušetří na palivech až 40 €. Často se mu stává, že někdo chce s ním přejít hranici a tak prý občas bere, ale jednou vzal Ukrajince a ti ho při cestě okradli a od té doby je nebere. S Maťom je super pokec, čekání na hranici odhaduje znaleckým okem na čtyři hodiny a to je masakr.

Naštěstí má hafo historek v zásobě, protože je voják a byl na misi v Afghánistánu a tak se ho vyptávám na vše možné. Celá válka a vojenské základny jsou podle něj jen politika a on sám to dělá jen proto, že za to jsou dobré peníze. Maťo mi evidentně věří, protože si šel pokecat do druhého auta s kamarády a já popojíždím autem ve frontě v tzv. území nikoho. To je poprvé na stopu kdy jsem se dostal k řízení. Sice to zabralo čtyři hodiny, ale přejíždíme hranici a jedeme asi 20 km do Sobranec, kde Maťo bydlí. Zve mě dovnitř na kafe a že prý počkáme na kamarády z druhého auta, ti jedou do Košických Olšan a prý mě tam hodí…

Pijeme kafe a loučíme se. Příbuzní od Maťa, jak se později dozvídám, mě vysadí až v Košických Olšanech, což je od Košic jen 10 kilometrů, to by se dalo s mojí rezervou i dojít. Stojím na zastávce, je před šestou hodinou a já mam dobrou náladu, protože jsem skoro v cíli. Nečekám ani minutu a před zatáčkou vyjíždí obytný Transporter s windsurfovou rakví na střeše. Hned mě napadá, že ti budou v pohodě. A taky že jo, staví mi sympatický páreček a že prý jedou od babičky a ta bydlí u nějakého jezera, kam jezdí windsurfovat. Prý občas jezdí do Prahy a tak se domlouváme, že tam skočíme na pivo, tak snad to vyjde. Surfaři mě hodí na nádraží a doporučují mi skvělou restauraci, kde můj den vrcholí velkými haluškami s bryndzou a tmavým Šarišem.

O stopu na Slovensku jsem jen slyšel a pro mě to tu bylo poprvé a zároveň poprvé sám. Dost mě překvapilo, jak v pohodě to bylo a jak hodní všichni byli. Od Ukrajiny mě většina po cestě tam odrazovala, ale mě se tam líbilo. Samozřejmě je potřeba jet tam znovu a okouknout i vnitřek této temperamentní země. A jak jsem řekl Jankovi, který mě vezl prvně na hranici: “Hlupák ti nezastaví a tak na stopu potkáš jenom fajn lidi.“