Cestování podél mořského pobřeží do města Dougga

Všudypřítomný nepořádek

26.den – 17.května, 226km

Chceme si prohlédnout Cap Serat. Vracíme se tedy asi dva kiláky zpátky a světe div se, přijíždíme do prázdného kempu na písečné pláži. Zrovna odjíždějí poslední dvě auta ze Švýcarska a Itálie. Začíná pršet čím dál tím víc, takže nabíráme kurz vnitrozemí a pak podél moře. Za pět kiláků jsme na velké křižovatce.

Tady musíme snad do třech krámků, než se nám daří koupit bagety a vodu. Tu dostávám úplně zmrzlou z mrazáku. Jak později zjišťuji, dvě ze tří flašek jsou prasklé 🙁 Pokračujeme dál na východ směrem k Bizerte. Asi po patnácti kilometrech však odbočujeme vlevo k směrem k moři. Cesta vede do kopců a mizí v hustých mracích. Stejně jako asfalt mizí i les. Skrz mraky občas vidíme vodu. Vydáváme se k ní. Po několika marných pokusech, kdy přijíždíme jen ke shluku pár chatrčí, se konečně dostáváme na pobřeží. Je tu opravdu nesmírně chudo. Stavení, přesněji spíš chýše, jsou poslepovány ze všeho, co bylo po ruce – plechy, kusy betonu, asfaltu, křoví, hadry, igelity.

Kdekoliv se objevíme, chlapi okamžitě zahánění všechny ženské domů a naznačují, že nejsme vítáni 🙁 Konečně nacházíme místo na písečné pláži, kde nikdo (kromě hromady odpadků) není. Všudypřítomný bordel je dalším vážným problémem. V době igelitů, PET lahví a gumy už nelze vše jen odnést za barák a věřit, že si s tím příroda poradí 🙁 Tady mají ekoteroristé volné pole působnosti namísto nesmyslného blokování obchvatů měst a dálnic.

Na jednom z obrovských šutráků povalujících se na písku si dáváme oběd a pohledem na tisíc kilometrů vzdálenou Evropu obdivujeme námořníky, co tu za dávných časů pluli. Při návratu zpátky předjíždíme staršího bavoráka, co se drápe do šíleného kamenitého svahu. Podle zvuků z motoru už má tahle 525TDS zenit dávno za sebou. Ale JEDE! Vítr opět nabral na síle a dokonce spadlo i pár kapek. Rozhodujeme se tedy poodjet dál od moře do vnitrozemí, v Teskraia najíždíme na asfalt a kolem národního parku a sladko-slaného jezera Ichkeul pokračujeme do Mateur.

Tady bereme zásoby na noc a urychleně pádíme přes Tebourba a Mejes El Bab do kopců u přehrady v pohoří Teboursouk. Cesta je to strašná. Fouká silný boční vítr, který z právě probíhajícího balíkování slámy žene všechen bordel na silnici. Také pár Pánů řidičů představuje své umění. Zejména autobusák předjíždějící za horizontem v nepřehledné zatáčce. Nebýt tam dost široká štěrková krajnice, zbyla by po mě jen brzdná stopa a mastný flek. Přestože máme jet podél široké řeky, nevidíme ani potůček. Kousek za Testour odbočujeme na nenápadnou odbočku do Zeldou.

Cesta se už konečně zvedá do kopců z té hrozné rovné placky. Krajina je podobná jako u nás – třeba na Vysočině. Aklimatizace na Evropu tedy nebude problém 🙂 Jedeme po uzoučké asfaltce dál k přehradě. Míjíme se s policejní hlídkou. Zastavují a chtějí jet za námi, naštěstí se nemají kde otočit. Ještě tak 15km mezi poli a konečně přijíždíme až k zalesněným kopcům. Na jednom z nich vjíždíme do mladého lesa. Je to tu dost rozryté od prasat, takže raději opět opevňujeme stan. Pak Honza při přípravě ohniště odvaluje šutrák a pod ním vykukuje deseticentimetrový škorpión! Po večeři se na nás přišla podívat dvě divoká prasata, ale naštěstí jen z uctivé vzdálenosti.

Nejširší nabídku průvodců a map Tuniska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Antické město Dougga – památka Unesca

27.den – 18.května, 264km

A máme tu předposlední den. V noci byl naštěstí klid, zato ráno nás budí podivné zvuky. Honza bere foťák a jde lovit. Kromě nějaké housenky však žádný úlovek nepřináší, takže ke snídani bude zase jen instantní polévka 🙁 Občas mezi stromy vysvitne slunce, jinak je ovšem zataženo, fouká silný vítr a je docela zima – něco nad 10 stupňů 🙁 Rozhodujeme se, zda dneska vůbec vyjet nebo tu zůstat do zítra. Po obědě se nakonec přece jen rozhoupáváme.

Už v lese mi motorka nějak plave, ale přehlížím to, zřejmě vyjeté koleje či jehličí. Po pár metrech na asfaltu je ovšem hned jasno, mám skoro prázdné přední kolo. Prohlížím gumu, ale žádný hřebík či trn tam není. Pidi pumpičkou jen dofukuji by voko a zdá se, že v pohodě. Zřejmě si v noci pohráli s ventilkem lesní skřítkové jako pomstu za toho škorpióna 🙁 Na silnici se musíme dva kilometry vrátit na rozcestí, abychom pokračovali směrem na Teboursouk k antickému městu Dougga. Na arabský svět je zde nějak moc ukazatelů, zřejmě půjde o něco velkého.

Příjezdová cesta se náhle rozdvojuje. Jedna vstoupá do upravené brány s vlajkou, druhá klesá v původním směru. Nejsme moc na různé oficiality, takže jedeme dolů. Nad sebou vidíme několik karavanů a velký stan ne nepodobný těm z Octoberfestů. Najednou koukám, asfalt se změnil v dlažbu. Dokonce dva tisíce let starou, jedu totiž po římské ulici. V protisměru se blíží dva evropští turisté. Nechci být za Vandala, takže se ihned otáčím a motorky stavíme ještě na novodobý asfalt. Jdeme si prohlédnout spodní část města s obytnými atriovými domy, ve které zrovna jsme.

Po chvíli se ale objevuje jeden z hlídačů a chce vidět vstupenky. Dělám, že nerozumím. Nedá pokoj, chodí za námi jako smrad 🙁 Nakonec přece jen odjíždíme a hlídač jde kontrolovat další návštěvníky. Popojíždíme asi sto metrů. Tady jsou lázně, záchodky a hospodářké sklady. Všechno je podsklepeno labyrintem chodeb, v lázních je zachovalá mozaika podlahy i zbytky mramorového obložení bazénů. Všechno si můžeme prolézt, nikde žádné zábrany či lana 🙂 Jednou z mnoha dlážděných ulic stoupám až k poměrně zachovalému chrámu s náměstím. Podle plánku jsme viděli tak desetinu celého areálu. Bohužel, projít se po celém městě by zabralo tak den. Je tu totiž i divadlo, hipodrom, stóly, další chrámy a spousta zajímavých věcí.

Je sice pravda, že je tohle místo pod záštitou Unesca, vybírá se zde vstupné a měli by jsme tedy zaplatit. Na druhou stranu však přímo jednou částí vede běžná silnice bez zákazu vjezdu, místňáci tu pasou kozy, z kamenů si pro ně staví ohrádky…. Odjíždíme směrem k hlavní silnici na Le Kef. Míjíme při tom další, asi tři kilometry vzdálené, památky Agbia. Hned za nimi uhýbáme směr Gaafour na silnici, která vede přímo rovně 10km jako když střelí. Holt antika se nezapře 🙂

V Gaafouru narážíme na pekárnu s obchůdkem. Kupujeme právě hotové bagety. Něž je však stačíme uklidit, půlka je zkonzumována a musíme pro další. Také se kolem už po několikáté promenádují tři slečny, z nichž jedna je ryze evropská. Rozhodujeme se, že přespíme na místě našeho prvního oběda v Tunisu, tedy v pohoří Zaghouan kousek od El Fahs. Jedeme tedy po 47 přes El Afoussa a Bou Arada do El Fahs. Z něj směrem na 3 Kairuan a hned po 7km uhýbáme do zelených kopců. Chvilku jedeme lesem, než nacházíme onu odbočku k plácku s potůčkem.

Bohužel z ní zrovna vycházejí babky nesoucí velké otepi dřeva. Nechceme budit pozornost, takže pokračujeme dál. Po chvíli zastavujeme uprostřed cesty. Při čekání než bude vzduch čistý se proti nám přibližují tři postavy – jedna mula a dvě kočiny. Se zmenšující se vzdáleností stoupá jejich nervozita. Když jsou jen několik metrů od nás, zmatkují a nemůžou se rozhodnout, jak nás obejít 🙂 Slušně je tedy zdravíme, což má za následek jejich zbarvení do ruda. Pak už jen v zrcátku sledujeme jejich otáčení se a klasické ženské chichotání 🙂

Vracíme se zpátky, že se pojedeme ubytovat. V tom Honza, zřejmě ještě zasažen přívalem dívčí náklonnosti, přivádí i motorku do takového náklonu, že ulehá k zemi. Stál na místě, takže škody naštěstí žádné 🙂 Konečně přijíždíme na místo, upravujeme plácek pro stan a večeříme. V tom kolem procházejí dva mládenci. Když nás uvidí, nenápadně se schovávají v křoví a rychle někam mizí. Zdá se nám to dost podezřelé. Všichni buďto přijdou a chtějí navázat kontakt nebo alespoň pozdraví a jdou dál. Možná si to tu byli jen očíhnout a připravují se, že seznámení proběhne až v noci 🙁 Nechceme nic riskovat.

Je to poslední noc a nemůžeme kvůli nějakému extempore prošvihnout trajekt! Už za šera se tedy rozhodujeme pro cestu do kempu v Borj Cedria. Je to 100km, tak uvidíme. Vracíme se na hlavní silnici 3, ale místo do El Fahs jedeme 6km na druhou stranu do Ben Jouider. Tady odbočujeme na vedlejší silničky a kolem hory Zaghouan se dostáváme do stejnojmenného města. Je to 25km po převážně rozdělané silnici, na které chybí už jen asfalt. Je sice krásně rovná, ale jen jemná šotolina která strašně práší, což teď v noci není zrovna ono 🙁

Ze Zaghuanu jedeme na Hammamet. Za chvíli odbočujeme na Mornag. Čeká nás 20km úzké silničky plné serpentin. Teď v noci bez aut paráda. Potkáváme jen jediné auto. A to ještě v době, kdy si dáváme krátkou pauzu. Jak za tmy stojíme u rozsvícených motorek, poslušně u nás zastavuje a čeká na pokyny. Spletl si nás chudák s policejní motohlídkou 🙂 Jedeme ještě kousek, ale pak musíme uhnout na Grombalii. Přes Mornag bychom si strašně zajeli.

Cesta se začíná dost kazit, ke konci je víc děr než asfaltu 🙁 V Grombalii se napojujeme na hlavní jedničku směr Tunis, která nás po 12km přivádí přímo k odbočce do Borj Cedria. Do kempu přijíždíme v půl jedenácté. Je už sice zamčený, ale obsluha ochotně odemyká a pouští nás do našeho saloonu. V baráčku opět stavíme stan a jdeme konečně po 100km noční jízdy spát.

Kartágo

28.den – 19.května, 76km

Dneska tu končíme, loď jede v deset večer 🙁 Není potřeba spěchat, takže v klidu připravujeme motorky na evropských 1000km. Snad půl hodiny peru pod tekoucí vodou vzduchový filtr, ale stejně to ještě není ono. Chybí kýbl s jarovou vodou 🙁 Kontrola oleje odhalila podměrečné množství, takže raději dolévám. Přední guma ze včerejška drží. Ještě napnout řetěz a máme hotovo. Po obědě vyrážíme směr Tunis. Jedeme po hlavní jedničce, která nás kousek před městem napojuje na dálnici.

Jízda v hlavním městě je tedy zážitek. Značení jako vždy chybí nebo je chaotické, do toho spousta jednosměrek, nadjezdů a podjezdů. Konečně se dostáváme až na okraj mediny. Honza na trhu kupuje dvě kila datlí, já tužkové baterky. Už tři dny nejde ta zatracená nabíječka 🙁 Nechce se nám nechávat motorky bez dozoru, takže medinu vynecháváme a dál nejdeme. Odjíždíme se kouknout do Kartága.

Cesta probíhá stejně hladce jako asfalt, po kterém jedeme. Leskne se jak zrcadlo. Stačí dát víc plynu nebo prudčeji zabrzdit a gumy řvou jak o život. V Kartágu tak nějak náhodou přijíždíme k centrální katedrále s Národním muzeem, prolézáme ohromný areál vodních nádrží Cisterne. Na areál Antonivých lázní a pár dalších památek se díváme jen přes plot. Palác současného prezidenta hlídá zástup vojáků, takže raději projíždíme bez zastavení či focení. Z Kartága se vracíme rovnou k přístavu La Gullette. Cestou kupujeme zásoby jídla nejen na trajekt, ale de fakto na cestu až domů. Kousek dál je podnik připomínající Mekáč nebo KFC.

Tedy jen s tím rozdílem, že zde dělají spíš arabská jídla. Z bohaté nabídky si vybíráme arabský chleba plněný zeleninou a grilovaným masem. Aniž si říkáme, automaticky k tomu dostáváme porci hranolek. Zapíjet tuhle mastnotu jen vodou by po měsíci na tuňácích neudělalo zrovna dobrotu, takže dáváme ještě vychlazenou colu. Dohromady platíme malinko přes stovku, ale je to vážně moc dobré. Blíží se večer, proto raději odjíždíme do přístavu pro lístky. Jsme tu půl hodiny před otevírací dobou, ale za chvíli se za námi již začíná tvořit fronta 🙂

Po šesté (v hale jsou hodiny s evropským časem) přichází pracovník od GNV. Předkládám již zaplacenou fakturu z Janova, pasy a techničáky. Dostáváme lodní lístky, formuláře pro celníky a propustky na molo. Ve frontě tu stojí italský samotář na XT-čku, co byl také v Kartágu. Další člobrda je podle stylu pravý Touratešácký cestovatel. Identifikace skoro jistá. Od hlavy až k patě sněhobílý komplet Touareg, venku u motorek na něj čeká kolega na 1150GS ověnčeném jak jinak žlutými doplňky Touratech 🙂 Jedeme k pumpě koupit benzín a pak za poslední prachy něco domů. Nádrže však zejí prázdnotou. Bereme víc než jsme čekali, takže zde necháváme poslední peníze 🙁 Vracíme se zpátky před molo. Je něco po sedmé, ale už tu stojí kolona aut.

Část z nich se dává do pohybu, jedou na odbavení do Palerma. Docela se tomu divíme. Podle netu i letáků jezdí linka Tunis – Sicilie jen v hlavní sezóně, tedy nejdřív za měsíc. Člověka s motorkou cesta přijde asi na 100Euro. Vědět o tom dřív, jeli by jsme taky, Etna nás láká 🙂 Přebalujeme věci do báglů, které si vezmeme s sebou na palubu. Stále okolo nás krouží prodavači všeho možného. Berou i eura, takže se pokouším usmlouvat nějakou cenu za velblouda a škorpióna. Nakonec k tomu přibírám i malý přívěšek. Nabízím výměnu za nová kousavá trička od Rákosníků, instantní polévky a ochucené těstoviny z Dobrého hostince. Zbyla mi jen svíčková 🙂

Po chvíli přichází ten Touaregový týpek. Dáváme se do řeči – kde byli, co viděli a tak. Odbavení probíhá úplně v pohodě, až na opětovný problém se strojovým čtením pasu. Národnost CZE počítač opět nezná 🙁 Co nás však zaráží, jsou dva Italové. Jeden na totálně odstrojené MV Augustě, druhý na Wild Staru s vykuchanými laufy! Nevím kde jezdili, ale zřejmě je čeká repase celého podvozku 🙂 Na poloprázdné lodi kurtujeme motorky a ptáme se obsluhy, zda by byla možná návštěva strojovny.

Odkazují nás na recepci. Tady dostáváme informaci, ať přijdeme zítra. Zase zabíráme dvě volné čtyřky v kinosále Picasso a jdeme na palubu sledovat odjezd. Když po důkladné kontrole, zahrnující kompletní prozkoumání kamionových návěsů včetně procházky po střeše, naloďují všechen náklad, zavírají se vjezdová vrata a povolují lana. Loď se musí na místě otočit o 180 stupňů. Nejdříve to zvládá sama, pak jí ale musí malinko pomoc asistující remorkér. Najíždí do zádí a tlačí co lodní šroub dá. Když je dílo dokonáno a máme správný kurz, připlouvá hlídkový člun a vyvádí nás z přístavu. Kapitán dává plný knedlík a vyrážíme ku Evropě. Vracíme se do sálu, jdeme konečně spát.