Cestování s hendikepem – Ekvádor

Sledujete životní osudy rodiny Márových z Přerova. Vlastním příkladem se snažíme dokázat, že cestovat po světě je možné i s invalidním vozíkem. První naší velkou cestou bylo důkladné poznání Nového Zélandu. O této expedici se můžete více dozvědět z našich knih a dokumentárních filmů. Více naleznete na www.jirkamara.cz

Za přispění Expedičního fondu jsme se v letošním roce vydali na pětitýdenní výpravu do Jižní Ameriky.

Po krátké zastávce v Karibském moři, na ostrově Bonaire, jsme přiletěli do hlavního města Ekvádoru. Quito je s nadmořskou výškou 2850 metrů druhým nejvýše položeným hlavním městem na světě. Centrum města bylo v roce 1978 zapsáno do seznamu chráněného dědictví UNESCO. Právě tady jsme měli na příští dva týdny rozbalit svůj hlavní stan a seznámit se s nejbližším okolím. S tím stanem to ale nebylo tak úplně doslova, měli jsme zajištěné ubytování přímo v ekvádorské rodině a naším programem byla kromě poznávání okolí i pravidelná docházka do jazykové školy španělštiny.

Nutno poznamenat, že španělsky jsme neuměli vůbec nic a proto jsme měli z prvního setkání s naší hostitelskou rodinou docela obavu. Taxi z letiště nás spolehlivě zavezlo na udanou adresu, v tom žádný problém nebyl. Když se však otevřely dveře našeho nového domova a přivítali nás Ekvádorci plynně hovořící pouze svou rodnou řečí, ze které my jsme neznali  téměř nic, nebylo nám úplně do zpěvu. Přívětivě jsme se na sebe usmívali a dorozumívali jsme se pomocí všech ostatních smyslů kromě řeči. Doslova jsme žasli, že na všem důležitém se dá domluvit i beze slov. Zabydleli jsme se a hned od příštího dne začali pravidelně navštěvovat místní školu. Postupně jsme se učili nová a nová slova a do naší komunikace se tak pomaličku vkrádala i řeč.

Učitelé ve škole a všichni členové naší nové rodiny se maximálně snažili nám ve všem vyhovět i pomoci. Díky tomu jsme stále více rozšiřovali teritorium našeho poznání. První den jsme si troufli maximálně pár bloků od našeho domu. Z důvodu bezpečnosti nás na naší procházce doprovázela služka našich domácích Ercy. Quito má obrovskou nezaměstnanost a pohyb turistů po městě je proto docela nebezpečný. Prakticky na každém kroku můžete potkat žebrající muže, ženy i děti, pozorujete čističe bot i zvláštní naháněče pasažérů ukrutně smrdících autobusů. Proti místním lapkům i riziku násilí potkáváte v ulicích velmi často ozbrojené členy bezpečnostních agentur.

Nejširší nabídku průvodců a map Ekvádoru (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

V následujících dnech jsme se přesto stále častěji osmělovali i k osamělým výletům a navštěvovali muzea, botanickou zahradu nebo obdivovali krásné budovy historické části města. Asi nejzajímavější byl výlet na nedalekou sopku Pichincha. Tyčí se do výšky 4784 metry. Kabinkovou lanovkou se dostanete do výšky přes čtyři tisíce metrů a nabídne se vám fantastický pohled do údolí. Právě tady si nejlépe uvědomíte, že město Quito bylo vystavěné v údolí, které je mnohem, mnohem výše nad mořem než naše nejvyšší hora Sněžka.

Pěší túry po městě i okolí jsou s invalidním vozíkem docela složité. Jen zřídka objevíte bezbariérový vstup do obchodu, jen vyjímečně vám dá řidič auta přednost při vstupu do vozovky. Přesto jsme od mnohých obyčejnch lidí cítili podporu i obdiv, že jsme se na takovou cestu vydali.

Dá se říct, že jsme zdomácněli velice rychle a během čtrnácti dní se i naučili komunikovat v místním jazyce. Samozřejmě, že jsme nepoužívali složité jazykolamy, ale na základní domluvu nám nově získaná slovní zásoba stačila. Během víkendu jsme si najímali taxikáře a průvodce v jedné osobě, abychom se mohli seznámit i s životem na venkově a poznat jihoamerickou přírodu.

Velkým zážitkem byla návštěva indiánských trhů ve městě Otavalo. Dalo se tady koupit prakticky cokoliv. Od typického ekvádorského ponča, indiánské hudby na CD, všech možných druhů suvenýrů až po kulinářské speciality, při kterých vám doslova lezou oči z důlku. A tak jsme si z trhu odnesli typický klobouk z palmového listí, kterému se všude na světě říká panamský, ale on přitom pochází právě z Ekvádoru a také jsme ochutnali místní specialitu – pečené morče. Obrali jsme i tu poslední kostičku, ale důvodem byl pouze obrovský hlad, upřímně řečeno jsme nic hnusnějšího v životě nejedli.

Dalším exkluzivním zážitkem byl pobyt přesně na rovníku, který dal Ekvádoru i jméno. Kromě toho, že jsme mohli v jednom okamžiku stát současně na severní i jižní polokouli, nevěřícně jsme kroutili hlavou nad důkazy o vyjímečnosti tohoto místa. Tak například voda z umyvadla vytéká na severní polokouli přesně opačným směrem než o pár mětrů jižněji. Stejně tak vajíčko na špičku zcela jistě nepostavíte nikde jinde než na rovníku.

Výlet do lázeňského města Baňos měl velmi zvláštní náboj. Projížděli jsme kolem několika činných sopek a ta jménem Cotopaxi je úplně nejvyšší činnou sopkou na světě. Tyčí se do výšky téměř šest tisíc metrů nad mořem a při průjezdu kolem ní máte pocit, že je současně modlou i hrozbou. V okolí Baňosu jsme obdivovali fantastický kaňon s množstvím vodopádů i geotermálních projevů.

Zážitků bylo na pouhých čtrnáct dní opravdu obrovské množství, ale chtě nechtě jsme se museli se sympatickým městem rozloučit. Čekala nás další zajímavá výzva – cesta do amazonského pralesa, ve kterém měla pokračovat naše výuka španělštiny. Ještě více jsme ale byli zvědaví, jak to v takovém pralese vlastně vypadá, ale to už si povíme až příště….