Po úspěšném vyřízení všech formalit jsem se poprvé ocitla na egyptském území. Pocit to byl nepopsatelný. Můj sen z dětských let se stal skutečností, čekaly mě ne dny, ale celé týdny v Egyptě!
Prolhaní řidiči
Bohužel jsem se zasnila natolik, že mi ujel jediný autobus do Káhiry. Byly dvě hodiny odpoledne, všude mrtvo a prázdno, nikde žádný turista a nic nenasvědčovalo tomu, že by se nějaký objevil. Začali si mě všímat řidiči malých mikrobusků a vyptávali se mě, kam jedu. Jeden z nich mě vzal kolem ramen a udělal mi, podle svých slov, velkorysou nabídku – že prý mě do Káhiry vezme za pouhých 100USD. Když jsem se ohradila, že po mě chce částku téměř desetkrát větší, než je cena autobusu, okamžitě sundal ruku z mých ramen, vytřeštil oči, začal se vyptávat, jak to vím, a poté odběhl pryč a už se nevrátil.
Načež se objevil další řidič, který požadoval 75Lb. I jemu jsem odpověděla, že větší částku než 55 Lb zaplatit nehodlám. Začal se tvářit velmi vážně a oznámil mi, že autobus stojí 80Lb, což si můžu ověřit na autobusové zastávce, kam mě zdarma vezme. Abych se prý přesvědčila, že Egypt’ané jsou milí, pravdomluvní a poctiví lidé… Zastávka autobusů byla asi 400m od místa, kde jsme stáli. Souhlasila jsem a tak jsme jeli.
U zastávky řidič zastavil, vystoupil ze svého mikrobusu a šel za mužem, který seděl v malé budce. Opět se začali dohadovat, načež muž z budky načmáral na cár papíru částku 80Lb. Samozřejmě, že nemluvil anglicky! Trvala jsem na svém – 55Lb. Řidič se neustále smál a posléze se mě zeptal, v jakém hotelu přespím, protože on mě za55Lb neodveze a autobus jede až na druhý den ráno. Vzhledem k tomu, že v Tabě stál jediný funkční hotel – Hotel Hilton – považovala jsem za rozumnější řešení přečkat noc někde v přírodě, popřípadě zůstat vzhůru až do rána.
Vzala jsem si svůj batůžek na záda a vyrazila jsem na průzkum. Řidič mikrobusu jel vedle mě a vyptával se, kam jdu. Začala jsem hrát jeho hru a odvětila jsem, že jdu pěšky do Káhiry. A proč ne? Měla jsem na nohou dobré boty od Bati a na jídlo trochu sušeného ovoce… Ušla jsem asi tak kilometr, když jsem spatřila červenobílo závoru přes silnici a vojáky. Od nich jsem se dozvěděla, že toto je „stará“ státní hranice a jestliže ji chci přejít, musím zaplatit 22Lb. „To nám to dobře začíná“, napadlo mě. Obrátila jsem se a šla jsem zpět do Taby.
Zachráněna
Řidič mikrobusu se očividně dobře bavil. Mával na mě a znovu mi předhazoval svoji nabídku, kterou jsem tvrdošíjně odmítala. Byla jsem pevně rozhodnutá počkat do rána, proto jsem si sedla na patník, vytáhla jsem knížku a začala jsem si číst. Mikrobus jezdil každých 20 minut provokativně kolem, ale já jsem ho absolutně ignorovala. Začalo se stmívat, rychle se setmělo a já jsem se rozhlížela po místě, kde přečkám noc. Když v tom momentě přijel napůl obsazený mikrobus do Káhiry. Se zprvu neústupným řidičem jsem se dohodla na částce 60Lb. Moc spokojeně tedy nevypadal…
Probudila jsem se někde uprostřed pouště. Jeli jsme po celkem kvalitní asfaltové cestě, kolem níž se tyčily obrovské červené skály. Ty byly menší a menší, až postupně přešly v kamenitou rovinu – byla jsem na Sinaji. Statisíce čtverečních kilometrů prázdnoty, všude jen žlutohnědé kamení. Opět se dostavil ten pocit neuvěřitelného štěstí ze splněného snu. Napadlo mě, že někteří lidé za celý život neviděli a nezažili to co já v pouhých 22 letech… Z mých myšlenek mě vytrhl mužský hlas, který patřil starému pánovi sedícímu na sedadle přede mnou. Byl zvědavý – ptal se, odkud jsem, kam jedu, kde jsem už byla, co jsem viděla… začal také povídat o sobě a o Egyptě, načež se rozproudila několikahodinová konverzace. Na uvítanou jsem dostala sáček neloupaných mandlí a když jsme zastavili u čehosi, co mělo být motorest, byla jsem pozavaná na cosi, co mělo být jídlo…
Nejširší nabídku průvodců a map Egypta (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Uprostřed pouště
Jak z amerického filmu! Uprostřed pouště, na konci světa, kde se vzal, tu se vzal, najednouse objevil malý domeček. Před ním stály dvě lampy a osvětlovaly jakýsi nápis v arabštině. Teprve uvnitř jsem si naplno uvědomila, že jsem opravdu v Egyptě. Po sedmi měsících strávených v Izraeli, který se spíše podobá západu, jsem se ocitla v Africe! Odehnala jsem kočky a sedla jsem si na plastovou židli k plastovému stolu.
Pozorovala jsem začouzené špinavé zdi a malé okénko, za kterým byla se vší pravděpodobností kuchyň. Číšníka náš „zájezd“ vyrušil od spravování auta, takže nás obsloužil a pak se k nedokončené práci opět vrátil. Donesl mi skleničku příšerně sladkého čaje, která byla stejně špinavá jako on. Také talířek zaleninového salátu, misku s fazolemi a pittu. Mezi zuby mi skřípal písek, ale jinak jsem si pochutnala…
Byla jsem unavená, takže jakmile se mikrobus rozjel, ihned jsem usnula a vzbudila jsem se až v Suezu. Projížděli jsme obrovským sídlištěm a navzdory tomu, že byla půlnoc, město celkem žilo. Viděla jsem skupinky malých špinavých dětí, které běhaly mezi horami odpatků. Muži seděli na zemi před vchody do svých paneláků a pokuřovali vodní dýmky, ženy postávaly v hloučcích kolem a divoce gestikulovaly rukama. Cesty mezi jednotlivými domy byly úzké, byly to vlastně pouze vyježděné koleje pokryté odpatky. Místy jich bylo tolik, že jsme ani nemohli projet.
Do mikrobusu přistoupilo ještě pár lidí. Poté jsme najeli na pěknou asfaltovou cestu, projeli jsme tunelem a vše se opět ponořilo do černočerné tmy. Ještě než všichni usnuli, zeptala jsem se onoho milého pána, sedícího na sedadle předemnou, kdy dorazíme do Káhiry. Odpověděl, že jestli Alláh dá, tak za tři hodiny. Velice brzy jsem měla pochopit, co tím „jestli Alláh dá “ myslel. Přesně tak. Inshallah…
Rozbilo se auto. Stáli jsme někde v poušti, nikde kolem ani známka života. Dokonce ani žádné projíždějící auto. Řidič se skláněl nad otevřenou kapotou a kolem něho pobíhala hrstka cestujících. Dohadovali se a snažili se pomoci tím, že zuřivě škrtali zápalkami, aby řidič něco viděl. Ale foukal vítr, takže zápalky okamžitě zhasínaly a situaci nevylepšil ani zapalovač. V mikrobusu jsme byli dva cizinci, vyzbrojení pro všechny případy mimo jiné nožem, malou kapesní baterkou a náplastí. Dlouho jsem nemohla uvěřit, že řidič mikrobus za použití těchto tří pomůcek spravil. Do Káhiry jsme dojeli kolem druhé hodiny ráno. Po čtvrté už jsem usínala v hostelu nedaleko slavného káhirského muzea.
