Někdo ve 4 hodiny spí, druhý bdí a třetí hledá thajsko-laoskou hranici.
Původních 6 hodin k přesunu z thajského Phitsanuloku do Udonthane nestačilo, a tak místo plánovaného příjezdu v 1.30 se příjezd posunul na 3.30. Co s načatou noci? Hledat ubytování? Možná. Světla příjezdové stanice zhasla, zbývá pomocná lucernička ukrytá v ledvince. A když tak začínám přemýšlet, co vlastně dělat, neb ani jedno řešení není lákavé, vypadne z busu poslední pasažér, Japonec vypadající na 20let, skutečného stáří 33 let.
Má stejný problém, nejraději by našel autobusovou zastávku a mířil do příhraničního místa vzdáleného odsud +-50km. Jdeme hledat nádraží ….
První nás pošle přímo za nosem, druhý angličtinou taky moc nevládne, tak ukáže nejlépe na to, co mu říká hlas jeho srdce, takže doleva, no a protože se nám to nelíbí, tak máme jít doprava. Zkrátka “všechny cesty vedou do Říma,” v tomto případě na hranici.
Najednou jsme přece jen objevili směrovky na “Friendship bridge,” jediný most přes Mekong, přes který se projede na laoskou stranu a pokračuje se dále do hlavního města Vientiane.
No jo, ale to by nemělo být 50 km! Dobrodružná japonská povaha začala rozhazovat na ulici rukama, nohama, že se nad námi smiloval nějaký prodejce pečiva, že jsem přeci jen jeli přímo za nosem do Nong Khai.
Říkala jsem si, že na to, že je měsíc na cestách má docela malý batůžek. Netrvalo dlouho a padá otázka, zda jsem něco cestou ztratila. “Jak ztratila?” Z kontextu mi to není moc jasné, nicméně se sám rozpovídá, že během měsíční cesto po Myanmě (Barmě) a Thajsku mu ukradli 170＄, kreditní kartu, foťák. A naposled, když se loučil s majitelkou penzionu, tak ztratil navíc nový fotoaparát a průvodce k tomu. Říkala jsem si, kdy ztratí hlavu, neb k tomu nemá daleko.
Z batohu vytáhne malý kapesní počítač, spíš kalkulačku. Jakmile neví, nemůže si vzpomenout, ihned technika správně vysloví zadaný tvar a hovor pokračuje dál.
V jeho věku je to pro něj první velká cesta. Poprvé také změnil práci, neboť v Japonsku je prý nárok na 5 dní dovolené ročně. Chcete-li tedy uskutečnit daleký sen či dobrodružnou výpravu, musíte dát výpověď a pak hledat nanovo. Nemohl uvěřit, že u nás jsou 4-5 týdnů dovolené. Jen se ozývalo “good!, good!”
Poslední úsek z autobusového nádraží v Nong Khai k hranicím jsem jela tuk tukem (50 báthů). Rozednívalo se a na svou raní pouť bosky zahájili mladí kluci, mniši z nedalekého budhistického watu. Chvíli jsme se zapovídali. Vcelku příjemná angličtina a ještě zajímavější konverzace. Natrefila jsem na jednoho, který už dokončoval svou školu a tím pádem I mnišská léta. Po jejím ukončení se zařadí do běžného života a bude si hledat práci. Jakou? To zatím ještě nevěděl.
Jiný se mi svěřil, že je v klášteře teprve 5 měsíců a že tu bude muset být 4 roky, opět kvůli absolvování vzdělání. Nárok na návštěvu rodné vísky má po prvním roce zatím jen jeden týden.
Přechod hranice byl na dlouhé lokty. V 6.30 ráno minimálně 10 lidí, další autobus plný Japončíků se blížil. Dorazili jsme v “overtime,” takže platba 1＄navíc za tzv. přesčas + 30＄za vízum. Jinak laoské turistické vízum platné 30 dní dostanete během 15min, pokud úředník sedí zrovna v kabině. Po kontrole pasu zbývá zaplatit vstupní poplatek a jste v Laosu. V zemi, kde neví, kde je Česká republika, neboť to je hodně malá země, ale ví, že z Čech pochází Nedvěd, Baroš a dokonce i “Miss Universe 2006”.
První mě kroky vedly do směnárny. Záhy byl ze mě milionář. Za 300 ＄máte necelé 3 000 000 kipů, místní měny. Paklík peněz si odnášíte zagumičkovaný v batohu, neb v peněžence pro takové stohy bankovek není místa.
Kipy zde nejsou jedinou měnou, můžete platit v ＄, ale I thajskými báthy. Thajský báth je přeci jen stabilnější, takže je to jedna z možností, jak platit větší sumy za ubytování, jídlo v restauraci, masáže, apod.
A když už jsou nabité peníze, tak je lehké je pozbýt. Vyrážím do největší vientianské tržnice na okusení místních dobrot. Čínské koblihy, francouzské bagety plněné laoskou paštikou a zeleninou, masové saláty, tzv. Laapy, nejrůznější druhy koktejlů, palačinky, kokosové dobroty, ale I samozřejmě polévka, nudle, smažená kuřata, apod.
Zajímavá byla i zastávka u místních zlatníků. Dlouhé hodiny bych se dívala na alchymii, kterou prováděli se zlatem (?), do jakých roztoků ho máčely, pak vařili, nakonec zvláštními kotouči leštili, jak jednotlivé kousky tavili, roztepávali a dále zpracovávali. No nevím, není kvalita jako kvalita. Každopádně podívaná velmi zajímavá. Člověk pochopí, když vidí, v jakých podmínkách zdejší řemeslníci pracují, kolikrát na koleně, bez pořádného nářadí, proč je jejich zboží levné.
Vientiane, “město santálového dřeva,” je prý nejklidnější hlavní město světa. Jaké ale opravdu je? O tom zase příště.
