Cestování po světě očima dvouletého Saši, který už projel 31 evropských a asijských zemí

Jsem malý Saša a narodil jsem se v březnu roku 2016. První dny jsem spinkal s maminkou a tatínkem v nemocnici. První týdny u nás doma, byl jsem hodně maličký. Už první týden mě naši vzali ven. Maminka pořád říkala, že je unavená z velikého břicha. Já sice většinou spinkal, ale cítil jsem vůni lesa. Když mi byli tři týdny, tak mě tatínek odnesl na vrchol Klínovce. Maminka mi dala napít mléka někde uprostřed. Zaslechl jsem, jak se s kamarády domluvili, že mě vezmou na sever, a když mi bylo 5 týdnů, tak jsme jeli!

Tatínek mě ve sněhu s takovými velikánánskými botami odnesl přes dvě stě kilometrů daleko. Od chaty k chatě. Potkali jsme medvědici s medvídětem, losy a soby. Koupal jsem se v kýblech s teplou vodou a pak jsme zase přijeli domů. Začal jsem tam více vnímat svět. A naučil jsem se převalovat na břicho a držet hlavičku.

Pak přišlo léto a třetí měsíc mého života. Velmi často jsme jezdívali do okolních zemí, zejména do Karpat a do Alp. Poprvé jsem se tak dostal nad 3 000 metrů nad moře. Později na podzim jsme jeli opět na sever. Viděl jsem poprvé v životě polární zář. Bylo to čarokrásné a hleděl jsem na ni v úžasu. Maminka i tatínek také.

Ten podzim bylo ve Skandinávii velké sucho a každý den sluníčko po celé týdny. Úplně vyschly i docela velké řeky. V noci už teploty klesaly i pod mínus deset, ale po sněhu ani památky. Jinak obtížně prostupný terén byl najednou nevídaně lehce dostupný. Ušli jsme mnoho set kilometrů a už mi nedělalo potíže spát venku ve stanu. Bylo to moc krásné. Naučil jsem se sedět a docela nezadržitelně se batolit.

Poprvé letadlem

To pravé dobrodružství přišlo v zimě. Poprvé jsem si sedl do letadla a letěl do Kyjeva a pak dál do Teheránu. Írán mě neskutečně překvapil. Lidé jsou tak jiní. Ještě teď mi zní v uších perské slovo azízam – miláček! To mi říkali úplně všichni. Maminka s tatínkem se stále na všechny usmívali a ti všichni se zase usmívali na nás. Byly tam takové ohromné domy, celé barevné. Na zemi byly koberce. V oknech barevná sklíčka. Bylo to čarokrásné tak, že jsem se přestal bát a postavil se uprostřed toho domu. To mi bylo deset měsíců!

Malajská svatba

Později jsme opět sedli do letadla, a když jsme vystoupili, bylo vlhko a horko. Někdy se to nedalo vydržet. Večer to bylo o něco lepší. Bylo prima, že tam byl také dědeček, babička, strejda a teta. Nakonec jsem zjistil, že tam mám těch příbuzných několik set. Maminčin bratr si totiž vybral nevěstu právě tam! A tak jsem byl na svatbě v takové dálce! Vše se událo v takovém velikém domě – myslím, že tomu říkali mešita. A ta úplně nová rodina byly samí malajští muži a ženy. A také dětí! Hodně moc dětí a všechny běhaly sem a tam. V té době jsem chodil hodně pomalu. Jen kolem židliček a zdí a stále jsem padal. Vše bylo nějak jinak, než jsem potřeboval. Všichni mi ale pořád pomáhali.

Najednou jsme byli v takové velké skořápce a všude okolo nás byla voda. Maminka mi řekla, že to zelené okolo nás je voda. A že jedeme na ostrov. Byly tam ohromné hory, nejdříve zelené a úplně nahoře žluté a hodně smrděly. A syčely tak nahlas, že mi zaléhalo v uších. Bylo to stejné jako to letadlo. Některé ty hory dokonce v noci červeně zářily do tmy a přes den z nich kouřil hrozitánský dým. Byly tam i ohromná jezera a vodopády. A les, ve kterém hodně pršelo.

Jindy jsme celé dny seděli na kraji obrovské vany plné vody. Byla tak slaná, že se tedy vůbec nedala pít. No a pak jsme se dostali zase na loď a z té slané vody najednou z ničeho nic vyrostly ohromné skleněné hory. Maminka mi řekla, že to jsme právě přijeli ze Sumatry do Singapuru. Ani jsem si nevšiml, že mi utekl první rok života! Byl neskutečně zajímavý!

Domů jsme se ale rozhodně nevrátili. Letadlo nás opět neslo přes tu slanou vodu daleko. A jestli ty skleněné hory byly v tom Singapuru velikanánské, tam kde jsme přistáli, jich bylo mnohem mnohem více a dvakrát takové! Okolo byly hory, v nich opice a ještěrky! A tam jsem se konečně naučil chodit! Bylo to skvělé, šlo jen o to se nebát!

14 měsíců v Tibetu

No najednou jsme seděli v letadle, ale v takovém nějakém divném – vůbec neletělo nahoru. Letělo po zemi. Zavezlo nás skrze díry v horách mezi zelené homole. Bylo jich všude plno. Další to pozemní letadlo nás odvezlo tak daleko, že jsme si museli trošku od něj odpočinout. Tatínek s maminkou našli taková podivná vratká vozítka! A dokonce mě tam posadili, sebe tam posadili a ještě strašně věcí na to dali. A jeli jsme. Ne tak rychle jako letadlo, ale jeli. Bylo to mnoho dnů. Nakonec jsem se naučil mezitím i běhat. To mi bylo 14 měsíců. V tom místě bylo hrozně moc tibetských lidí. Pak si najednou rodiče vymysleli, že už ty vozítka nepotřebujeme, dali je dvěma pánům. Prý jsem za to mohl dokonce já!

Stalo se ještě mnoho věcí, dostal jsem se do hor, které se celé sypaly, a nedalo se v nich dobře chodit. Sluníčko tam pálilo. Později jsme byli v zemi, kde bylo hrozně moc mračících se pánů v modrém. Pořád všem říkali, kam mají chodit a kde zase ne. Maminka a tatínek nebyli úplně šťastní. Ani ujgurští lidé ne. Najednou jsme se ale dostali do země, kde žijí kazašští  a kyrgyzští lidé.

Byly tam ohromné zasněžené hory a potkal jsem tam už třetího medvěda za svůj život! Bylo mi 15 měsíců a brr – třetí medvěd? Nahoře byl sníh a dole bylo velké horko. Taková zima, že tam byla voda tvrdá jako kámen a takové horko, že cesta úplně rozměkla a mohl jsem tam otisknout nožičku! Kazašští lidé bydleli v hezkých kulatých domečcích s dírou ve střeše, kterým říkali jurty. A moc dobře vařili!

A zase doma

Najednou, ani si už nevzpomínám jak, jsem ocitl zase doma! Ale doma žijí různí lidé. Navštívili jsme ukrajinské lidi, maďarské lidi, rumunské lidi a i jiné! Kdo se v nich všech má vyznat? Začal jsem také v 15 měsících chodit do školky. Našel jsem si tam kamarády, ti mě neustále něco ukazují a já to opakuji. No a taky se občas odvážím a promluvím. Co dělám nejvíce? Hodně běhám a pokřikuji –  to dá rozum!