Cesta z Cuzca do říše Inků

V centru města stále stojí nejdůležitější chrám incké říše zvaný Zlatá zahrada (Coricancha), z jehož části byl po dobytí a zničení města španělskými dobyvateli v čele s Franciscem Pizarrem roku 1533 postaven dominikánský klášter. Přestože španělskou novostavbu několikrát poškodilo zemětřesení, incké zdivo, které tvoří vysoký základ a prorůstá celou současnou stavbou, se téměř nepohnulo. Chrám byl zasvěcen inckému bohu Slunce Inti a býval plný obětních darů, zlata a mumií zemřelých vládců. Nad Cuzcem se vypíná pevnost Sacsayhuamán. Inkové Cuzco přirovnávali k pumě, kterou uctívali jako posvátné zvíře. Město chápali jako tělo zvířete a Sacsayhuamán jako jeho hlavu. Rozkládá se kolem oblé skály, vedle níž se nacházel trůn Velkého Inky, zatímco před ní se odehrávaly zápasy i slavnosti. Dodnes je toto travnaté místo dějištěm Inti Raymi – nejdůležitější incké slavnosti u příležitosti červnového zimního slunovratu. Nejzajímavější částí je klikatá zeď z obrovských přesně tesaných kamenů. Do spár mezi jednotlivé kameny, z nichž některé váží až 200 tun, se nevejde ani čepel nože.

Pěšky za skalními svatyněmi nad Cuzcem a výlet do Pisacu

Od pevnosti je možné udělat poklidný celodenní výlet po několika dalších menších nalezištích, které jsou roztroušeny podél silnice na Pisac. Po dvaceti minutách nás silnice vede k chrámu Qenqo. Inkové zde uctívali neobvyklý skalní útvar, v němž vytesali podzemní chodby s reliéfy zvířat a trůny. Na vrchu této svatyně postavili půlkruhový amfiteátr s lichoběžníkovými výklenky, který obklopoval jakýsi menhir.

Odbočíme ze silnice vedoucí vesnicí mezi zvlněné zažloutlé louky, které se s příchodem jara již brzy zazelenají. Pasou se tu koně a kousek dál nás láká další široká skála, kterou si Inkové také vybrali k uctívání. V podzemí je vytesána jeskyně, do níž za úplňku padá měsíční světlo a dodnes se využívá k obřadům. Údolíčkem pomalu pokračujeme vzhůru k Puka Pukaře, bývalé incké vojenské pevnosti. Cestu lemují různé skalní útvary, eukalypty a jiné subtropické rostliny, u zeleného potůčku se pasou ovce. Hned naproti vede cestička k inckým lázním a svatyni vody Tambo Machay, kde se můžete po zhruba osmi kilometrech chůze osvěžit ve výšce téměř 4000 metrů nad mořem a počkat na taxi, které vás odveze zpět.

Náměstí v Pisacu praská ve švech každý den, především však v neděli pod náporem prodávajících. Směsice pestrých barev tradičních kečuánských obleků, dámy s klobouky, na zemi spousta zeleniny, ovoce, výrobků z vlny i keramika. Během stoupání nad městečko kolem kostela se snažím zachytit všechno. Z Cuzca je to do Pisacu 30 kilometrů a jeho návštěva zabere minimálně půl dne. Dostanete se sem taxíkem nebo vyzkoušejte zážitkovou jízdu místními minibusy.

Nad městečkem a řekou Vilcanota, v sedle mezi dvěma skalami, je komplex terasových políček a paláců. Zachovalé zdi z nádherně řezaného masivního inckého zdiva dávají jasnou představu o původní podobě, především při pohledu shora. Půlkruhová zeď uprostřed paláce obklopuje posvátnou skálu, na jejímž vršku stojí komolý kužel, menhir zvaný Intihuatanu. Toto „místo, kde se zastavuje slunce“ představuje jakési sluneční hodiny a rytina v kameni ukazuje sluneční dráhu roční doby.

Cestou do Posvátného údolí

Opouštíme Cuzco směrem na východ. Ze sedla nad Cuzcem ve výšce 3700 metrů nad mořem už silnice klesá dolů až do městečka Poroy. Tady, kdesi na peruánském venkově, se nachází vlaková stanice „Cuzco (Poroy)“, což je úmyslně zavádějící název. Vlaky už do centra Cuzca dávno nejezdí a překvapení turisté jsou odsouzeni k dopravě taxíkáři, kteří ze situace ošklivě těží. My jsme si domluvili řidiče přímo z Cuzca a míříme do Ollantaytamba. Cestou zastavujeme na spoustě krásných míst. Na náhorní plošině poblíž městečka Chinchero jsou za jasného počasí krásné výhledy – po levé straně se objeví horský masiv v okolí Machu Picchu a jeho zaledněné vrcholky v čele s horou Salkantay s nadmořskou výškou přes 6200 metrů, na straně druhé vidíme jako na dlani horské jezero Piuray.

Chinchero je malé městečko v nadmořské výšce téměř 3800 m n. m. Zasazeno je mezi terasovými políčky, které tu vybudovali obyvatelé And ještě dávno před příchodem Inků a které slouží zemědělcům dodnes. Díky terasám déšť na prudkých svazích neodplavuje úrodnou půdu. Město se specializuje na tkalcovství, jehož technika se minimálně od doby Inků prakticky nezměnila. K barvení tkanin místní ženy dodnes používají přírodní materiály.

Před vyhlídkovým sjezdem do Posvátného údolí Inků nás čekají dvě velmi zajímavé památky – první jsou solná jezírka Salineras. Podzemní solné bohatství vynáší na zemský povrch termální pramen. V místě, kde pramen vyvěrá ven, postavili Inkové nebo jejich předchůdci stovky hliněných bazénků. Jednotlivé bazénky dodnes obhospodařují místní rodiny. Napouštějí je termálním pramenem, voda se na ostrém sluníčku během krátké doby vypaří a na dně bazénku zůstává sůl. Pilní venkované plní solí těžké pytle, které tahají do skladu, odkud se pak na kamionech odváží do celého Peru. Pohled na stovky lesknoucích se bazénků vyskládaných na prudkém úbočí je nesmírně fotogenický.

Za tradiční vesničkou Maras pokračujeme po prašné cestě pár kilometrů směrem do hor. Po cestě je venkovská škola, kam pěšky chodí děti venkovanů z širokého okolí. O kus dál nás doslova ohromí obrovské kruhové terasy Morai, které svým tvarem připomínají amfiteátr schovaný v kráteru. Ví se o nich, že pocházejí z doby Inků, ale jejich účel není příliš jasný. Dle aktuální teorie se jednalo o jakési experimentální zemědělské centrum.

Nejširší nabídku průvodců a map Peru (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Úrodné údolí řeky Urubamby a Inkové na každém kroku

Valle Sagrado leží o několik set metrů níže než Cuzco, v plochém údolí řeky Urubamby, která dále teče kolem Machu Picchu až do Amazonie. Díky teplejšímu klimatu se tu daří zemědělství a pro Inky bylo údolí strategickým místem. Doslova na každém kroku tu i po pěti stech letech narazíme na incké památky. Město Urubamba rychle projedeme a pokračujeme do nádherného Ollantaytamba.

V Ollantaytambo se jako na jediném místě na světě zachovala celá čtvrť zdí a úzkých uliček z inckých dob. Tu dnes obklopuje nová vesnice, ve které se život točí výhradně okolo turistů. Incké město mělo až šest metrů vysokou hradbu s kamenným vstupním portikem. Kolem ústředního náměstí jsou šachovnicově rozmístěny obytné domy s nádvořími. Uvnitř hradeb se také nachází polygonální budova s nikami. Na protějším svahu jsou další zříceniny z dob Inků, kam se vydá málokdo. Nenápadný vstup v jedné z uliček bývalé incké vesničky pomohou najít místní obyvatelé. Vstup se zde neplatí. Po strmých pěšinkách se dá vylézt až ke skladištím a dalším budovám Inků. Největší odměnou za náročný výstup je hlavně krásný výhled na Ollantaytambo, Posvátné údolí Inků i ledovec na vrcholu nedaleké hory Verónica.

Nádherným celodenním výletem z Ollantaytambo je náročná pěší túra k Sluneční bráně, Inti Punku. Devět kilometrů v jednom směru a převýšení přes tisíc metrů je odměněno nejen velmi komorním setkáním s inckým kultovním místem, ale i nádhernými výhledy.

Tento článek vyšel v časopise TRAVEL LIFE. Kup si předplatné časopisu TRAVEL LIFE a žádný skvělý článek o cestování už nikdy nezmeškáš. Najdeš v něm nejžádanější destinace, tajné tipy, krásné fotky, rozhovory s našimi i zahraničními cestovateli. AŤ VÍŠ, KAM PŘÍŠTĚ.

A to nejznámější nakonec: cesta k Machu Picchu

Kousek za Ollantaytambo už se hlavní silnice odklání pryč od řeky Urubamba a míří mezi domečky tradičních obyvatel hor přes vysokohorské sedlo Abra Málaga až do tropické oblasti a do města Quillabamba. Dole podél řeky vede jen několik prašných cest, které končí u obydlí místních obyvatel. Dále už řeku svírají z obou stran strmé skály a kaňonem vede k Machu Picchu pouze železnice.

Právě z Ollantaytambo vyjíždí většina vlaků směrem k Machu Picchu. Po jedné straně železniční trati se tyčí vysoké skály, na druhé straně burácí řeka Urubamba. Podél řeky jsou na neuvěřitelných místech rozesety domečky místních obyvatel, potomků Inků, které jsou navzájem propojeny jen malými pěšinkami. Železnici lemují dodnes využívaná terasovitá políčka. I když se to nezdá, vlak po celou dobu prudce klesá. Na necelých 40 kilometrech činí výškový rozdíl více než téměř 1000 metrů. Po cestě nastane i prudká změna vegetace. Zatímco Ollantaytambo klimatem jasně patří vysoko do And, na Machu Picchu je už vlhké tropické podnebí.

Po hodině a půl cesty konečně dorážíme k nejznámější památce Peru – Machu Picchu. Vystupujeme ve vesnici s novým názvem „Machu Picchu Pueblo“, kterou místní ale stále nazývají svým původním jménem „Aguas Calientes“. Obec vyrostla uprostřed pralesa pod strmými horami jen za účelem turistiky, stejně jako tu jen kvůli turistům vznikla silnice pro autobusy, které vozí návštěvníky nahoru k inckým ruinám. S výjimkou luxusního hotelu Belmond přímo u samotného archeologického komplexu, je právě zde jediná možnost ubytování.

K samotnému archeologickému komplexu je to ještě dvacet minut autobusem nebo minimálně hodina pěšky do pořádného kopce. Vyplatí se vstát brzy ráno a nahoru jet jedním z prvních autobusů

v půl šesté ráno nebo jít pěšky. První autobus vyjíždí v půl šesté ráno, brány Machu Picchu otevírají o půlhodinku později. Během krátké doby zahltí památky davy turistů a strhnou z ní závoj tajemna.

Šplháme po jižních terasách na místo, odkud je nejkrásnější pohled na celé bájné město, v němž mohlo žít 1200 lidí, ale pravděpodobně nebylo nikdy úplně dokončeno. Slunce vylézá za vysokými kopci, aby pomalu zlatilo vykopávky. Machu Picchu bylo objeveno roku 1911 americkým archeologem Binghamem. Po obvodu je chráněno hradbami a z boku umělými terasami pro pěstování plodin. Kolem obdélníkového náměstí jsou seskupeny domky a kultovní stavby. Vcházíme branou Inti Punku a dále do královského paláce a Chrámu Slunce, zvaného Torreon. Jeho ústředním prvkem je opět skála s nepřístupnou podzemní chodbou, obestavěná výtečně řezaným inckým zdivem do tvaru půlkruhové věže. Stejně jako i jinde, Inkové stavěli z megalitických kvádrů s rozměry až 5 x 5 m nebo z polygonálních kamenů až s dvanácti úhly, které do sebe zapadaly tak přesně, že nebyla potřeba pojiva, jen výjimečně se stavělo z lomového kamene. Stěny byly zešikmené, často se objevují lichoběžníkové výklenky oken, dveří a nik. Krytinou sedlových střech byla zřejmě sláma.

Lidí rychle přibývá a my stoupáme spolu se dvěma stovkami vyvolených, kteří si včas zarezervovali vstupenku, k posvátné skále Huayna Picchu po prudkých schodech s výhledem na Machu Picchu. Všude okolo se tyčí vysoké, prudké kopce porostlé bujnou vegetací. Posvátná řeka Urubamba se do nich zařezává tak hluboko, že ji často není možné ani spatřit.