Cestou k modrému jezeru Charvak a výšlap na Velký Chimgan v pohádkovém Uzbekistánu

Jak se k přehradě vůbec dostat? Nejsnazší možností cesty do horské oblasti severovýchodně od Taškentu je taxi. Do Taškentu jsme právě dorazili nočním vlakem ze Samarkandu a sedáme do typického bílého taxíku už na nádraží. Směrem k Tian Shanu se krajina začíná zelenat a na modré řece Čirčik, vedoucí podél silnice, se s nadmořskou výškou objevují první sypané přehradní hráze. Mezi kopci se poté ukazuje i 168 m vysoká hráz samotného jezera, vybudovaná v roce 1970. Sypaná hráz z kamene a písku zapadá do horské krajiny a dokonale splývá s okolními kopci. Místní hydroelektrárna je jednou z největších ve střední Asii.

Silnice se klikatí po jižním břehu jezera a naše oči stále přitahuje nebesky modrá hladina s prvními štíty západního Tian Shanu v pozadí. Svahy plné suché trávy jsou jemně porostlé osamělými stromky, s barvou hladiny a do výše se pnoucími vrcholy tvoří obraz, který se mi zarývá hluboko do duše.

Koupání na místní způsob v jezeře Charvak

Necháváme se vysadit u „pyramid“, jak místní nazývají hotelový resort Tři Pyramidy, zelené megastavby, poněkud nezapadající do nádherného okolí přehrady. Odpoledne trávíme na kamenité pláži a pozorujeme koupající se Uzbeky. Místní Islám je velice konzervativní, mezi uzbeckými ženami, které plavou v zástěrách a nejbizarnějších plavkách zakrývajících celé tělo a někdy i hlavu, jsou i ženy v plavkách poněkud více západních.

Prudké břehy neposkytují příliš pohodlí. Je třeba dávat pozor, kam šlapeme, kvůli množství odpadků, skla a ostrých kamenů. Občerstvení a služby pro turisty se nacházejí uvnitř hotelového areálu, to však neplatí pro mladíky jezdící podél pobřeží na skútrech, kteří za skutečně neevropské ceny nabízejí jejich zapůjčení. Zbytek odpoledne pak není možné trávit ničím jiným než závody na skútrech.

V těsné blízkosti rezortu se nachází turistická ubytovna, kde je možné ubytovat se přímo u pláže. Je nutné počítat s jedněmi z nejpekelnějších toalet, na které v Uzbekistánu narazíte, s tím se však na cestě sem počítá. Ceny zde jsou nadmíru příjemné, tak nezbývá, než oslavovat život kvalitní místní vodkou a kochat se pohledem na hory, červenající se v západu slunce.

Vzhůru na Chimgan

Druhý den, pozdě odpoledne, se necháváme odvézt stopem za vesnici Chimgan, ležící pod stejnojmenným štítem, kde na nás v trávě mezi křovinami čeká místo pro přespání. Náš cíl leží 3309 metrů vysoko na nejvyšší kulise Charvacké přehrady. Noci zde vyplňuje vytí vlků i křik Uzbeků, nahánějících zatoulaná stáda. Není to nic, co by člověku přidalo na klidu.

Vstáváme s rozbřeskem a vydáváme se vzhůru někudy, kudy by zhruba mohla vést cesta na hlavní hřeben. Jednou z mála cest, kterou jsem zaznamenal v ruské vojenské mapě, je výstup po vedlejším hřebeni jihovýchodním směrem.  Zpočátku se stoupá řidší trávou, ta poté ustupuje v osamělé drny, které střídají ostré skalní hřebeny. Jakmile vystoupáme výš, přicházíme k improvizovanému hadrovému přístřešku ze dvou větví, kde pastevec hlídá své stádo a přes nevalné zásoby ochotně nabízí skupince Čechů šálek čaje.

Seshora je patrné, kde poušť v dálce přechází v obdělávanou půdu, zavlažovanou vodou z Čirčiku. Odsud se zvedají první hřebeny plazící se ke skalnatému vrcholu Chimganu. Cesta vzhůru se dá zvládnout za jeden den, je třeba počítat s větším převýšením a těžším skalnatým terénem. Je mi záhadou, jak se v takovém terénu nad hranicí 3000 metrů může pohybovat tolik divokých koní. Je to nezaměnitelný pohled, modré jezero s vysokými štíty na pozadí pasoucích se koní.

Dechberoucí výhled z Chimganu

Cesta na vrcholový hřeben vede po strmém a suťovitém svahu. Jakmile ho překonáte, naskytne se vám výhled za nedalekou kyrgyzskou hranici a rozlehlé pohoří za ní. Na severní straně se tají dech nad siluetou přehrady ležící pod hraničními hřebeny Kazachstánu s Uzbekistánem, které se na západ svažují ke žlutým rovinám Kyzylkum. Fotíme se u vrcholové konstrukce a vyrážíme na dlouhou cestu do údolí severním směrem, k osadě Yangikurgan.

Dlouho bloudíme kamennými poli a vysokou trávou. Slunce již zapadá, nezbývá než strávit noc pod skalnatým převisem, zbudovaným přírodou jako útočiště pro poutníky hledající nocleh. Noc je plná hvězd a vzduchem se opět nesou nedaleká volání vlčích smeček.

Pokud se chystáte do Uzbekistánu, přečtěte si také článek o hlavním městě Taškentu!

Modré z nebe máte v Uzbekistánu přímo pod rukama

Cesta k jezeru zabere téměř půlku dalšího dne a po příchodu do vesnice nás potěší malý obchod se spoustou prošlého piva. Nekupte to, když je to tak levný! Majitel marketu chladí nápoje ve vaně přetékající ledovou vodou z hadice. Každý se chopíme obří PET lahve s pivem a necháváme únavu z nohou odplout na vlnách zpěněného moku. Kousek za obcí chytáme stop a vracíme se do ubytovny u pyramid, naředit prošlé pivo jiným (stále prošlým) pivem a vstřebávat dojmy z posledních dní na místě, kde modré z nebe máte přímo pod rukama.

Autor Josef Gajdoš si oblíbil různorodost Asie a zejména asijské kuchyně. Jeho srdce si získal Uzbekistán a Gruzie, nejraději se však pravidelně vrací do sousedního Rakouska, k vodám místních jezer a kráse rakouských Alp. Původně stavař, který pak vystudoval Fakultu Sportovních Studií žije pohybem a tvrdí, že promarněný čas vám už nikdo nevrátí.