Cestování po Egyptě

Zpočátku bylo nadšení u známých velké, ale pak přišly různé problémy, a tak nás nakonec zůstalo pět. Čtyři ženy, z toho jedna pocházející z Mongolska a její přítel z Polska. Byl domluven termín a naplánovalo se, co všechno chceme vidět. Zpočátku byl problém s letenkami, zpáteční let z Káhiry byl plný, nakonec Petra, jako Pražačka, telefonicky domluvila u AirPro rezervaci a ta byla potvrzena.

Pak už jen zbývalo, abych rezervovala hotel v Káhiře a vsadila jsem na osvědčenou Lunu, kde jsme byly s dcerou minulý rok a hotel Andrea´s v Hurghadě.Polák Andrzejpracuje v Londýně, tak si koupil letenku z Londýna do Káhiry přes Prahu sám.

A pak jsme už jen počítali dny do odletu.

Komplikovaný odlet

V pátek 7. dubna 2006 měla začít naše cesta setkáním v Praze na letišti Ruzyně. Už v 16:00 nahlásila Boloroo, že Andrzej zmeškal v Londýně letadlo a přiletí tedy stejnou linkou o dva dny později… No, co se dá dělat? Přijde o dva dny v Káhiře, ale to je už jeho problém.

Jenže už při odbavování si nás na letišti postavili stranou a po chvíli sdělili, že se nějak společnosti podařilo prodat více letenek, než je míst v letadle, a jako naschvál všichni, kteří si letenku koupili, přišli. Zástupkyně ČSA se nejprve dotazovala, zda bychom souhlasily s pozdějším letem a kompenzací. A my jsme samozřejmě nesouhlasily. Nechtěly jsme přijít ani o minutu pobytu v Egyptě. Ale po pár chvílích už nebylo zbytí, už nebyla ani možnost ranního letu přes Zürich, ale jedině až v 17:40 přes Zürich a Atény do Káhiry. Trochu nás utěšila kompenzace 400 euro na osobu a slíbená business class v letu Zürich – Atény. Ještě štěstí, že Andrzej zmeškal letadlo.

Další hodinu čekání na vyplacení kompenzací a vystavení nových letenek, mezitím byl spotřebován první půllitr prevence, pak následoval transport do hotelu Tranzit a neplánovaný nocleh. Nakonec jsme nebyly samy my čtyři, těch přebookovaných lístků bylo asi deset, ale prý to není nic zvláštního… a o tom jsme se brzo přesvědčily.

Po zbytek večera, možná také díky fernetu a 400 eurům v peněžence, jsme se už docela dobře bavily, ráno po snídani si ještě zajely nakoupit a po 14. hodině a po obědě nás hotelový bus odvezl na letiště. Při odbavení jsme dostaly dvě palubní vstupenky, tu třetí jsme si měly vyzvednout až Athénách na letišti u přepážky transferu. Docela nás zamrazilo, protože jsme měly na přestup jen 50 minut. Ale inshallah to stihneme a když budeme mít štěstí, tak se v Káhiře potkáme i se svými kufry.

Letiště v Zürichu se zdá při přistání malé, opak je však pravdou. Na plánku, jak se dostat k našemu gatu,bylo napsáno, že nám to bude trvat 25 min a to ještě pojedeme vláčkem. Vláček byl automaticky ovládán, bez řidiče, zastavoval na cm přesně u prosklených dveří. Skutečně jsme se po 25 minutách dostaly k našemu gatu, mohly jsme klidně pomaleji, letadlo Swiss Air mělo zpoždění, ale jak ubíhal čas, začaly jsme nervózně přešlapávat… 50 min na přestup se zkracovalo a naděje, že v Káhiře uvidíme svá zavazadla, byla minutu po minutě menší. Nakonec zasvítil nad vstupem nápis boarding a my se zařadily do davu, když se ozvalo hlášení, že se hledají čtyři dobrovolníci, kteří za kompenzaci 250 švýcarských franků a zaplaceného hotelu poletí až ranním spojem. Byly jsme čtyři ne moc vysoké holky asi od 155 cm do 167 cm, ale v tu chvíli jsme se snažily být menší a ještě menší. Takže i takové společnosti jako Swiss Air si dovolí prodat víc letenek, než je kapacita letadla. Naštěstí se čtyři dobrovolníci našli a my mohly pokračovat v cestě do Káhiry.

Při tomto letu jsme měly palubní lístky do business class, tak jsme si užívaly…šampaňské nebo whisky…předkrm z čerstvé zeleniny, vše podávané ve skle a porcelánu, žádné plasty, výběr ze dvou teplých jídel, neustálá péče…vypadaly jsme opravdu skvěle… každá džíny, tričko a kšiltovku! Po asi dvouhodinovém letu jsme se už nemohly ani hnout.

Letuška nám slíbila, že určitě další spoj stihneme, že nás budou čekat ze Swiss Airu na letišti a přednostně nás dovedou k našemu gatu…no to určitě. Přiběhly jsme s jazykem na vestě k přepážce transferu, tam ani noha, nakonec po chvilce volání se objevila oplácaná Řekyně, začala zkoumat naše letenky, měla v tom docela chaos. Ani se nedivím, několik letenek pospínaných k sobě.Nechápala, proč se zlobíme, proč jsme nervózní, pomalu vystavovala palubní lístky a na závěr řekla : „Nebojte se, letadlo má zpoždění.“ Mělo. Naštěstí skoro hodinu, takže se i naše kufry dostaly na palubu v pořádku.

Řecká letecká společnost Olympus Airlines mě nenadchla, takový chaos a aroganci personálu jsem ještě nezažila. Letušky snad ani neuměly číst, přesazovaly lidi z místa na místo, na jídlo jsem seani nemohla podívat, už od pohledu to byl hnus (zlatý Travel Servis), tak už jen zkusit na tu hodinku a půl usnout. Káhira čeká…

Nejširší nabídku průvodců a map Egypta (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Konečně Káhira

Ani na káhirském letišti jsme se nevyhnuly problémům, na pasové kontrole se policii nezdálo, že by Bola jako mongolská občanka mohla mít turistické vízum jako všichni ostatní. Kolem nás procházelo mnoho Japonců i Korejců, žádný problém neměl… Bola ovládá kromě mongolštiny ještě ruštinu, polštinu i češtinu, ale tady jí to zjevně bylo na houby. Asi po 45 minutách jí nakonec dali do pasu razítko, že smí zůstat jeden měsíc – takže stejné jako my.

Mezitím se už letiště vylidnilo, my se potkaly se svými kufry a začaly smlouvat s taxikáři. Nejprve nás chtěli do dvou aut, že 4 je moc ( v průběhu dovolené jsme zjistily opak, že i pět je málo), ale nakonec jsme se dohodli a odjeli jedním asi za 55 liber. Později se to ještě zvedlo o bakšiš. Měly jsme ale už cestování plné zuby a byly rády, že se snad do hodiny dostaneme i do hotelu.

Káhira ve 4 hodiny ráno je mnohem klidnější než o půlnoci, projeli jsme rychle částí Heliopolis, částí, která si opravdu nezadá s žádným jiným velkým městem, široké ulice, osvětlené výlohy obchodů, nádhera mešit … a už jsme se blížili k downtownu, kolem nádraží a další nádherné mešity a najednou řidič odbočí a zastavuje, že neví, kde je hotel Luna. Kousek dál stojí policajt, ten jen ukáže rukou kolem a za pár minut už stojíme před hotelem.

Tam nás už čekali, s radostí jsem zjistila, že výtah je od loňského roku opravený, že se nemusíme bát, protože do pátého patra tahat kufry se nám ale vůbec nechtělo. Po 5. hodině ranní jsme po 12 hodinách cestování ulehly do postelí s tím, že kolem 9. ráno se sejdeme na snídani. Probuzení nebyl moc problém, ulice Talaat Harb je docela rušná, takže klaksony aut nás stejně nenechaly dlouho spát