Cestování s hendikepem – Amazonská džungle

Pokud sledujete naše vyprávění o neobvyklé cestě do Jižní Ameriky, tak už jsme Vás snad přesvědčili, že cestování s invalidním vozíkem do exotických končin rozhodně není nemožné. Zvládli jsme jak krátkou zastávku v Karibském moři, tak dvoutýdenní studium i cestování v okolí Quita, hlavního města Ekvádoru. Díky pomoci Expedičního fondu jsme mohli uspořádat tuto dobrodružnou výpravu, jejíž dva hlavní vrcholy máme ještě před sebou. Vydáváme se na cestu do Amazonského pralesa a po týdnu prožitém přímo v džungli odletíme na tajuplné ostrovy Galapágy.

Teď se teprve ukáže, jestli jsme nepřecenili své síly. Zatím jsme žádné zásadní problémy neměli, ale v pralese a na sopečných ostrovech nás mohou čekat všelijaká překvapení. Už následující týden v džungli by mohl být tou pravou prověrkou, jestli je naše cesta hazardem nebo naopak důkazem, že i s invalidním vozíkem je možné cestovat po světě.

Vstupní branou do Amazonského pralesa je pro nás městečko Coca. Přijeli jsme sem autobusem. Cesta sice trvala celý den, ale alespoň jsme si postupně zvykli na zásadní přeměnu přírody. Z rušných měst a sopečného vnitrozemí jsme se přestěhovali do hlubokých dosud nepoznaných lesů. Průvodcem na naší cestě je učitelka Diana. Budeme s ní každý den trávit několik hodin nad učebnicemi španělštiny, ale také s pomocí průvodců poznávat prales. Už se nemůžeme dočkat.

V gumácích do pralesa

V minipřístavu u nejdelší ekvádorské řeky Napo dostáváme nezbytné gumáky a společně s dalšími turisty nastupujeme na loď. Je to spíš taková ta dlouhá úzká bárka, obrazně řečeno vykotlaná z jednoho kusu dřeva. Je však opatřená motorovým pohonem, takže ke slepému ramenu vedoucímu do naší vesnice dojíždíme už po hodině plavby. Z široké řeky plujeme najednou po úzké říčce a naplno vnímáme zvuky pralesa.

My, co jsme v džungli nikdy nebyli, vyhlížíme v řece krokodýly a na břehu opice, dlouhé jedovaté hady, tygry, pomalované domorodce a další šílená nebezpečí. Proto nás velmi překvapuje, že nic takového nevidíme. Život v našem novém domově jménem Yarina je vlastně úplně pohodový. Bydlíme v bambusových chýších se střechami z palmového listí a spíme v normálních postelích. Jedinou zvláštností jsou moskytiéry umístěné nad každým lůžkem. Dopoledne probíhá výuka španělštiny a odpoledne podnikáme expedice do pralesa.

Poznávání džungle probíhá buď z malé loďky nebo pěšky po úzkých pěšinách či lávkách vedoucích přes mokřiny a jezírka. Z důvodu bezpečnosti nás zcela zásadně provází profesionální průvodce, který tady zná každý list a každou pěšinku. Je vybaven mačetou a také ji pravidelně a dovedně využívá. Občas je nutné cestu prosekávat nebo odstranit spadlé větve nebo menší strom. Pravdou je, že Jirku téměř neustále nosím na zádech nebo ho společně s průvodcem přenášíme i s vozíkem. Každá výprava má své kouzlo a vždy se dozvíme něco nového a dosud nepoznaného. Zajímavým zážitkem je konzumace mravenců, kteří chutnají jako citron, pozorování opic, kajmanů, papoušků a různých druhů hmyzu či ptáků. Šelmy a hady hledáme marně, jsou před turisty ukryti hlouběji v lese.

Navštěvujeme také jednu indiánskou rodinu a seznamujeme se s jejich způsobem života. Nejdříve nás pomalují barvami a poté také učí střílet z foukačky. Kousek od jejich obydlí objevíme velikánského pavouka. Tarantule působí na mnoho z nás dost odpudivě. Pozorujeme tohoto nesympatického tvora se zájmem a obavou současně.

Nejširší nabídku průvodců a map Ekvádoru (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Galapágy

Pobyt v pralese nám utekl velice rychle a nezbývá než se pomalu rozloučit a přesunout se do zásadně jiného prostředí – na Galapágy. Ano to je opravdový vrchol naší cesty. Každý den našeho týdenního pobytu se stane něco velmi zvláštního a zajímavého. Na zdejší ostrovy jezdí turisté obdivovat především zvířata, která nikde jinde na světě k vidění nejsou. Na prvním místě stojí želvy, vážící i 200 kilo a staré až 150 let. Nemůžeme se na ně vynadívat. Pozadu však zcela jistě nezůstávají ani mořští i suchozemští leguáni, terejové, tučňáci, červení krabi nebo lachtani. S lachtany jsem se dokonce i potápěl a to byl opravdu zážitek. Bylo mi hned jasné, že je to velmi baví. Doslova si s námi hráli, jakoby chtěli říct „dotkni se mě, jestli to stihneš“. A tak jsme se všichni snažili se k lachtanům co nejvíce přiblížit. Když už ale byli opravdu na dosah, vždy velmi hbitě ucukli.

Bydleli jsme na ostrově Santa Cruz, ale pravidelně jsme se vydávali lodí i na další z galapážských ostrovů. Každý měl něco do sebe. Někde jsme obdivovali sopky, jinde pláže, ale všude bylo velké množství naprosto krotkých zvířat. Řekli byste, že i ptáci by se dali pohladit. Pravdou ale je, že takový klenot, jakým Galapágy bezesporu jsou se musí chránit. Turisté se mohou pohybovat pouze po vyznačených trasách a přibližovat se ke zvířatům jen do rozumné vzdálenosti. Vrchol naší cesty nás skutečně okouzlil.

Zážitků máme obrovské množství a popsat je stručně je docela problém. Také proto se chystáme vydat knihu a sestříhat filmový dokument, abychom se o své zážitky podělili se všemi, kteří nám v našem způsobu života fandí. Chceme navázat na úspěšné cestopisné knihy  a filmy, které jsme zpracovali z naší první velké cesty po Novém Zélandu. Více se o nás dozvíte na www.jirkamara.cz , kde si také naše produkty můžete objednat a tím nás podpořit v dalších aktivitách.