Cestování s hendikepem – Karibské moře

Jmenujeme se Márovi a jsme z Přerova. Naše rodina se vydala na neobvyklou cestu životem. Syn Jirka je s velmi vážnou nemocí progresivní svalové dystrofie trvale upoután na invalidní vozík. Přes tento těžký hendikep se snažíme cestovat a našimi exotickými výpravami dokázat, že závažný zdravotní problém nemusí být koncem života. Naopak, naše cestování je příkladem i povzbuzením pro mnohé další. Pro Jirku je poznávání cizích zemí smyslem života a obrovskou motivací. Právě proto jsme se v loňském roce společně vydali na Nový Zéland a celý ho důkladně procestovali. Své zážitky jsme sepsali do knihy Nový Zéland – návrat k protinožcům a z našeho putování vznikly i dva dokumentární filmy. Více informací i ukázky z filmů najdete na našich stránkách http://www.jirkamara.cz/

Po životní zkušenosti z nejvzdálenější země na světě jsme si vytyčili další metu – ukázat všem, že na invalidním vozíku můžete vyjet do exotické země studovat cizí jazyk. Kromě toho jsme se chtěli přesvědčit, že se dá pobývat v cizí zemi aniž byste znali místní řeč. A tak jsme se v sestavě Jiří, Jirka a Alena Márovi vydali studovat španělštinu do Jižní Ameriky.

Náš nápad zaujal i komisi Expedičního fondu, která se rozhodla nás finančně i morálně podpořit. Rád bych za to touto cestou poděkoval. Moc si toho vážíme a taky doufáme, že zviditelněním našeho úspěchu my zase pomůžeme dalším lidem se zdravotním hendikepem najít jejich smysl života. Když se chce, tak se dá dokázat všechno a my tomu pevně věříme.

Hlavním cílem naší cesty byl Ekvádor a Galapágy, ale ještě před tím jsme se na pár dní zastavili v Karibiku na ostrově Bonaire. V 17. století obsadili toto území Holanďané a dodnes je Bonaire součástí Nizozemských Antil. Ostrov má necelých 40 km na délku a 8 km na šířku. Přistáli jsme v hlavním městě Kralendijk a ubytovali se v místním hotelu Divi flamingo.

Bonaire je rájem pro mořské sporty, především windsurfing a potápění. Úžasné bílé pláže zase lákají k příjemnému lenošení. Smyslem naší zastávky mělo ale být něco úplně jiného. Chtěli jsme pouhé dva dny pobytu využít k dokonalému poznání celého ostrova. Zapůjčili jsme si proto speciální džíp pro jízdu v terénu, na korbu jsme vyhodili vozík a vydali se za poznáním.

Prvním cílem byl národní park Washington a my jsme pevně věřili, že tady spatříme zajímavá zvířata a hlavně plameňáky. Na Bonaire totiž napočítáte nejvíce těchto ptáků na celé západní polokouli. Dohromady je jich asi deset tisíc. To by v tom byl čert, abysme na ně nenarazili. Národní park byl doslova úžasný. Krajina, jakou jsme dosud nikdy neviděli. Obrovská kaktusová pole, pozůstatky sopečné činnosti a nádherné mořské zálivy. Každou chvíli jsme museli zastavit a kochat se pohledem na všechny ty zvláštnosti.

Pokud se týká zvířat, tak jako úplně první jsme narazili na ještěrky. Různě barevní plazi byli snad všude. Když člověk chvíli stál, obkroužily ho desítky jedinců a nebylo kam šlápnout. Zaregistrovali jsme další typické zvíře – osly. Byli tak přítulní, že jsme si je mohli klidně i pohladit. A pak to konečně přišlo. Přijeli jsme k jezeru plnému růžových ptáků. Jen se tak brouzdali mělkou vodou tam a zpět a občas schovali hlavu pod hladinu. Jen vyjímečně zamávali křídly a přeletěli o kousek dál. Dalo by se na ně dívat celé hodiny.

Jestliže jsme si ale chtěli prohlédnout celý park, museli jsme naskočit do auta a putovat zase o kus dál. Znovu a znovu jsme zastavovali a obdivovali místní krajinu. V jednom houští jsme objevili velikého leguána, na délku měl zcela jistě více než metr. A tam je další a tam ještě jeden volali jsme jeden přes druhého. Na jednu stranu z nich šel docela strach, ale pravdou je, že se téměř nehýbají, takže se velice rychle osmělíte přiblížit se až do bezprostřední blízkosti.

Plameňáky i leguány jsme potkali ještě několikrát, ale naše cesta parkem se chýlí ke konci. Jirka vtipně poznamenává, že jsme tady byli nakonec úplně celý den od otevření až do zavíračky. Rozhodně to ale stálo za to. Na rozloučenou s parkem si ještě jednou prohlížíme úžasný plot z kaktusů. Přes ten bych teda nikomu lozit nedoporučoval, to by mohlo hodně bolet.

Ani druhý den našeho pobytu nebyla nouze o nové poznání, přestože vrcholnou událost našeho pobytu jsme měli za sebou. Hned zrána jsme pozorovali potápěčské výpravy jak se chystají na své dnešní ponory do podmořského světa. V jižní části ostrova jsme pak objevili bílé hory. Velice rychle nám došlo, že se jedná o sůl, která je pro tento ostrov významným produktem a vývozním artiklem.

Ještě jednou jsme pozorovali mistrovské kousky surfařů na jedné z pláží a na závěr jsme si zajeli na motýlí farmu. Znovu a znovu jsme potkávali plameňáky a přesvědčili se tak, že jejich výskytem se Bonaire chlubí právem. Pobyt jsme zakončili pohledem na západ slunce. A protože byla sobota, v celém městě byla dobrá nálada, hrála hudba a turisté zpívali a tancovali.

V neděli brzo ráno jsme se přesunuli na letiště, v šest hodin nám odlétalo letadlo do hlavního města Ekvádoru – Quito. Právě tady měla začít dvoutýdenní výuka španělštiny. Ale o tom zase příště….