Cestování s dětmi? Ano!

Nemusíme se bát, pokud dodržujeme základní pravidla:

• cestu plánujeme s ohledem na schopnosti a zájmy dětí, nejlépe společně s nimi
• zájmy a cíle dospělých jsou až na 2. místě
• děti musí být na cestě spokojené, cestování by je mělo bavit
• riziko zranění omezit na minimum správnou výbavou a přípravou
• jakmile se děti naučí mluvit, měly by vědět, co mají dělat, když se ztratí
• děti potřebují častější přestávky na odpočinek, na doplnění energie, ale regenerují rychleji než dospělí

S dětmi mladšími 2 let jsme většinou pobývali na jednom místě (na chatě, chalupě), kde bylo potřebné zázemí (voda, teplo). Pro malé děti je důležité, aby měli někde svůj „útulek“, svoje místečko, kde se jim dobře usíná, kde mají svoje medvídky, musí vědět, kde je máma. Sedačka na zádech není podle mě dostatečným zázemím, kam se v případě nouze může dítě schovat. Nepohoda a pocit nejistoty v útlém věku může mít u dětí trvalé psychické následky.

Pokud s sebou chcete brát děti proto, aby se vám snadněji komunikovalo s okolím, zanechejte je raději v bezpečí domova a ke svým cestovním dokladům přidejte pár dětských fotografií. Obrázek vašeho dítěte zapůsobí úplně stejně jako živý exponát. Mně i po 15 letech stejným způsobem fungovalo tričko s fotografií našich dětí, hlavně mezi pastevci na horách i při stopování ve městě. Vzpomínám na kamaráda, kterého malý syn poprvé spící pod stanem, neustále deptal otázkou: „Kdy už budu spát zase v postýlce?“

Hlavně děti zaujmout

U batolat se nám při turistice po Česku osvědčila kombinace sedačky na záda a skladného kočárku (golfáče), takže jsme byli mobilní na pěšině i v terénu. Jako šikovné propojení sportovního tréninku a „procházky“ s miminkem mně přijde jízda na krátké tratě na kolečkových bruslích s předsunutým kočárkem, event. na lyžích se sáněmi, pokud se jízda přizpůsobí „stavu vozovky a cestujícím“.

Děti většinou neocení cíle, které přitahují dospělé, např. sportovní výkon, zdolané převýšení, dosaženou výšku, historický nebo botanický význam – záleží přirozeně na věku dětí, na jejich zájmech, na způsobu výchovy v rodině. Mnohdy nás překvapí, co má u dětí úspěch. Konkrétně u našich dětí byly nejlepší výlety takové, které vedly údolím nějakého potoka, kde se daly stavět přehrady a různá další „vodní díla“. Naše honění, že už musí skončit, abychom stihli ještě nějakou rozhlednu nebo zříceninu, se ukazovala v jejich očích jako nesmyslná.

Pamatuji se, že při našich cestách do západní Evropy bylo jedním z nejúžasnějších míst vlakové nádraží Milano Centrale. My jsme se obvykle snažili odsud co nejdříve odjet. V létě je v hale obrovského nádraží velké horko, davy lidí, prostě podle logiky dospělého je nejlepší hned zmizet pryč. Naše děti tady však našly ráj. Na toto nádraží totiž dojíždí většina nejrychlejších a nejluxusnějších rychlovlaků Evropy. Je možné se tu setkat s francouzským TGV, donedávna nejrychlejším vlakem světa, se španělským Talgem, švýcarským Cisalpinem a několika generacemi italských Superstar. Děti by byly v té výhni ochotny strávit hodiny.

Mašinkářské výlety

Je potřeba takzvaně akce „šít na míru“. U našich kluků bodovaly různé „mašinkářské“ výlety. Objezdili jsme za všemožnými párami, úzkorozchodkami a lanovkami skoro celou Evropu. Nezapomenu na jednoho tatínka, který si nejspíš léčil vlastní komplexy, když vláčel na laně po skále svého syna – ten celou dobu řval, že by se nad ním i kámen slitoval. Nebo jiný otec, který sám trpěl závratí a snažil se pištící dceru vytáhnout na rozhlednu. Násilím se nikdo nezbaví strachu z uzavřeného prostoru, z vody, ani z výšky.

Zkušenosti máme hlavně s našimi dvěma syny, pro které jsme se snažili pokaždé najít program, který by je bavil.

Tipy na výlety v Česku:

• prohlídky různých zámků, hradů a hlavně zřícenin
• rozhledny
• výpravy podél různých řek a potoků
• zajímavosti typu úzkorozchodka, lesní železnice, jeskyně, pevnosti
• skanzeny a muzea s „klukovskou“ tématikou (doly, vlaky, sbírky minerálů, vycpanin)

Tipy na výlety v zahraničí:

• Slovensko: Štiavnické vrchy, Tatry, Slovenský ráj, různá termální koupaliště, jeskyně, řeky, Černohronská železnice
• Polsko: pohraniční skalní města, pevnosti, doly a jeskyně, Bieszczady
• Německo: železnice v pohraničí, skalní města, aquaparky
• Rakousko: Alpy, Faak am See (jedno z největších modelových kolejišť)
• Švýcarsko: Alpy (Schneeberg, lanovka na Jungfrau)
• Francie: Alpy
• Slovinsko: Istrie (moře, útesy)
• Itálie: Sicílie, Sardinie a Eolské ostrovy
• Řecko: ostrovy, horská železnice, památky
• Ukrajina: Krym (jeskynní města, kaňony, skály a památky)

Za jeden z nejúspěšnějších zájezdů považujeme výlet na Sardínii. Tento ostrov má opravdu nádherné romantické pobřeží. Hlavně severní poloostrov Capo Testa, kde vítr a voda vytvarovaly skály do neskutečných tvarů. Našli jsme mnoho opuštěných zátok, které lákaly ke koupání, skalní města s nekonečnými prolézačkami. Starší syn právě četl romány od Julese Verna. Capo Testa se stalo naším Tajuplným ostrovem. První noc jsme spali ve shluku balvanů – „komíně“, další noc v jeskyni – „Žulovém domě“. Velice atraktivní je i východní vápencové pobřeží v oblasti Ogliastra.

Slaná voda společně se svou sladkou přítelkyní tady vytvořily velké množství jeskyní, skalních bran a dalších krasových jevů. Společně s dětmi jsme je tu objevovali sami, bez průvodců. Do některých jeskyň se dalo pouze doplavat, jiné jsme prozkoumávali ze souše. A všude i mezi skalami jsou písečné pláže vhodné k potápění, na stavbu hradů.

Není třeba se při cestování s dětmi omezovat jen na uzavřený prostor automobilu. Při jízdě autobusem nebo vlakem se otevírá široký prostor ke komunikaci, na různé společenské hry, děti se učí toleranci k ostatním cestujícím, nejsou tak omezeni v pohybu jako pod bezpečnostními pásy v autě. Navíc se při delších túrách nemusíte vracet na stejné místo.

Na kole jsme děti vozili, jakmile byly schopné v klidu posedět. Zásadně na sedačce za sedlem, abychom si s nimi mohli povídat. Nejsem zastáncem „vozítek“ připoutaných za kolo, kde se dítě celou jízdu nudí, netuší, kudy a kam jede. Jakmile začaly děti samy šlapat do pedálů, jezdili jsme s nimi hlavně po lesních a polních cestách a necestách, mimo velký provoz. Pokud na kole vyrazí společně víc dětí, hrozí nebezpečí, že začnou mezi sebou závodit bez ohledu na dopravní předpisy a potom jeden ani dva dospělí nemají šanci je ukočírovat.

Vodní turistika až pro plavce

Při vodní turistice jsme byli možná až neobvykle zásadoví. Do lodě na řeku s námi děti nesměly, dokud se nenaučily plavat, pádlovat tedy kluci začínali až v 5 letech. V peřejích má i dospělý člověk dost starostí sám se sebou, pokud se „cvakne“. Zažila jsem řadu vypjatých situací, kdy měli namále i zkušení vodáci. Žádná kilometráž nemůže být stoprocentně aktuální. Nikdy nemůžete vědět, jestli za zatáčkou není přes celou řeku vyvrácený strom, rozbitá lávka, jestli se těsně před vámi neobrátí jiná loď a nezablokuje průjezd. Podobné záludnosti mohou udělat z jinak naprosto klidné řeky nebezpečnou past.

I na řece obtížnosti Lužnice může nastat situace, kdy je dospělý rád, že se postará o osobní bezpečí, ale mnohdy absolutně nemá čas zachraňovat děti. Argumenty jiných rodičů typu „nám se nikdy nic nestalo“ nedokazují, že je na vodě vždy bezpečno. Naštěstí obě naše děti získaly slušný výcvik ve vodáckém oddíle, takže se brzy dokázaly postarat o sebe i o loď. Zpočátku jsme volili řeky nenáročné, obtížnosti max. WW1 v Česku a na Slovensku. Kluci postupně přecházeli z kanoe na kajak, z klidné vody do peřejí. Pokud se jede na řeku, kde je hodně „volejů“, je dobré přibrat do party víc dětí, aby se zabavily – lovením čehokoli z vody, koupáním, závoděním, slalomem mezi vrbičkami…

Jak děti unavit? Na treku!

Na první pohled nezáživný trekking nabízí dětem spoustu příležitostí, jak se zbavit přebytečné energie, učí je vytrvalosti, samostatnosti, zodpovědnosti, ohleduplnosti. Při zdolávání kopců fungují až neuvěřitelně „vrcholové prémie“. Stačí jedna tabulka čokolády pro všechny. Pokud je slušné počasí, v batohu máte mapu a dalekohled, můžete sledovat cestu před vámi i za vámi, počítat vzdálenosti, odhadovat viditelnost. Dobře se děti na horách zabaví trháním ostružin nebo borůvek. Při dobré „pastvě“ si často ani neuvědomí, že vyšplhaly na hřeben i s batohem na zádech.

Vysokohorská turistika v sobě skrývá kromě nezapomenutelných zážitků z čisté přírody, dalekých výhledů, překonaných rekordů i určitá rizika. Ve větších nadmořských výškách nesmíme zapomínat na postupnou aklimatizaci, nedoporučuji trávit s dětmi delší čas ve výšce nad 4000 m. Děti rychlé převýšení často snášejí hůře než dospělí. Výšková choroba může u nich nastoupit velice rychle. Pokud s nimi chceme jet do vyšších hor, měla by být po ruce možnost rychlého přesunu do nižších poloh. V Alpách je záchranářský systém propracovaný, na dosah jsou helikoptéry, nemocnice, ale nikoli v asijských nebo jihoamerických horách. Tam bychom s dětmi nejezdili.

I v Tatrách je důležitá ochrana proti UV záření (brýle, opalovací krém s vyšším faktorem), dostatek tekutin, na exponovaných místech je nezbytné jištění.

V zimě vyrazte na běžky!

Zvláštní kouzlo mají zimní přejezdy na běžkách. Smysl mají jen pro ty děti, které se naučily na lyžích dobře běhat, mají správně namazané lyže, takže je jízda na běžkách baví. Vděčné jsou pro mírné a dlouhé přejezdy Šumava, Jizerské hory, Vysočina, Jeseníky, Beskydy kde kromě upravených tratí najdete také dostatek občerstvovacích stanic, kam je možné zajít na čaj, na borůvkové knedlíky.

Nutná výzbroj a výstroj

Abychom dětem turistiku nezprotivili, je třeba volit na cestu vhodné vybavení. Pro pěší turistiku pevné boty, dobře tvarovaný batoh s širokými popruhy (pro větší náklad s bytelným bederním pásem). Každý by si měl nosit svoje základní potřeby, láhev na vodu, pláštěnku, v noci praktickou baterku (čelovku).

Na kole je samozřejmostí přilba (pro drsnější lyžaře i na sjezdovkách). Na vodě se ani plavci neobejdou bez vesty, která chrání m.j. i tělo proti nárazům a zimě, v těžších úsecích je také nutná přilba.

Lékárnička s dezinfekcí, náplastmi a obvazy by neměla chybět na žádné výpravě. Do zemí, kde jsou hygienická měřítka na nižší úrovni, než jsme zvyklí, bychom se měli předzásobit živočišným uhlím a podobnými prostředky proti zažívacím potížím. V nouzi se dá voda dezinfikovat kapkou jodisolu. Vyplatí se preventivní očkování proti žloutence, tyfu, tetanu, žluté zimnici (záleží na oblasti). Samozřejmostí je pojištění. Sami si kromě klasického úrazového pořizujeme roční rodinnou kartu Alpenvereinu.

Stravování na cestách může být zdrojem problémů hlavně v exotických zemích, kde si ani dospělí často neodpustí ochutnat místní lahůdky a speciality. Varuji před potravinami, které nejsou převařené, skladují se v teple a na slunci, před jídly neznámého původu. Nejzávadnější bývají maso (hlavně ryby), mléčné domácí výrobky (jogurty), cukrovinky, nepřevařená voda. Strava, kterou domorodci běžně konzumují, může cizincům pěkně zamíchat vnitřnostmi. Téměř nezávadné jsou: vařená rýže a luštěniny, ovoce se silnou slupkou (melouny, ananasy, banány, citrusy, avokádo), polévky, čaje. Pokud v restauraci nedostanete příbor nebo alespoň lžíci, vezměte si raději svoji, nebo si před jídlem umyjte ruce (kde není voda, stačí vlhké ubrousky). Ovoce, které se neloupe, je třeba důkladně umýt.

Kdy vzít děti za hranice?

Doporučovali bychom rodičům, než se vydají s dětmi za hranice, aby jim dřív ukázali krásy v okolí jejich domova, v Čechách a na Moravě. Poznávání své vlastní země umožní dětem srovnání s cizinou, neudělají si ostudu, když se jich někde zeptají, co mají doma zajímavého. Připadá nám naprosto zbytečné vláčet s sebou děti na jiné kontinenty. Na poznávání vzdálených krajin, myslíme si, mají dost času ve své vlastní dospělosti. V exotických zemích na ně číhají různá nebezpečí – odlišná strava doprovázená špatnou hygienou, extrémní klima, malárie apod.

Dospělý člověk, na rozdíl od dětí, dokáže krizové okamžiky překonávat i daleko od domova, umí se ovládnout, nevadí mu nepohodlí. Pokud začne mít dítě zdravotní problémy v daleké cizině, může se atraktivní akce změnit v boj o přežití. Jako příklad vzpomenu na kamarádku, která se mnou cestovala po Nepálu (nikdy v životě neměla žádnou alergii), a náhle během několika minut poté, co snědla na první pohled obyčejný pomeranč, se u ní projevila silná alergická reakce. Jen díky české lékařce, která šla náhodou kolem s turisty a mohla jí dát 2 injekce kalcia, se kamarádka vzpamatovala. Kdyby na jejím místě bylo dítě a nepřišla by rychlá lékařská pomoc, nevím, jestli by přežilo.

Kolik dětí tráví každé prázdniny u moře, ale přitom se nevykoupaly v jihočeském rybníce, lyžovaly v Alpách, ale nikdy nevylezly na Říp, viděly pyramidy, ale nevědí, co je to rotunda. Nelitujeme ani jediné hodiny z tisíců, které jsme s dětmi strávili v přírodě. Určitě jim pohyb a poznání na cestách daly pro život víc než hodiny sezení nad klávesnicí počítače.