První zastávkou naší letošní Cesty byl ukrajinský Lviv [Lvov], těsně za polskými hranicemi… kdo ještě nebyl, jednoznačně doporučujeme! Levná doprava (vlaky z Prahy s přestupy okolo 500,- Kč) i ubytování (do 200,- Kč OK), víza nejsou třeba. Město je taková zmenšená Praha někdy na začátku 80.let – vše trošku otřískané, ulice sama kočičí hlava, staroučké tramvaje, úzké uličky, kostely východní i západní církve a spousty hospůdek a zahrádek s dobrým pivem….a pěkných Ukrajinek :-))
Kyjev, to je trošku jiná káva – moderní město, ulice uklizené do posledního smetíčka, vyšnoření místní …, byli jsme zde v krásnou neděli, sluníčko pálilo, Chrescatyk byl jako obvykle celý pouze pro pěší, na Andrijevském spusku se tlačili chudožníci, písečné pláže na březích Dněpru byly obsypané Kyjevany vyhřívajícími se v teplých podzimních paprscích slunce …. Když nás přepadl hlad, už jsme věděli, kam je nejlépe směrovat naše kroky – Puzata Chata! Síť samoobslužných restaurací s ukrajinskými dobrotami (boršč, soljanka, pelmeně, různé koprové omáčky, smažené ryby, spousty salátu, točené pivo, ale i medovník atd. – prostě každý si vybere) s cenami nižšími než u nás, což v Kyjevě není zas až taková samozřejmost….
Poté jsme svěřili své životy Uzbekistán Airlines a mohli pozorovat azurově modrou hladinu Kaspického moře i vysychající Aral a šedou poušť Kyzilkum. V Tashkentu jsme přistáli téměř ve středu města (v ex-SSSR více než neobvyklé), vyvlekli se ze spáru taxikářů a hurraaa do nejlevnějšího hotelu ve městě (my platili cca 3 USD) – no stál za to. Již samotný název „Hadra“ napovídal mnoho – bylo to něco jako přespat v již dlouho rozestavěném a opuštěném domě, kam zrovna náhodou přišlo dost lidí a přestěhovali sem hoodne dlouho používaný a nemytý záchod …. no nic, Taškent jinak žádná velká Asie, takové naddimenzované obří sovětské město, většinou znovupostavené po zemětřesení cca 1964, ale má moc pěkné metro.
Hurá pryč a rovnou do pouští! Vlakem do velké oázy Chorezm, o níž se Uzbekistán dělí s Turkmenistánem. Její největší „atrakcí“ je město Chiva. Kdysi významné centrum chanátu, dnes spíše museum. Každopádně nejlépe zachovalé a zcela neporušené staré město střední Asie (koho by zajímalo, je zde na Hedvábné stezce článek i s fotkami). Již tady nám začalo být jasné, že na rozdíl od Kazachstánu či Kyrgyzstánu ruský vliv je v Uzbekistánu nevelký – a těch pár Rusů, co zde zůstalo žít, lze najít jen v Tashkentu a kapka v uzbeckém moři je též v Samarkandu. V chorezmské oáze se pěstuje bavlna (jako všude v celé zemi), ovoce atd….a na to vše je třeba moře vody – jedno nedaleké téměř vyschlé moře (Aral) by mohlo vyprávět!
Při odjezdu zeleň brzy vystřídají písky pouští, mezi nimiž protéká překvapivě mohutná Amudarya….. Sem tam nějaké to stádečko koz se svým pastuchou, pár osamělých velbloudů, na silnici několik obligátních policejních kontrol a než se nadějeme, je tu večer a jsme v Buchare, tradičně jednom z nejvýznamnějších měst oblasti. Opět překvapení – super staré město s parádními stavbami (mešity, medresy, minarety, kryté bazaary, pevnost atd.), ale i obyčejnými hliněnými kucami a křivolakými uličkami… Ale těch turistů! Drtivá většina z Francie, takže prodavači suvenýrů místo hello, pokřikují allo :-)) Každopádně oprášená ruština dělá všude ve střední Asii zázraky, navíc jsme přeci druzja z soclagru! A kolik Uzbeků (a Tádžiků) nám přijelo pomoci vyřešit naše problémy v r.1968! :-))
následoval Samarkand
No a odsud je to již co by kamenem dohodil do Tádžikistánu, takže žádné otálení a hurá na další cestu! O tom více v dalších zprávách, snad již též s fotkami.
