Cesta po srbském národním parku Djerdap, začněme tedy s pevností Golubačka tvrdjava a nalezištěm Lepenski Vir

Park Djardap začíná Golubačkou pevností, krásnou hradní zříceninou jakoby vrostlou do skály nad řekou u obce Golubac. S pevností spojený kaňon dlouhý 14,5 km, o šířce asi 230 m v nejužším místě, je nazýván Golubačka klisura. Dunaj v Djerdapu protéká ještě dalšími dvěma soutěskami: Gospodjin vir (Vír Paní) a Veliki i Mali Kazan (Velký a Malý Kazan).

Nejkrásnějšími soutěskami jsou Veliki a Mali Kazan, kde se Dunaj zužuje na šířku 140 metrů a dosahuje hloubky okolo 90 metrů, takže jeho spodní část je pod hladinou Černého moře asi o 30 metrů. Djerdapská údolí nesou jména Ljupkovska, Donjomilanovacka, Oršavska.

Park je hodně zalesněný, nachází se zde svérázná fauna a flóra i historické památky z různých období, z velké části z antiky, nalezneme zde dokonce i muzeum s archeologickými nálezy. Konec parku leží nedaleko obce Kladovo. V národním parku Djerdap roste velmi mnoho vzácných rostlinných druhů; na úzkém pobřežním pásu bylo nalezeno více než 1000 druhů rostlin. Národní park též charakterizuje množství a rozmanitost druhů zvířat. V této oblasti je známý výskyt jelenů, srnců, divokých prasat, králíků, lišek; mezi vzácné druhy zvířat zde patří medvěd, rys, vlk, šakal, psík mývalovitý, fretka apod.Centrum parku se nachází v obci Donji Milanovac.

Nejširší nabídku průvodců a map Srbska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Místo římského tábora i oblast řady bitev

Donji Milanovac je město ve východním Srbsku, nacházející se v okrese Majdanpek v Borském kraji. Rozkládá se na pravém břehu řeky Dunaj. Donji Milanovac je poprvé zmíněn v 15. století jako městečko Poreč, ležící na stejnojmenném ostrově na Dunaji. Kvůli častým záplavám však bylo město na příkaz knížete Miloše (knjaz Miloš) od roku 1830 přesunuto na pravý břeh Dunaje.

Pojmenováno bylo po Milanovi, starším synu knížete Miloše a v roce 1859 dostalo přídomek Donji (Dolní), aby se odlišilo od města Gornji Milanovac, založeného ve stejném roce. Pozůstatky středověké pevnosti Golubac se nachází na pravém břehu Dunaje, na nejnepřístupnějším místě vstupu do Djerdapské soutěsky, zvané Železná brána.

Nedaleko před okrajem Djerdapské soutěsky dosahuje Dunaj své největší šířky v celém svém toku. Už předtím zde však stálo římské vojenské opevnění, nazvané Vico Cuppae. V blízkosti města jsou pozůstatky římské vojenské cesty Via Militaris. Přirozená poloha místa zajišťuje bezpečnost pevnosti ze tří stran, takže kdo vlastnil hrad, držel obranu státní hranice.

Golubac má za sebou pohnutou historii. Během středověku proběhlo v okolí mnoho bitev, a to zejména mezi Osmanskou říší a královstvím Maďarska. Poprvé v historických pramenech je Golubački grad zmiňován v roce 1335 jako pevnost s maďarskou posádkou. Později se pevnost dostala pod nadvládu Turků, které na konci 17. stol. vystřídali Rakušané a od roku 1867 je předána srbskému knížeti Mihailo Obrenoviči.

Lepenski Vir

Na hranicích Rumunska a Srbska, ve skalnaté soutěsce, která nese název Železná vrata, učinil v roce 1965 Dragoslav Srejović jeden z nejvýznamnějších archeologických objevů pro poznání procesu neolitizace Evropy. Na levém i pravém břehu Dunaje zde bylo odkryto kolem 20 lokalit (např. Padina, Lepenski Vir, Vlasac, Hajdučka Vodenica Climente a Schela Cladovei), dokumentujících osídlení mezi 6. – 10. tisíciletím př. Kr. a charakterizující vývoj osídlení z pozdního paleolitu, mezolitu a neolitu.

Mezi archeologicky nejbohatší lokalitu patří sídliště a pohřebiště Lepenski Vir, podle kterého byla pojmenována archeologická kultura Lepenski Vir – Schela Cladovei. Na jeho ploše byly v různých vrstvách datovaných od pol. 10. – pol. 6. tisíciletí př. Kr. prozkoumány doklady sídelních i pohřebních aktivit dokumentující přechod od mezolitického způsobu života lovců – sběračů po neolitický založený na pěstování plodin a chovu domácích zvířat.

Vedle hlavního sídliště, kde žilo asi sto až dvě stě lidí, existovaly v okolí menší satelitní osady. Byly nalezeny velké kamenné sochy, svědčící o pokročilém kulturním a náboženském životě. V závěrečném období lepenskovirské kultury zřejmě došlo i k domestikaci psů, vepřů a skotu (kteří zde divoce žili) a k pokusům o zemědělskou produkci. Podle předmětů nalezených v hrobech se objevují také náznaky postupné sociální diferenciace.